Mosazný knoflík

8.4.1982 Zittau, Německo

     Ta pochmurní světlá budova na konci Karlstrasse číslo 4 tu stojí dodnes. Vypadá přesně tak, jak si ji celých sedumatřicet let pamatuji. Stejně oprýskané okenní rámy, olupující se omítka, střecha, která nutně potřebuje opravit. Dokonce i vůně je tu pořád stejná, kamenní kostky vonící po dešti se mísí s kaštanem, co se každou chvíli probudí znova k životu.

     Jmenuji se Oliver Fabeller. Alespoň tak mi to řekli. Já sám to totiž nevím. Tohle jméno sem prý mumlal stále dookola, když mě sem před léty přivedli. Nevím ani, jak jsem stár. Neměl jsem u sebe žádný doklady, žádnou fotografii, neměl jsem kromě života, který visel na vlásku vůbec nic.

      A tak jsem tady zas. Karlstrasse číslo čtyři. Místo, kde jsem se podruhé narodil. Nemocnice, kde mi zachránili život. Jenže ti, co to udělali už tu dávno nejsou. Nemocniční chodby jsou prázdné, nekráčí nimi jediný lékař, sestřičky neutěšují pacienty, z pokoju se vytratil zoufalý pláč. Jenže já ho pořád slyším a čím víc si zacpávám uši, tím je silnější. Chtěl jsem na ten pláč zapomenout, ale nikdy se mi to nepovedlo. Provázel mě celý můj život, někdy dřímal v mých vzpomínkách tak hluboko, že jsem ho téměř nevnímal, ale pokaždé když jsem prožíval štěstí, probudil se a do srdce se mi vkradl neklid.

     Kdo já vlastně jsem? Kdo jsem byl předtím, než mě začali nazývat Oliverem Fabellerem? Měl jsem rodiče? Sourozence? Přátelé? Proč mě nikdo nehledal?

     Bylo krátce po druhé hodině odpoledne, když jsem prošel zrezivělou bránou na bývalý nemocniční dvůr. Byl zarostlej, zřejme uběhlo pěknej pár let, co se o něj naposledy někdo straral. Ty trsy trávy byly jako já. Přivál je sem vítr a oni pokladali tohle místo za svoje rodiště. Uvnitř nemocnice bylo šero, světlo sem pronikalo skrz polámané okenice, které kdosi narychlo zatloukl. Podlaha byla samý prách a v přebleskujících paprscích slunce jsem viděl, jak si zrnká prachu ledabyle poletují kolem. Kráčel jsem pomalu na místa, kde byl můj pokoj. Asi bych tam trefil i se zavázanýma očima, bylo to zvlášní, ale pamatoval jsem si dokonce i vrzající místa na schodišti. Jenže nepřišel jsem pro to. Chtěl jsem si konečne vzpomenout na to, co jsem dělal a kým jsem byl předtím. Třicet sedm let se mi to nepovedlo.

     Když jsem se tu pred léty probral, měl jsem kromě početných odřenin a jedné střelné rány i cosi navíc. Ztrátu paměti. Lékaři tvrdili, že je to dočasný, že časem si určitě vzpomenu. Jejich tvrzení se však minuli účinku. Běželi hodiny, dny, týdny, pak měsíce a napokon roky, a já si pořád na nic nevzpomínal. Ze zranění jsem se vyléčil poměrně rychle, snad proto, že jsem byl mladý. Odhadli, že můžu mít kolem patnácti let a když mi pak vystavili nové doklady, uvedli rok narození 1930. Podle toho je mi teď padesát dva, ale kdo ví, možná je mi víc, možná míň. Má žena a moji dva synové trvali na tom, abych se sem vrátil a pokusil se něco o sobě zjistit.

