Vojenská služba

***

Byl začátek dubna 1984, když přijeli nováčci na ostrahu hranice. Jan byl zpočátku velmi rád, že se dostal na vojnu na hranice. bude se svými milovanými psy. Vlčáky měl ze všeho nejradši. Čekal psi stopaře, ale potká tady jen monstra, cvičená ke štvaní lidí. Snaží se s nimi vyjít, se psi to opravdu umí, ale věřit jim nelze. Komu vlastně může věřit?

***

Když měl první vycházky, pozoroval dole ve vesnické hospodě asi třicetiletého muže. Měl odvážný protikomunistický řeči. Pak jej spatřil v sutinách kostela, když měli zrovna službu v těchto místech zakázané zóny hraničního pásma. Chátrající kostel byl pro Jana symbolem všeho zmaru. Dva roky zabitý hraním si na vojáčky. Z rozjímání ho vyruší hlas muže z hospody:

“Nazdar kluci.”. Osloví je přátelským hlasem a pokračuje:

“Pokud mě ještě neznáte, tak jsem zaměstnanec Státních lesů.” Říká a ukazuje povolení ke vstupu. Časem si nováček zvykl, na zjevování tohoto člověka v těch nejnečekanějších situacích. Na vojně se nelze divit ničemu, a proto se nedivil. Více se dozvěděl až od doktora na útvaru.

 

***

Jan měl službu na marodce. Jen tak mezi řečí se zeptal:

“Co je zač ten od Lesů, vždycky se objeví, kde by ho člověk vůbec nečekal”

“Pěknej hajzl, pozor na něj, je to tajnej”, rozpovídal se lékař Pavel, který si zde taky odbýval vojnu.

“Zastavoval jsem tady krvácení klukovi co na něj poslali psy. Asi tři chlapečci se vydali do Bavor a nenapadlo je nic chytřejšího, než se vyptávat na cestu v hospodě. On jim hezky poradil.”

“Slyšel jsem ho, umí bejt přesvědčivej ”

“Myslim,že by je chytili i bez čoklů. Ty na ně pustili jen ze sportu. Nevim, jestli mu tu nohu vůbec zachránili.” Dovyprávěl doktor a šel po své práci.

Jan se také věnoval svému. Na službu na marodce se celkem těšil. Jestli se na vojně dá na něco těšit.

 

***

Teď už věděl, že by klidně tři roky přebaloval posraný dědky v nemocnici. Lepší, než tady běhat s flintičkou s vostrejma nábojema. Střelbu už neměl rád ani na cvičáku. Kdyby to směl pojmenovat, řekl by, že je pacifista, ale to bylo v té době víc než sprosté slovo.

Někdo rozhodne:

“Tady máš samopal a dva roky budeš dělat vojáka.”

“Děkuji nechci.”

“Tak tě zavřeme, odmítnout nelze.”

Vždy, když měl ve službě chvilku času a možnost se ulít, prozkoumával zpustlý kostel. To, že ještě stál bylo nadějí. Ani soudruzi neměli odvahu ho úplně zbořit. Vchází dovnitř. Varhany prý již někdo ukradl, vlastně všechno cenné. Dírama ve střeše vzhlédne k obloze. Třeba někdo přijde opraví střechu i oltář, který tady v troskách leží. Postaví se nové lavice. Na chvilku zavírá oči:

Vidí tady vesnici. Je nedělní bohoslužba. Fric i Franta sedí v lavicích. Farář by spíš mluvil německy, ale tu nevědomost Janovi odpusťme. Komunismus má rád nevědomé. Probírá se ze zasnění, spatří torzo hřbitova. Blbost, nikdo to neopraví. Někdo rozhodl, tady je Západ a tam Východ. Zde vzniklo vojenské pásmo, aby se lépe chytali narušitelé. Režim si vůbec zakládal na slovíčkách. Z komunistického blahobytu se neutíká, jen někdo narušuje hranice a ilegálně opouští republiku. Neptejte se však, jak se to dělá legálně.

 

 

 

 

 

***

Náladu mu zlepšila až další noční služba u nemocných. Poslouchají s Pavlem Svobodnou Evropu. Vojáci socialistické armády ladí po setmění protistátní rozhlas. Ta absurdita je spojuje. Jan se odváží a řekne:

“Uteču.”

“Za kopečky k Bavorákum?” Lékař na to.

“Už to mám promyšlený. Při službě na velitelství sem si obkreslil mapu. Podívej, tady odsud musím bejt po půlhodině běhu v Německu.”

“Jo po půlhodině běhu na tartanu a v trenýrkách.”

“No tak po hodině.”

“Do tý doby tě pejsánci chytěj a udělaj z tebe sekanou.”

“Ze mě ne, mě znaj.”

“Jo sice to s nima umíš, ale jistej si nebuď.”

“Nepůjdeš se mnou?” Ptá se Jan nesměle.

