V ZA(u)jetí

Pod zdánlivě bezohlednou upřímností,

co vyvěrá prý z hlubin tvého srdce,

skrýváš svou pravou tvář.

Hledáš svět plný nejzářnějších cností

a přitom přistižen se sirkami v ruce

popíráš, že jsi jen trapný žhář.

 

Jsi rozmazlené dítě,

co maluje jen černé obrázky

a balancuje na roztávající kře.

Jsi jen ustrašené páže,

jež ochromeno strachem z porážky

city v nitru ukryté, hlasem nalomeným zapře.

 

V ubohé pýše,

jejíž masku tak rád nosíš,

schováváš jen jedu číše

po níž nic zpět už nevyprosíš.

 

Zlomené růže již znovu víckrát nevykvetou,

nůž, kterým usekneš je, může být i jen prostou větou.

---