Student Blues

„Co si to tam čmáráš chlapečku“?

Ženská se rty jako rozlitý inkoust a hlasem jako čepel zrezlého nože na máslo se opřela zlatými náramky o bar. 

Dlouhým nehtem pošimrala prázdnou sklenici, kterou Petr právě s vypětím všech sil dopil. Slepené řasy rozvířily popel na jeho nažehleném rukávu. Do podniku téhle kategorie kluci jako on moc často nechodí, to Petr cítil z každého jejího nádechu. Byla by vlastně docela hezká, kdyby její vlasy nebyly ztěžklé doutníkovým dýmem a lícní kosti neřezaly do ticha víc, než nářek trubky v druhém plánu.

„Kluci jako ty se tady často neviděj“ řekla a nadechla do plic špetku jeho modrých očí.  „Já jsem tady poprvé“ pověděl Petr odřenému barovému pultu, upravil si lem košile a roztržitě se otočil za hlasem klavíru, který objímal uplakanou křídlovku kolem ramen a něco jí šeptal do ucha.

„Nepovídej“ sykla žena a namířila mu hlaveň láhve s levnou whiskey přímo mezi oči. „Ještě?“

„Hmmm“ odpověděl Petr a rozložil myšlenky odevzdaně na cár papíru před sebou. Potom vzal do ruky pero, napsal velké „A“, za ním „ch“ a pak obě písmena přeškrtl.

„Moc ti to nejde, básníku“ utrousily inkoustové rty a dolily Petrovi další dávku ranního bolehlavu. Černé pero se zlatým monogramem kroužilo nazdařbůh po papíře a sem tam si odplivlo jedno či dvě zbytečná slova. Bylo ticho. Dialog kovu se dřevem skončil, hudba dohrála. Starší muž u stolu políbil svou ženu na tvář, servírka si povytáhla silonky, ze záchodků se vypotácel muž se špínou za nehty a Petrův prázdný papír zíval s otevřenými ústy. A bylo ticho.

„Jsem suchej jak troud, miláčku“

Barová stolička vrzla o nevytřenou podlahu a ztěžkla pod vahou muže, který měl bříška prstů otlačená od pístů staré trubky. „To jste vždycky, mistře.“ zaševelila barmanka a k otlačeným prstům dotančil panák tmavé tekutiny. Petr nakreslil do horního rohu papíru sluníčko. 

„Co to píšeš?“

„Nic“

„A jde ti to?“ trumpetistova stolička se naklonila a Petr chvatně položil dlaň na ostudně prázdný papír.

„Budete ještě hrát?“

„Líbí se ti to?“

„Dá se to tak říct, sem tu spíš kvůli inspiraci“

„Jo? A k čemu tě jako máme inspirovat, co?“

„Já jsem básník“

V baru jako kdyby se zastavil čas. Lžička, která právě míchala stydnoucí kávu před podsaditým chlapíkem na druhém konci baru, se rozezněla prostorem jako bronz kostelního zvonu.

„Tak to gratuluju…píšeš báseň o špatný wiskey? To sis vybral dobrej podnik.“

„Já wiskey moc nepiju, je mi po ní zle.“

„Aha.“ muzikant hodil okem po nedopité sklenici před Petrem.

„Píšu blues.“

„Blues? Ty píšeš blues? To je dobrý…“ z druhé strany baru se ozval chraptivý smích. Inkoustové rty se zkřivily do ironického půlměsíce.

„Co je na tom k smíchu? Myslíte, že když nejsem čer…afroameričan, tak nemůžu napsat dobrý blues?“

„Pardon, pardon…prosím za prominutí, jen piš mladíku. A pak to přines, třeba si to tady s hochama střihnem.“ otlačené prsty se rozloučily s prázdnou sklenicí a měly se k odchodu.

„Počkejte! Je pravda, že jsem ještě žádné blues tak úplně nenapsal. Zkouším to už týden a pořád nic.“

„A myslel sis, že tady dostaneš nápad?“

„No, spíš sem doufal v nějakou radu, přece to nemůže bejt tak těžký.“

Muzikant se opět uvelebil na své stoličce. Po baru se líně přišourala další plná sklenice. „Copak vo to, těžký to snad není, ale…proč chceš vlastně napsat zrovna blues?“

 „Jsem básník, chci zkoušet nový styly.“

„Hmmm…“ jiskřivé muzikantské oči se zapíchly do přeschlého tabáku a zkušené muzikantské ruce začaly balit cigaretu.

„Co hmm…? Tak pomůžete mi?“

„Tak podívej se kloučku…nechci ti brát iluze a už vůbec ne touhu tvořit…ale ty napíšeš dobrý blues, až se naučí šimpanz zpívat árie…“

Petr si opatrně usrkl ze své sklenice, aby působil nenuceně.

„A můžete mi říct, z čeho tak usuzujete?“ řekl, když se mu přestal zvedat žaludek.

„Stačí se na tebe podívat…nažehlená košile, hladká tvářička, ruce jak slečinka…ty si nikdy nepracoval, co?“

„No já…jsem student.“

„Rodiče budou ve vatě, určitě chodíš do soukromý školy a seš členem tenisovýho klubu co?“

„Je tam celá rodina takže…“

Whiskey nepiješ…určitě si eště ani neměl holku co?“

„Co je vám do toho.“  Petr dopil svou sklenici a už nebyl ani trochu nad věcí.

„Vlastně nic, jenom ti objasňuju, proč nemůžeš nikdy napsat dobrý blues. Na to musíš mít něco za sebou, víme. Mít alespoň jednou pořádně v hlavě, dostat přes hubu, mít hluboko do kapsy a nevědět, kam tě příští den unavený nohy zanesou. A hlavně teda mít alespoň jednou pořádnou ženskou. Jako je třeba zrovna tady Ruth. Tak snad jsem ti pomoch. Nebo tě aspoň moc neznechutil.  Musim se jít věnovat svý kovový lásce, umění zdar.“ Muzikant dopil svůj drink, zapálil si cigaretu, vstal a při odchodu ještě mrkl na ženu se zlatými náramky.

„Dej mi na něj pozor miláčku.“

„Spolehněte se, mistře.“

Noc se měla k odchodu a na obzoru se válelo rozespalé slunce. O vlhkou odřenou zeď nehezkého domu v nehezké čtvrti se opírala mladá žena a svými inkoustovými rty nervózně objímala cigaretu.  Její hubenou tvář barvil do modra policejní maják. Na mokrém chodníku klečel muž v oranžové kombinéze a pravidelnými stisky obou dlaní se snažil vrátit život do bezvládného mladého těla. Raz, dva, tři, čtyři, pět. Pravidelný rytmus, jako podle metronomu.

„Ruth, miláčku, co se tady stalo?“ Ze stínu bezejmenného davu přihlížejících vystoupil muž v dlouhém, omšelém kabátě. Otlačenými prsty svíral černý oprýskaný futrál.

„Ale, mistře, průšvih. Kluk si vzal tu Vaši radu nějak k srdci a chtěl hned dneska v noci nutně něco zažít. Tak jsem ho vzala do ulic. Opil se, jak zákon káže, chvilku to byla sranda, ale pak začal bejt votravnej. Potkali jsme nějaký starý známí, víte, kluky, co nejdou pro ránu daleko.  A von je nějak naštval. Furt blábolil, ať nás nechaj, že jsem jeho holka. A Pak začal tak srandovně poskakovat se zaťatejma pěstičkama. Jako že se budou prát. Jenže Jason měl kudlu.“

Unavené slunce si protřelo oči a zalilo město novo dávkou dne. Žena na vysokých podpatcích klopýtala po hrbolatém chodníku a snažila se nandat si za běhu náušnice. Trafikant se sípáním zvedal roletu a při tom mu spadla z hlavy čepice. Dítě se rozhodlo přeskákat přechod pro chodce jenom po bílé, ale brzy to vzdalo.  Muzikant vytáhl trubku z futrálu, rozložil ho tak, aby mu měli lidé kam házet drobné, a napůl pro sebe představil nadcházející skladbu.

„Tenhle song mě napad teprve před chvílí. Je věnovanej klukovi, co chtěl bejt básníkem. Jmenuje Studentský Blues.“

---