      Ze Zittau jsem odešel hned, jak mě lékaři propustili. Každý se vracel domů, jen já jsem nevěděl, kde to je. Zamířil jsem do Drážďan, ale město bylo po válce v hrozném stavu a já se na to nemohl dívat. Zkoušel jsem si najít práci, ale odevšad mě vyháněli. Nechápal jsem proč, byl jsem sice ještě kluk, ale tvrdý práce jsem se nikdy nebál. Za malý peníz a trocha jídla bych pracoval všude, kde by mě vzali. Ale nestalo se. Z Německa jsem odešel do Čech, aniž bych znal řeč. Bylo mě jedno, kde budu a v Liberci jsem si konečně našel práci. Místní dělník mi dojednal místo v nedaleké sklárně, tam nebylo zapotřebí mluvit, jen pracovat. Dobře pracovat. Všichni říkali, že si vedu moc dobře a za pár neděl jsem ovládal první věty v češtině. Byl jsem tam moc spokojený, nikdo mi nikdy neprojevil nepřátelství pro to, že jsem byl Němec. Možná mě litovali, nevím, ale bylo mě tam moc dobře. Našel jsem si nové kamarády, později i ženu a narodili se nám dva synové. Manželka chtěla, aby se prvorozený jmenoval po mně, ale odmítl jsem to. Tehdy jsem ji poprvé řekl, že Oliver Fabeller není moje skutečné jméno. Syna jsme nakonec pojmenovali Radek, druhýho Jindra a dlouhá léta byl klid. Tedy spíš jen navenek. Nejen mě zevnitř požírala nespoutaná zvědavost, i Marie chtěla vědět, jak a proč jsem se onehdy se střelnou ránou objevil v nemocnici v Zittau.

      A tak jsem si řekl, že začnu pátrat právě tady. Když jsem minul poslední dveře dělící mě od mého pokoje, začal jsem být jakýsi nesvůj. Odhodlání něco se dovědet tady pořád bylo, ale jak jsem kráčel tou opuštěnou chodbou, začínala se mě zmocňovat panika. Co když se dovím něco špatnýho? Není mi líp takhle? Co na tom, co jsem dělal jako kluk? Jenže – co když mám pořád někde rodiče? Mámu a tátu, co už témeř čtyřicet let žijí v domnějí, že jejich syn je mrtev. Kdo je má matka? Jak asi vypadá? Žije vůbec? Proč si nepamatuju na tvář té, která mě přivedla na svět, která mě určitě milovala a chránila v té težké době, do které jsem se narodil? A pak jsem si chtě nechtě odpověděl, přesně tak jako už několikrát předtím. Ne, ona nežije. Ani můj otec. Jinak by mě, i když byla válka, hledali a našli.

      Klika u dveří mého někdejšího pokoje se zcela nezúčastněně zaleskla v odpoledním slunci. Nesčetně krát jsem ji tlačil směrem dolů, když jsme se s mým nemocničním kamarádem Paulem plížili po večerech na chodbu a pozorovali dění kolem. Tak, aby nás nikdo neviděl, prošmejdili jsme celou budovu, našli všechna její tajemství, naslouchali za dveřmi puštěné rádio a tajně se dívali na jednu zvlášť pěknou sestřičku, když se převlékala. Pak Paul odešel domů a já osaměl. Ne však nadlouho, dali mi na pokoj kluka, o něco mladšího, než jsem byl já a ten proplakal celé dny a noci. To jeho pláč se mi vryl tak hluboko do srdce, že jsem se nikdy neoddal novému životu úplně. Vešel jsem dovnitř a překvapilo mě, že u stěn stojí pořád ty samé postele, jako před lety. Jen matrace a přikrývky chyběli. Došel jsem k oknu. Kolikrát jsem tu tak stál a díval se ven, koukal se na lidi chodící po ulici a přál si, aby někdo z těch, co šli kolem, vešel sem a řekl: Tohle je můj syn. Hledal jsem ho a konečne našel. Pojď, synku, vrátíme se domů....maminka už na tebe čeká....

     Jenže nikdo z nich nepřicházel a já si pořád nemohl vzpomenout kdo jsem. Oliver. To jsem prý říkal. Já si nemyslím, že jsem Oliver, to jméno mi nepatří, nepasuje ke mně. Třeba jsem Thomas, nebo Karl.... Sedl jsem si na svou starou postel a divil se, proč je všechno to nemocniční vybavení pořád tady. Pokud vím, nemocnici zavřeli před léty a byla jen mizivá šance, že ji později ještě otevřou. Podíval jsem se napravo, tam spával Paul. Kdepak asi je? Napadlo mě při pohledu na prázdnou postel. Paul mi zanechal svou adresu ale ačkoli jsem mu několikrát napsal, odpověď nikdy nepřišla.

