Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

TMA

29. 12. 2013
4
2
768
Autor
Bosora

Další z knihy povídek -  DUCHOVÉ JSOU MEZI NÁMI

„Martino?! Co tady proboha děláš?!“

Maruška s Pepou přijeli v deset. Tentokrát se u rodičů zdrželi trochu déle než obvykle. Martině bylo čtrnáct, ale stále se sama doma hrozně bála. Bála se tmy. Seděla před domem na schodišti. Těsně pod pouliční lampou, kde bylo nejvíc světla.
„Čekám na vás, mami,“ odpověděla.
„Proč ale čekáš tady? Proč nejsi doma?“ ptala se Maruška vyděšeně.
„Vždyť tady by se ti mohlo něco stát. Doma ne,“ vysvětlovala jí.

„Zase tam byla teta Hanka,“ odpověděla Martina. „Dívala se na mě a natahovala ruce.“
„To není normální!“ pronesl Pepa. „Ta holka to nemá v hlavě v pořádku!“
Maruška na něj naštvaně pohlédla: „Prosím tě, ty mlč!“ zlobila se. „Dobře víš, od které doby se tolik bojí tmy.“
„Kdybys nevymýšlel nesmysly a zbytečně je nestrašil…“
„Neblázni,“ bránil se, „víš stejně dobře jako já, že tohle je naprostý nesmysl.“  
Popadl tašky, ve kterých přivezli zeleninu ze zahrádky, a vešel do domu. Martina pomalu kráčela za ním, zatímco Maruška zamykala hlavní vchod.
„Tohle se stalo naposledy, Martino!“ lamentoval ještě ve výtahu.
„Večer nemáš co dělat sama venku. Je ti to jasné?!“

Martina měla dvě starší sestry. Monice bylo osmnáct a Kateřině šestnáct. Byly v kině, proto byla sama doma.
Napříště vymyslela plán. Pokud byla doma sama, což se nestávalo příliš často, ale někdy to prostě jinak nešlo, rozsvítila světla v celém bytě. Všude. V koupelně, na toaletě, v kuchyni, pokoji…
Zjistila, že se jí tak teta Hanka nezjevuje. Byla to ohromná úleva. Po tolika letech…
Paradoxně jí k tomu pomohl táta zákazem zdržovat se večer venku.

Když byly holky malé, často jezdívaly k babičce na vesnici. Hlídávala je také o prázdninách. Toho roku tomu nebylo jinak.
Po týdenním odloučení se Marušce s Pepou po dětech zastesklo. Taky chtěli dovést k rodičům nějaké jídlo, protože tři krky navíc něco spořádají. Maruška byla ráda, že má děvčata o prázdninách kam dát. Nechtěla ale své rodiče finančně příliš zatěžovat. Rozhodli se, že za děvčaty zajedou a že tam přespí. Večer udělají táborák a opečou špekáčky.
Seděli u ohně a povídali si. Děti nechali tentokrát déle vzhůru. Líbilo se jim to. Byla to pro ně příjemná změna. Když se úplně setmělo, Pepu napadlo, že by mohl pro holky něco vymyslet. Něco napínavého, aby měly z prázdnin u babičky zážitek.
„Mám nápad,“ řekl najednou. „Zahrajeme si takovou hru.“
„Jo! Jo!“ volala děvčata jedno přes druhé.
„Jakou, tati? Jakou hru si zahrajeme?!“
„Ta hra se jmenuje Bobřík odvahy,“ řekl a tvářil se při tom důležitě, aby svému nápadu dal patřičnou váhu.
„Postupně půjdete až na konec zahrady a zpět. Kdo to zvládne, splní Bobříka odvahy a dostane odměnu.“
Rodiče měli za domem dlouhou zahradu. Po stranách rostly ovocné stromy, středem vedl úzký chodníček.
„Až úplně dozadu, tati?“ zeptala se Martinka. „Ale tam už je tma,“ valila na něj vyděšená očka.
„No, právě!“ smál se Pepa. „To je na tom to napínavé.“
„Já nevím,“ povídala babička. „Myslím, že jsou na to ještě příliš malé,“ dívala se při tom na Marušku.
„Já si to myslím taky.“ Maruška vyslala k Pepovi přísný pohled.
Martině bylo v té době šest, Kateřině osm a Monice deset.
„Tak dobře. Bobříka se zúčastní jen Monika s Katkou,“ řekl, „Martina zůstane tady s námi.“
„To není spravedlivé, tati!“ překřikovala se děvčata. „Martina musí mít vždycky nějaká privilegia!“
Pepův pohled směřoval k Marušce a babičce. Babička nic neříkala a Maruška odevzdaně pokrčila rameny.
„Dobře. Uděláme to takhle,“ evidentně nevěděl, jak má situaci řešit. „Martinka si sama řekne, jestli chce závodit, nebo ne.“
Martina těkala pohledy z Marušky na babičku, potom z Pepy na děvčata.
„Martino!“ přemlouvala ji Kateřina. „Nebuď zbabělec! Bude sranda!“
„Tak co, Martinko?“ zeptal se Pepa. „Budeš závodit, nebo zůstaneš zbabělá?“ dobíral si ji.
„Pepo!“ napomenula ho Maruška.
Martina váhavě přikývla. Děvčata postupně běžela na konec zahrady a zpět.
„Kam šel táta?“ zeptala se Martinka babičky, když najednou zjistila, že tam není.
„Nevím, Martinko.“ Odpověděla jí babička po pravdě. „Asi si jenom odskočil,“ dodala a rozhlížela se.
Když jako první běžela Monika, Pepa se najednou vzdálil. Vymyslel totiž, že na konci zahrady na děvčata ještě „bafne.“  Přišlo mu to jako dobrý nápad. Taky byl zvědavý, jak se budou tvářit. Nenápadně strčil do kapsy baterku a vyrazil. Monika doběhla na konec zahrady.
„Co to bylo?!“ vykřikla vyděšeně, když jí posvítil do obličeje.
Světlo ale hned zhaslo. Rychle se otočila a běžela zpět.
Úplně stejně proběhl i bobřík Kateřiny.
„Jsi na řadě Martino!“ chichotaly se její sestry. Martina se neochotně rozběhla. Chodníček neviděla, ale u babičky to dobře znala. Běžela po paměti. Měla pocit, jako by s ní běžel ještě někdo jiný. Vyděšeně se rozhlížela do tmy. Doběhla až na konec zahrady.
„Teto Hanko?!“
Stála za brankou, dívala se Martině přímo do očí, a natahovala k ní ruce.

