Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOBAVA
Autor
Šemík
*1*
Tisková konference probíhá jako každá předcházející. Náš první jezdec Pedro Skalvino vede průběžné pořadí Mistrovství Evropy cestovních vozů ve své skupině. Zájem novinářů je přiměřený. Nejsme bezvýznamný tým, ale zdaleka ne Formule 1. Druhým jezdcem týmu jsem já. Teda aspoň minulý závod tomu tak bylo.
Teď to přijde. Kobroz, náš týmový ředitel právě říká:
“A nyní mi dovolte, abych vás seznámil se změnou v obsazení týmové dvojky. Pan Petr Ostrovský na Nűrnburgringu nenastoupí. Místo něj dostane šanci náš mladý testovací jezdec David Gross. Abych předešel vaše dotazy, jde jen o dočasný záskok, protože Petrovi se ozvalo staré zranění zápěstí a lékaři mu doporučili čtrnáctidenní klid. My toto doporučení respektujeme a věříme, že na posledních dvou závodech nastoupí v plné síle a úspěšně zabojuje o páté místo celkové kvalifikace. To je z mé strany vše a nyní je prosím čas na vaše dotazy. Já a naši tři jezdci jsme vám k dispozici.”
Jeden z novinářů se zeptá:
“Pane Gross co říkáte na to, že nastupujete za jezdce, který byl mistrem Evropy, když vám bylo, nepletu-li se, pět let?”
“Vím, že zaskakuji za ostříleného závodníka s jehož zkušenostmi se nemůžu měřit. Jsem bez dvou dnů přesně o 21 let mladší než Petr, který je mým velkým vzorem a učitelem. Cítím proto značnou zodpovědnost a věřím, že pro náš tým odvedu to nejlepší.”
“Děkuji Davidovi a novinářům za taktní připomenutí mého stáří, ale chci vás ujistit, že na posledních dvou závodech chybět nebudu. Přišlo by mi však nepoctivé, kdybych jel závod, ve kterém nemohu podat stoprocentní výkon.”
Proč reaguju tak podrážděně? Je mi 42, každá zmínka o mém věku mě vytočí. Nejlepší léta za sebou. Třikrát mistr Evropy. Poprvé skoro jako amatér v šestadvaceti. Poté ještě v profi stáji v devětadvaceti a rok na to. Pak občas druhej a pomalý ústup níž. Není tahle sezóna moje poslední? Bojim se si to přiznat. Odejít včas. Kolikrát jsem si to říkal. Jenže nebyl ten čas už ve třiceti? Jako mistr Evropy se vší slávou oznámit:
“Končím.”
Mohl jsem taky emigrovat a pokusit se o závodění v Americe. Z rozjímání nad osudem mě probere angličtina se španělským přízvukem. Pedro sebevědomě odpovídá na otázky novinářů. Pokud vyhraje v Německu, stačí mu jen dva body v dalších závodech a je mistr. Tiskovka končí.
*2*
Mám to za sebou. Vzdal jsem závod kvůli takový prkotině. Zápěstí mě přeci bolí pořád. Když mě před devíti lety vyndali z auta, měl jsem ruku rozmačkanou tak, že jsem byl v prvních chvílích rád, že ji doktoři vůbec dali dohromady.
Před deseti dny jsem jel v pohodě závod v Brně. Třetí místo. Po čase zase na bedně. Chtěl jsem doma vyhrát. Věděl jsem, že by mi to přes týmovou režii neprošlo. Pedro byl druhej. Měl jsem na to jít dopředu. Ale vyhrát jsem stejně nemohl. Cornini s Porshem byl rychlejší. Pedro by jen přišel o body.
Po Brně jsem byl tejden doma a ulejval se. Mohli jsme se s Alenou víc užít. Scházíme se už přes rok. To je na mě docela výdrž. Po krachu manželství před sedmnácti lety jsem se již nechtěl vázat. Nikdy sem nepoznal lepší ženskou než byla Hanka a přesto naše manželství vydrželo jen dva roky. Brala moje závodění jako mladickej úlet, kterej se nehodí k tátovi dítěte.
Seznámili jsme se v Chemičce. Odešel jsem dělat do provozu hned po maturitě. Naši zuřili:
“Lidi tam ve čtyřiceti umíraj na rakovinu.”
“Tak to mám ještě dvacet dva let čas na závodění.” Vysmíval jsem se jim. Pro mě to mělo jen samý výhody. V rizikovým provozu se daly vydělat slušný prachy. Na vojnu se šlo jen na pět měsíců. A hlavně Automotoklub byl fabrikou slušně podporovanej. Z motokáry jsem tam sedl do prvního plechovýho auta a vyhrál mistrovství republiky. Tenkrát mi Hanka strašně fandila. Bláhově si myslela, že po svatbě toho nechám. Najdu si poklidné místo v kanceláři. Mohl jsem taky splnit sen rodičů a vystudovat vysokou. K čertu s tím. Mě zajímalo jen závodění. Rozvedl jsem se.
Rok po rozvodu jsem vyhrál Evropu. Nebyl jsem ničím vázán. Žádné ohlížení na rodinu. To rozhodlo proč jsem se už neoženil.
*3*
Alena je jen z další z řady přítelkyň. Mladá milenka, další důkaz stárnutí. Jen o dva roky starší, než moje dcera. Když po týdenních líbánkách opouštěla můj byt, nechala mi na stole pár výtisků časopisu, kde pracuje jako redaktorka. Abych prej měl co číst, zabil nějak čas a neproháněl ženský.