      Najednou mě přepadl zvláštní pocit. Paulova tvář se mi vybavila tak jasně, jako snad ještě nikdy předtím. Ale nebyla to jen ona. V mysli se mi zjevila přeplněná čekárna na nějakým neznámým místě, a já věděl, že tenhle záblesk minulosti se objevil poprvé do doby, co žiju život Olivera Fabellera. Pořád jsem seděl na posteli u okna, a na protejší stěně se odvíjel kratičký film z mého zapomenutého života.

      Seděl jsem v čekárně plné cizích lidí a byl jsem naprosto smířený se svým osudem. Věděl jsem, že když to neudělám teď, pak se k tomuto neodhodlám nikdy. Celé vnitro mi požírala nejistota a neuvěřitelný strach, který se zakousával pořád hlouběji do těla. Mysl zatemněná strachem mi nedovolovala jasně přemýšlet. Věděl jsem jediné – couvnout nemůžu, protože tím bych jenom oddálil to, čemu bych se stejně nevyhnul. Ze dveří vycházeli nějací lidé v uniformách a všichni do jednoho se tvářili povýšenecky, nepřívětivě a nepřátelsky. Se zamračenými pohledy prošli kolem mně a já nevěděl, jestli je přípustné dívat se přímo na ně. Sklopil jsem zrak a čekal. V tu chvíli jsem se cítil tak sám, jako ještě nikdy, potřeboval jsem něčí pomoc, podporu a povzbuzení. To ale nepřicházelo. Zevnitř místnosti, kam mě měli každou chvíli zavolat, vycházel odporní dezinfekční zápach a já si přál, aby moje jméno vyvolali co nejdřív, protože ta nejistota, která byla všude kolem, byla horší než cokoliv jiného.

      Dívám se na ty útržky vzpomínek, které se derou na povrch a s napětím čekám, až někdo z těch mužů v uniformě řekne moje jméno. Když ho uslyším, vstanu a půjdu dovnitř. Jméno! Stačí mi jméno! Prozatím mě nezajíma, kde to jsem, chci slyšet pouze ty dvě slova, které mi jsou tak dlouho zapovězeny. Ačkoliv se snažím ze všech sil, obrázek vzpomínky mizí a žádné jméno nebylo vyřčeno. Trpce podejdu k oknu. Byl jsem tak blízko …

     Strávil jsem v nemocnici asi hodinu. Vzpoměl jsem si na doktora Burgnera, který mě ošetřoval, na sestřičku Karen, na spoustu dalších věcí, ale nevěděl jsem, kde jsem to v té nové vzpomínce byl, na co jsem čekal, čeho jsem se bál, kam jsem šel a už vůbec ne na to, kdo doopravdy jsem. Když jsem sklamaný opouštěl nemocnici a chystal se projít dvorkem zpátky na Karlstrasse, najednou se na mně rozkřičel nějaký pán v strážnické rovnošatě.

     „Co tam děláte?“ řval jako pominutý, Padejte odsud, nebo zavolám policii!“

      „Jen klid!“ řekl jsem otráveně. „Vždyť už jdu!“

      „Co jste tam dělal? Sem se nesmí!“ dychčel starý přešedivělý pán, když ke mně dorazil. Ruku držel na koženém pouzdru pistole a ostražitě si mě preměřoval.

      „Jen jsem se díval.“

     „Tady není nic ke koukání! Je to soukromý pozemek!“ Už jsem chtěl odejít, když mi zrak padl na jmenovku na jeho košili. Paul Probst. „Paul?“ zeptal jsem se nevěřícně a hledal v jeho tváři tvář kluka, kterého jsem kdysi právě na tomto místě potkal.

      „A co má být?“

     „Já jsem Oliver. Leželi jsme po válce tady, na stejném pokoji. Nepamatuješ se na mně?“ Viděl jsem jak se Paulovy oči rozšířili od překvapení.

     „Oliver?“ S úsměvem jsem přikývl, ale Paul zůstaval chladný. „Jak bych mohl zapomenou na svini, jako ty. Padej odsud, nebo tě odprásknu jako psa! Řeknu, že jsi nereagoval na moje výzvy a chtěl si odtut něco ukrást. Vypadni!“

      Poslouchal jsem a rozuměl slovům co plynuli z Paulových úst, a stejně jsem se ani nehnul z místa. Co to proboha říká?