“Jo šel bych, ale kůli ní to nejde, je v sedmým měsíci.” Ukazuje Pavel na roh stolu, kde je fotografie ženy.

“Na to sem zapomněl, ženáči”

“A pak sem ti řikal, nikomu nevěř.”

Doktor jde ke své skříni, chvíli něco hledá a pak hodí Janovi průkazku v červených deskách.

Ten jí otvírá, vyvalí oči a čte:

“PRŮKAZ ČLENA KOMUNISTICKÉ STRANY

MuDr. Pavel Kabeš”

A fotografie usmívajícího se Pavla, aby nebylo pochyb.

“To přece není možný.”

Mladý voják si schová obličej do dlaní. Už si představuje, že komunista teď vyndá pistoli s želízky a vítězoslavně jej předá veliteli.

Jan otevře pusu, ale nemůže ani promluvit, ukáže proto na rádio, na kterém se naučil poslouchat “štvavý rozhlas”, pak z vyschlého hrdla sípavě dostane:

“Proč to všechno?”

“Se neboj, tě neprásknu. To u vás nebyl nikdo u komunistů?”

“No nevim, vlastně asi jeden táty bratranec, ale ten tomu věřil.”Zajíkal se Jan a pokračoval:

“Ale jak můžeš. Ty jsi byl první, kdo mě vyprávěl o popravách v padesátejch letech, o ruský okupaci v osumašedesátym, o Chartě. U nás se o tom nemluvilo, ale ty jsi jedním z nich To nikdy nepochopím a chci zdrhnout co nejdřív.”

“Tak hele chlapče. Se ti to mluví. Až budeš fotr dvouletýho dítěte s druhym na cestě, tak to pochopíš.”

Řekl Pavel a vzal do ruky rudou knížku se slovy:

“Já bolševiky nesnáším, ale tohle je dekret na byt, lepší místo, dítě na vejšce. Oni si nás kupujou. Já to vim a taky ti závidim. Kdyby to šlo, jdu s tebou. Koukej to pořádně promyslet. Nerad bych ti tady přišíval hlavu ke krku.”

S těmito slovy se přesunul k prosklenému regálu s léky. Vytáhl hnědou lahvičku a podával ji Janovi:

“Tady to je chloroform, víš co to je?”

“No ani ne.”

“To uspí člověka a čokla snad taky, když tím napustíš hadr a dáš mu to k čumáku, ale jestli tě s tím chytěj tak si mi to ukrad.”

“No tak děkuji, soudruhu.”

Řekl Jan už celkem smířlivě a pokračoval:

“V pátek jedu na opušťák, chci ještě vidět naše. Pak už možná nebudu mít příležitost s tebou pokecat.”

“Jo řekni jim, že se půjdeš podívat na bavorský selky, ale slyšel jsem, že maj menší kozy než český.”

“Nejsi vůl? Naši nesměj nic tušit. Radši by mě práskli, jen abych zůstal doma.”

“Neni přes milující rodiče.”

“Za vše dík. Pošlu ti pohled z Německa.”

“Mě nemusíš, ale plukovník Leška by byl rád”

“Dobrej nápad, pošlu to sem na útvar.”

“Ať ti vše vyjde.” Pavel se zvedá a jde zkontrolovat nemocné.

“Rozkaz soudruhu četaři” Vojín se postavil do pozoru a předpisově zasalutoval.

 

 

 

***

Když se Jan vrátil z návštěvy rodičů, začal s přípravou. Bylo důležité, zjistit služby a velitele. Měl vypozorováno, že to musí být v noci pod nadpraporčíkem Bajdou. To byl takovej důslednej lampasák. Dělal vždy dvě kolečka. Ostatní to často obešli jen jednou. Věděl však, že pokud se jde podruhý, jsou všichni víc unavený a snadnějc se vytratí.

“Když tě chytnou, vždycky tvrď, že jsi se jen ztratil.” Vybavuje si Pavlovy rady.

Psi má jištěný. Dal jim nažrat zbytky, který vyžebral v kuchyni. Maj ho za kamaráda a budou línější. U vytypovaného místa budou okolo půl čtvrtý. Tady to je. Jde jako poslední, předstírá utržený řemínek. počká až ostatní poodejdou, pak už nelze váhat:

“Rychle změň kurz a utíkej, utíkej.”

Klaplo to. Rozednívá se. Český vojín je u německé tabule s názvem vesnice. Mladý dezertér v zemi z jehož jazyka neumí ani dobrý den, ale je pryč.

Na druhé straně štěkají psy a občas někdo vystřelí, alespoň pro alibi velitelů.

Janova socialistická vlast jej v nepřítomnosti odsoudila za zběhnutí z lidové armády a ilegální opuštění republiky k trestu odnětí svobody. K trestu vyššímu, než kdyby zavraždil vlastní rodiče.

 

---