Doma jsem do úterního dopoledne, pak jedu do Německa. Ve středu je tiskovka našeho týmu a v pátek první trénink.
Čtu si časopisy. V posledním vydání mne zaujme můj horoskop:
“....zvláště v neděli nedoporučujeme rybám řídit automobil. Pravděpodobnost nehody je v tento den velká. Zrušte všechny soukromé cesty a služebně vyjeďte nejdříve v pondělí. Šetřete své zdraví. V milostném životě.............”
Zasmál jsem se. To bych měl závod přesunout na pondělí. Pak se ozvala pichlavá bolest v zápěstí.
Další den jsem navštívil svého fyzioterapeuta:
“To víte pane Ostrovský, vaše ruka je jako barometr, při každé změně počasí se ozve.”
“Já vim, ale teď mi to příde nějak silnější.”
“Tak ji zkuste nechat týden až dva v klidu. Mohu vás také objednat na ultrazvuk.”
“To nevím, zítra jedu do Německa, závodní sezóna ještě neskončila. Napište mi to ale radši písemně, kdyby se to zhoršilo.”
“Ano, napíšu vám potvrzení pro vaše šéfy. Tady máte trojcípý šátek. Pokud by to hodně bolelo, noste ji v závěsu, vy víte jak.”
“Dobře děkuji.” Rozloučím se.
Večer ještě pročítám ten časopis s horoskopem. Volám Aleně:
“Ahoj kočko, přijedeš teda v sobotu na závody? Dohodnul jsem ti místo v redakčním autě Autosportu. Zpátky můžeš jet se mnou. Byl bych moc rád.”
“No, že jsi to ty čumáčku.”
“Jsi zlatá. Jo a čtu si tady ty časáky od tebe. Dá se věřit těm vašim horoskopům?”
“Absolutně, sama se jimi řídím, budu ti o tom vyprávět.” Ujistí mě má milá přítelkyně.
“Tak jo, měj se. těšim se až se v sobotu uvidíme. Ahoj.”
“Ahoj, líbám tě,” řekne a zavěsí.
“To jsi mě moc nepotěšila,” říkám si už jen pro sebe. No uvidím jak mi to půjde v autě cestou na Nűrnburgring.
Na dálnici mi přijde, že ta ruka opravdu bolí víc. Sakra co si to nalhávám. Jakmile sednu do závodního auta, zapomínám na každou bolest. Ale stejně, co se stane, když vynechám jeden závod? David by dostal možnost ukázat co v něm je. Zkusím hned zavolat Kobrozovi.
Tak domluveno, byla s ním řeč. Kobroz souhlasil. Když nejsem stoprocentně fit, dostane šanci David. Můj šéf je typickej Němec. O ničem dlouze nedebatuje, respektuje názory druhých. Nediskutuje však o svých rozhodnutích. Minulej boss byl Ital. Už si představuju, jak by mě přemlouval, vzýval panenku Maria, prosil. Je pravda, že pod jeho vedením byla v týmu větší sranda. Nyní je tam zase větší pořádek a vládne profesionalita.
*4*
Už je neděle. Ruku nosím v závěsu. Alena přesto přijela. Můžu jí všechno ukázat a vysvětlit. Jdeme spolu na tribunu. Nechtěl jsem jim v depu překážet. Pedro má nejlepší čas. David je dvanáctý. Na nováčka slušný.
Teď na okruhu končí závod německého mistrovství. Už to brzy propukne. Auta vyjíždí z depa, řadí se dle pořadí v tréninku. Zahřívací kolo. Start. Pedro je první. David měl trošku problémy. Na startu zůstaly po kolizi tři auta, ale vyhnul se jim. Po třetím kole jede desátý.
Dávám se do řeči s Alenou:
“Tak, nechceš mi něco říct o těch horoskopech?”
“Ty dělám já.”
“Nevěděl jsem, že jsi astrolog.”
“Jednu dobu tam jednoho měli, ale šéfredaktorka dospěla k tomu, že se to nevyplatí platit ho za to, co odvádí.”
“A ty tomu rozumíš?” Pokračuju v hovoru a nepřestávám sledovat závod. Pedro suverénně první. David jednou zaváhal, teď je jedenáctý. Moje přítelkyně pokračuje ve vysvětlování:
“Jeden známý mi na to udělal program. Mám tři oblasti: práce, soukromí, zdraví. Pro každou oblast mám asi sto variant. Počítač mi vždy vytáhne jednu variantu ke každé oblasti pro jednotlivá znamení. Já to potom dám dohromady a trošku učešu, aby to třeba nebylo v prosinci o jaru.”
“Takže vlastně podvod.”
“A ty myslíš, že astrologům se dá věřit?”
Její otázku však již moc nevnímám. Dívám se na Davidovo auto. Teď už musí brzdit. Jinak to nevytočíš! Teď podřadit až na dvojku. Proletí mi hlavou, kolik mi dalo práce, než jsem se tuhle šikanu naučil správně projet. Zbytečně nejít brzy na brzdy, ale pozdě znamenalo skončit mimo trať. No dělej! Přeci u toho nespí. Auto nezpomaluje. Asi dvousetkilometrovou rychlostí se neovladatelně řítí do ochranné bariéry.