      „Paule, jsem Oliver Fabeller, já byl u okna, ty u dveří, v noci jsme se chodili dívat na....“

      „Vím moc dobře, kdo jsi!“ ječel Paul a v jeho očích jsem uviděl běsnící bestii.

      „Ty víš?“ zopakoval jsem po něm a srdce mi bušilo mnohonásobně rychleji, než bylo normální. Kdo teda jsem, že můj kamarád Paul na mně hledí jako na odporného švába? Vždyť jsem mu přece nic neudělal! Nic, čeho bych si byl vědomý.

     „Říkám to naposled,“ zavrčel Paul a rozepnul kožené pouzdro, ve kterém se schovával nabitý revolver. Malé ráže, ale přesto dokázal smrtelně zranit člověka.

      „No tak Paule,“ snažím se ho uklidnit, ale tyto moje slova ho přivádějí do šíleného vzteku.

      „Nikdy! Už nikdy mě neoslovuj! Měl jsem tě zabít hned, jak jsem se to dozvěděl, ty svině!“

      „Dozvěděl co?“ vyptávám se a nervózně sleduju Paulovu ruku. Spočinula na pažbě a pomalounku ji vytahuje ven.

     „Vypadni! Buď rád, že nevíš, kdo jsi! Proto si přišel, že? Jistě, pořád sis nevzpoměl. Jinak bys tu nebyl. Vyhýbal by ses těmto místům na sto honů!“

     „Tak kdo teda jsem?“ zašeptal jsem a odevzdaně čekal na Paulovu odpověď. Místo ní Paul vytáhl peněženku a z ní stařičkou pomačkanou fotografii. Letmě jsem se na ní zadíval. Z obrázku se usmíval asi dvanáctiletý kluk, kterého jsem jakživ neviděl.

      „Můj bratr,“ řekl Paul a jeho oči mě snad po sté probodli. Díval jsem se na něj a na fotku Paulova bratra. No a co má bejt? Chtěl jsem se zeptat, ale v ústech mi vyschlo tak, že jsem ze sebe nedostal ani hlásku. „Zabil jsi mého bratra,“ prolomil ticho Paul a vytáhl revolver. Co to říká? Já že zabil? Zabil jeho bratra? Ne, to musí bý omyl! Já nikoho nezabil! „Jmenoval se Christoph,“ pokračoval Paul a s nepřítomným pohledem na mně namířil zbraň. „Byl nezvěstný a našli ho týden poté, co jsem odešel z nemocnice. Kdybych byl věděl, že jeho vrah leží dva metry ode mně...“

     „To je omyl, Paule, já...“

      „Sklapni,“ řekl bez emocí a já kupodivu poslechl. „Když ho našli, v ruce svíral knoflík, který utrhl z košile svého vraha. Malej mosaznej knoflíček, přesně takovej, jaký jsi měl na košili ty! Viděl jsem tvý věci, když tě celýho od krvi přivezli. Kdybych byl věděl, že ta krev není jenom tvoje, že je i Christophova....Jsi hajzl, jsi vrah, co zabil malýho nevinnýho kluka!“

     „Knoflík?“ zopakoval jsem. Ničemu jsem nerozuměl. Paul mě obviňuje ze smrti svého bratra podle jakéhosi knoflíčku? „Knoflíků je přece spousta Paule.“

     „Ale tyhle nosili jen svině jako ty! NNŘ!“

     „NNŘ? Co to jako je?“

     „Naděje Německé Říše!“

      „Co? O tom jsem v životě neslyšel!“

      „Jistě, že ne. Tajili to celá léta, jak jen mohli. Hitlerjugend a Napola byli oproti vám slabým odvarem! Hajzl! Jedině NNŘ měli košile s takovými knoflíky!“

     Ohromeně jsem sledoval jak se Paul zhroutil k zemi. Revolver mu vypadl z ruky a jeho dlaně v bezmezném vzteku dopadali na dlažební kostky. „Byl jsi jedním z nich!“ supěl Paul. „Pokladal jsem tě za kamaráda a možná tos byl právě ty, kdo zabil Christopha!“ Nevěděl jsem, zda mám odejít, nebo zůstat. Paul očividně věděl to, co já ne. To, po čem marně pídím celá ta léta. Myšlenka, že bych byl někoho zabil, byla absurdní. Faktem však bylo, že když mě přivezli, byl jsem postřelen. Co když má Paul pravdu? Co když me zranil zrovna Christoph bojující o svůj život?

      Paul se na mně podíval s novou nenávistí. „Víš, proč dělám hlídače opuštěné nemocnice?“ pronesl trpce. „Byl jsem profesorem na univerzitě v Drážďanech, učil jsem dějepis. Dařilo se mi do chvíle, než jsem v jednom archivu natrafil na zkratku NNŘ. Sám nevím, proč mě to tolik přitahovalo, chtěl jsem o tom zjistit co nejvíc. A když se mi to po mnoha letech povedlo, byl jsem šokován. Naděje Německé Říše. Vrazi, schovávající se za vznešený název. Vlády, předešlé i současné tuto organizaci tají a daří se jim to. Stal jsem se pro ně nepohodlným, z univerzity mě vyhodili, vyhrožovali mi, nemohl jsem světu říct pravdu. Další krutou pravdu o tom, co všechno náckové udělali.“

      Sedl jsem si na zem k Paulovi. Vysoká tráva, která mi jeěte nedávno připomínala sebe sama se změnila na nějaké monstrum, které až doteď dřímalo hluboko pod povrchem mého svědomí. „NNŘ tvořili chlapci od třinácti do šestnácti let. Vybírali si je do svých řad pečlivě a první co jim vštěpovali do hlav bylo, že odteďka pro ně neexistuje žádná rodina, jedině Německá Říše. Záznamy, ze kterých jsem se to dočetl, už neexistují, jsem možná jediný, kdo o tom všem něco ví. Protože ty, Olivere Fabellere, jsi byl milosrdně ušetřen všech vzpomínek! Když mi došlo, že tys patřil taky k nim, chtěl jsem tě najít. Pomstít se za Christopha. Ale nemohl jsem. Pod jménem co jsi dostal, jsi nebyl nic víc než další raněný kluk, který vyrostl a začal žít nový život. NNŘ neexistovala a já, jestli se o něco pokusím, přijdu o to jediné, co jsem kdy miloval, o svou rodinu. Odešel jsem od nich, abych je neohrožoval ješte víc a vzal tenhle potupnej flek. Celá ta léta se snažím o to, co máš ty. Zapomenout. A když se mi to začíná dařit, zjevíš se tady a všechno je zpátky.“

      Z Paulových řečí mi začíná být nevolno. Už vím, co za čekárnu to bylo. Vím, kam jsem tehdy šel. Krátký film vzpomínek se prodloužil o pár záberů. Právě mě přijali do NNŘ. Byl jsem na sebe moc hrdý, nikomu koho znám se nedostalo takové cti. Do ruky mi vrazili kufřík s novým oblečením. Posadili mě na zadní sedadlo auta. Vyjeli sme. Řídí mladý muž v německé uniformě. Po chvíli zastavujeme a ke mně si přisedají dva další kluci v mém věku. Nemám ponětí, kam jedeme. Ani oni to neví. Je noc, když nás vysadí uprostřed hlubokého lesa. Nová vzpomínka opět zmizela.

     Je tu jen zdrcený Paul a já. Muž, co si až doteď přál zjistit, kto doopravdy je. Nechal jsem Paula sedět na zemi a prošel jsem zrezivělou bránou zpátky na Karlstrasse. Byl jsem rád, když jsem ho uviděl. Teď jsem si přál, abych ho nebyl potkal. Radši bych si ho uchoval v paměti jako kamaráda z nemocničního pokoje, ne jako muže, který nenávidí vraha svého bratra. Vraha, kterým jsem mohl být i já. Večer jsem byl zmatený a nejraději bych se vrátil domů k Marii a ke klukům bez toho, abych ve svém pátraní po své minulosti pokračoval. Už to, co jsem se dozvěděl od Paula nebylo nic dobrého. Ve svém srdci jsem ale byl přesvědčený, že nejsem vrah malýho Christopha. A nejen jeho.