Hanka byla Pepova starší sestra. Velmi mladá onemocněla rakovinou a zemřela. Vždycky si moc přála mít holčičku, ale neměla štěstí. Nemohla mít děti. Oblíbila si proto děvčata svého mladšího bratra. Zejména nejmladší Martinu.
Když Martině do obličeje bliklo světlo, vykřikla a běžela zpět. Pepa už mezi tím stihl taky doběhnout k táboráku. Rychle se usadil vedle Marušky a dělal jako by nic.
„Kde jsi byl, tati?“ ptala se děvčata.
„Ále, jen jsem si odskočil…“
„To není pravda!“ vykřikla nejstarší Monika. „To jsi byl ty, kdo na nás svítil, že jo?!“ koukla směrem ke Kateřině a obě se tomu smály.
„Najednou jste hrdinky, co?!“ přidal se k nim se smíchem.
„Tam vzadu, v zahradě, vám do smíchu nebylo.“
Martina celá zpocená přiběhla a schoulila se do Maruščiny náruče. Usilovně vzlykala. Nemohli ji vůbec utišit.
„Ty jsi ale blbec,“ titulovala Maruška svého muže potichu. „Neříkala jsem to?“ kroutila naštvaně hlavou. „Vždycky něco vymyslíš…“
Když se Martina utišila, řekla něco, co všechny zaskočilo.
„Byla tam teta Hanka,“ vzlykala, „ty jsi říkala, mami, že už ji nikdy neuvidím.“
„Martinko. Teta Hanka tam nemohla být,“ snažila se ji uklidnit. „Vždyť jsme ti to s tatínkem už vysvětlovali,“ dodala. „Já vím, že jsi ji měla moc ráda. Ale někdy se stává, že člověk onemocní a musí odejít někam, odkud není návratu, víš?“
„Dívala se na mě a natahovala ruce,“ pokračovala Martina neodbytně. Stále to opakovala jako naprogramovaný kolovrátek. Koukala při tom na stejné místo a houpala se ze strany na stranu.
„To dítě se z toho ještě zblázní,“ zlobila se Maruška.
To bylo poprvé, kdy o Hance Martina mluvila. Jako by ji ze záhrobí přivolal její obrovský strach.
Od té doby se jí Hanka zjevovala pokaždé, když byla sama a po tmě. Až mnohem, mnohem později Martina pochopila, že to bylo proto, že ji chtěla chránit. Chtěla jí naznačit, že není sama. Že je tam s ní a že se nemusí vůbec ničeho bát. Proto k ní natahovala ruce. Ráda by ji uchopila do náručí…
Toužila ji obejmout…


2 názory

Tony.cs
31. 12. 2013
Dát tip

Moc hezké *


Lakrov
31. 12. 2013
Dát tip

Nápad i příběh jsou celkem dobré, slohové zpracování je horší. Je to taková hodně popisné, upovídané a to množství slov (z nich některá nejsou až tak důležitá) snižuje spád. Podržet ten nápad ještě chvíli v hlavě a pak to zkusit napsat znova, by téhle povídce mohlo prospět.

Význam slova lamentovat je trochu jiný (=stěžovat si, naříkat), ale myslím, že je v poslední době používáno i tak, jak jej užíváš ty.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru