Zaprosíš

Měsíc náš prsten snubní a nebe se trhá
ve tmu která svítí ze zavřených očí  
nade mnou jak sláma má krajina druhá 
kde v korunách stromů cesty větví končí.

Kdoví s kým se vdává ta, která uvnitř sněží 
snad za muže noci, snad za bílé ano
a pole je ta postel, v níž kámen s hlínou leží
navrací mi tělo ta chvíle jménem ráno.

Tvé šaty v křesle planou jak vysvlečené peří
a paže jsou jak křídla anděla mého v pádu
za soumraku ústa ve rty jedny věří
svítání pak slovům dá ticha jeho váhu.

Jen otočíš se ke mně k ňadrům se nakloníš 
ať šíji tvoji líbám a vlasy na pramínky  
a zašeptáš k mé dálce, jak o cosi zaprosíš 
dej jen pozor na můj křížek od maminky.