      Kráčel jsem k skromnému hotýlku, dali mi pokoj v podkroví. Z malého okénka jsem měl Zittau jako na dlani. Ve spleti budov jsem rozeznával tu, která mě obdařila novým životem. Tu, ktorá Paulovi život zkazila. Noc byla neklidná a ráno jsem přivítal s úlevou. Chtěl jsem najít někoho, kdo před léty dělal v nemocnici. Třeba by si na mně někdo pamatoval. Prošel jsem všechny úřady, záznamy, ale buď byl ten člověk už mrtev, nebo nastoupil do nemocnice až v době, kdy jsem tam nebyl já. Pak jsem se rozhodl zajít ještě jednou za Paulem. Když ví o NNŘ, třeba bude vědět i to, kde měli svoje stanoviště. A že to bylo uprostřed hlubokých okolních lesů, tím jsem si byl skoro jist.

      Když jsem došel na Karlstrasse, už zdálky jsem si všim policejní auto a sanitku. Nejdřív mě to nepřišlo vůbec zvláštní, je to přece nemocnice, tak někoho přivezli. Až posléze mi došlo, že nemocnice je léta mimo provoz. Nemusel jsem jít ani moc blízko, abych věděl co se stalo. Paul. Jeho tělo leželo na zemi přikryté černým igelitovým pytlem.

     „Zastřelil se,“ říkal policista svému kolegovi, co právě přicházel. „Stejně to byl cvok!“

      Nechtěl jsem vzbuzovat zbytečnou pozornost a tak jsem se tvářil, že jenom procházím kolem. Moc si mě nevšímali. Bylo mi Paula moc líto. I přes to, že ještě včera mě chtěl znést ze světa. Najednou mě zničehonic popadla taková bolest hrudníku, až jsem se zapotácel a musel se opřít o nízkou zídku. Svezl jsem se na zem, hlavu si položil do dlaní a rozplakal se tak, jako snad nikdy za celý můj život. Najednou se mi hlavou nemihají už jen útržky zapomenuté minulosti. Nehybné tělo Paula Probsta spustilo nezastavitelný příval vzpomínek na někoho, kým jsem byl. Doopravdy byl.

      Probouzím se časně ráno v nevelkém pokoji s jedním dalším lůžkem. Tmavovlasý kluk, co na něm leží, spokojeně oddechuje. Dívám se z okna a všude kam dohlédnu se táhnou husté lesy. Jsem zvědavý, kde vlastně jsem, ale zároveň jsem šťastný, že tu sem. Nestihnu se ani pořádně rozkoukat a ozvýva se tahavý zvuk trubky ohlašující budíček. Kluk se probouzí a kývne mi hlavou na pozdrav. Společne jedeme na dvůr. Stojí tam už další kluci a pořád přicházejí další. Všichni máme na sobě stejný oděv, černé kalhoty s červeným páskem, červenou košili s černým límcem a na ní malé mosazné knoflíčky. Je na nich vyobrazený zvláštní znak, nikdy předtím jsem se s ním nesetkal. Tmavovlasý kluk z mého pokoje se jmenuje Albrecht Wappener. Tak jako mně, i jeho si vyhlídli němečtí vojáci a dostal dopis, aby se dostavil na určené místo. Řekli nám, že jsme byli vybráni aby sme se stali novými veliteli budoucí Říše. Usmívám se. Vždy jsem věděl, že jsem něco víc, než ostatní.

     Z Albrechta a mně se stali nerozluční kamarádi. Vlastně, všichni v NNŘ jsme dobrými přáteli. Ačkoli v nás velitelé posilovali německou nadřazenost, sami mezi sebou jsme byli dokonalou partou statečných neměckých hochů, kterých největším štěstím bude pojat do Nové Říše co největší počet národů, které je budou oddane následovat. A poslouchat. Bolest na hrudi byla čím dál pálčivější. Jako by si mé srdce přálo přestat tlouct dřív, než si vzpomenu úplně na všechno. Je ráno, sedm hodin. Slunce se ještě pořádně neprodralo skrze husté lesy. Seřazujeme se do obvyklého půlkruhu, velitelé stojí před námi a přátelsky se usmívají. Pak někdo vydá rozkaz, ať se postavíme rovno. Děláme co řekl. Teď na kluky stojící v jediné rovné řade nevidím. Vím však, že jsou stejně zmatení jako já.

     „Kdo si myslí, že je skutečnou Nadějí Německé Říše, ať vystoupí krok vpřed!“ doléhá mi do uší poručíkův hlas. Vystoupili jsme všichni. Bez zaváhaní. Velitel se usmál. Pak začal číst jména. Moje tam nebylo. „Ty, kterých jméno jsem řekl, ať postoupí další krok vpřed!“

     V tu chvíli jsem jim záviděl, myslel jsem, že se jim dostane vyššího uznání, nebo nějaké privilegované činnosti. Těm, co byli vepředu přikázali, aby se svlékli. Stáli před námi pouze v trenírkách a nikdo nechápal, co se děje. Pak nám nařídili vzít do ruky zbraň. Řekli, že ti vepředu nejsou skuteční Němci a že když nezbavíme hrdou německou říši plevele, nezasloužíme si být Němci ani my. Začal jsem se třást, pořád jsem si myslel, že jde o cvičení. Podíval jsem se na náboje. Byly ostré. Albrecht stál přede mnou a třásl se mnohem víc než já. Mám zastřelit přítele? My všichni máme zabít? Proč? Co nám udělali? Jsme přece jedna rodina!

     První vystřelil Hans. Ohlušující výstřel mi zalehl v uších. Jako ve spomaleném filmu sleduju, jako se Hansův spolubydlící sklátil k zemi s hroznou dírou na jeho obnažené hrudi. Hans se nehýbe. Vyjeveně civí na to, co udělal. Dívám se na Albrechta. Jeho oči prosí o pomoc. Někdo nalevo ode mně odmítl vystřelit. Velitel odjistil svůj revolver a vpálil rovno do něj. Pak zastřelil i toho, co stál oproti. Výstřely začínají být pořád častější. NE! Nemůžu Albrechta zabít! Nemůžu zabít nikoho! Já nejsem vrah! Zbyla nás sotva polovina. Pořád váhame stisknout spoušť.

     Velitelé už jsou netrpěliví. „Budete tady, až neuděláte to, co od vás Říše požaduje!“ zařval velitel a nechal ty, co už vystřelili, aby na nás dávali pozor. Jejich rozkaz zněl jasně: kohokoli, kdo odmítne zbavit se plevele, bez milosti zastřelit! Vím, že to udělají. Dívám se na ně a jsem si jistý, že jestli nezabiju Albrechta já, oni dokončí to, co velitel začal. Albrecht šeptá, abych to udělal. Ať se zachráním. Zamířím na něj, ale zrak se mi zkalí. Albrechtova tvář se rozplývá. Někdo vystřelil. Utírám si oči. Markus z vedlejšího pokoje právě zabil svého spolubydlícího. Koutkem oka počítám, kolik nás tu ještě je. Devět. Jenom devět z nás odmítá zabít svého přítele. Těch, co nás hlídají je pět. Jsme v přesile. Zdá se, že všichni v mé řade myslí na to samý. Nepatrně kývnu hlavou na Albrechta a snažím se mu očima naznačit, že to bude dobrý. Přikládám si zbraň k líci. Vystřelit na Albrechta bylo nad mé síly, ale vystřelit na naše hlídače, šlo skoro samo. Nejen já to udělal. I zbylých osm zamířilo nad hlavy svých svlečených kamarádů. Nedívám se, když kluk, kterého zasáhne moje kulka padá na zem. Aniž by dozněly výstřely, rozběhli jsme se do lesa. Věděli sme, že po nás půjdou.

     Zůstávám s Albrechtem ukrytý hluboko v lesích. Máme zbraň, ale neodvažujeme se střílet na zvířata, abychom se neprozradili, ale hlad je pořád větší. O ostatních nevíme nic do tý doby, než nacházíme jejich těla naházené na kupě v hluboké lesní jámě. Jsou tam všichni, nejen ti, co utekli s námi, ale i ti, které zastřelili přímo u nástupu. Nakonec se s Albrechtem odhodláváme k zoufalému činu a vcházíme v noci do vesnice. Albrecht se nabídne, že opatří nějaké jídlo z nedalekého domu. Kryju mu záda. Povedlo se to. Sytí odcházíme co nejdál od míst NNŘ. Slibujeme si, že se neopustíme. Uběhl témeř rok, co sme na útěku. I nám se do uší dostávají hrozné historky o chlapcech v červených košilech, co po nocích vyvražďují nic netušící rodiny v jejich vlastních domech. I já mám pořád tu samou košili. Chybí mi jeden knoflík.

     Včera jsem měl narozeniny. Bylo mi patnáct. Albrecht mi daroval knihu. Věděl, že rád čtu. Nevím, kde ji vzal, ale mám velkou radost. Najednou všechno potemní a bedna se vzpomínkami se roztrhne úplně. Je jednadvacatého června 1945. Kráčíme lesem, slyšeli sme, že už je po válce. Chceme jít domů, ke svým rodičům. Poprvé vidím máminu tvář. Jak jsem jen mohl zapomenout? Táta padl v boji, když mi bylo jedenáct. Teď, když mi větve stromů praskají pod nohama a já se začínám tešit na mámu, dojde mi, že žádnou nemám. V den, kdy sem od ní odešel a nastoupil k NNŘ, máma se mě zřekla. Brečím tak, že nedokážu přestat. Albrecht se mě snaží utišit, ale nedaří se mu to.

     Najednou vedle nás stojí nějaký plavovlasý kluk. Dívá se na nás zkoumavě a s opovržením. Je od nás mladší, ale odvaha mu nechybí. Takřka si ho nevšímám, ale Albrecht ho popadá a odmítá pustit. Vzal si do hlavy, že je to zvěd NNŘ. Nechápu, co to do Albrechta najednou vešlo. Začína toho klučinu mlátit hlava nehlava. Přiskakuju k němu a snažím se ty dva od sebe odtrhnout. „Prozradí nás!“ řve Albrecht.

      „Válka skončila,“ dostane ze sebe kluk. „Neřeknu, že jsem vás viděl. Přísahám!“

     „To teda neřekneš!“ povídá Albrecht a s kámenem v ruce naráží do hlavy toho kluka. Okamžitě padá k zemi a když se mně pokouší zachytit, utrhne mi další knoflík. Dívám se na Albrechta. Jeho oči mají šílený odstín, mám dojem, že se pomátl. „Ty! Tys taky zvěd!“ říká pomalu a krvavý kámen stále svírá v ruce. Na nic dál nečekám. Utíkám, co mi síly stačí. Albrecht hnán slepou nenávistí beží pořád za mnou. Slyším jeho kroky, slyším jeho dech, když se krčím pod hliněným převisem. Věděl jsem, že nakonec mě najde. Byl jsem připraven. Alespoň jsem si to myslel. Albrecht se vynořil z houští a než jsem se nazdal, moji zbraň, tu kterou jsem já měl na tom dvorku zastřelit jeho, míříl přímo na mně. Nehodlám se vzdát tak snadno. Vyrážím mu ji z ruky, říkám, že jsme přátelé, ale jeho mysl to nevnímá. Jeho údery jsou pořád silnější a mně sily pomalu docházejí. Ležím tváří k zemi a slastně vdechuju vůni hlíny. Znamená to, že ještě pořád dýchám. Albrecht stojí nade mnou. Slyším, jak natahuje spoušť. Ozve se výstřel. Řebrama mi proběhne příšerná bolest, ale střela není smrtelná. S vypětím všech sil se vrhám na Albrechta a teď jsem to já, kdo mlátí hlava nehlava. Tak jako před chvílí on, i já zvedám do ruce kámen. Albrechtovy oči už vůbec nevypadají jako ty, co prosili o život na dvoře NNŘ. Albrecht už není můj přítel. Albrecht mě chtěl zabít. Já zabiju Albrechta!

      „Proč jsi to udělal Albrechte?“ ptám se přemoženého chlapce. Sedím na něm obkročmo a bráním mu v jakémkoli pohybu.

     „Já....“ říká namáhavě, "nejsem Albrecht. To jméno mi dali, když jsem přišel, to moje prý nebylo dost německý!“ z úst mu vytryskne proud krve. „Jmenuju se Oliver, Hannesi!“

      Švihnu kamenem nejsilněji jak dokážu. Slyším praskání. A dělám to znova a znova. Byla to má ruka, co ukončila život mého nejlepšího přítele. Díval jsem se do vyhasínajících Oliverových očí až zůstali nehybně civět do koruny borovice. Střelná rána bolí čím dál víc. Ztrácím hodně krve.

      Probouzím se v nemocnici. Na nic si nevzpomínám. Prý jsem pořád opakoval jméno Oliver, když mě přivezli. Teď vím, že se jmenuji Hannes. Celý život však nosím jméno toho, kterého jsem zabil. Paul měl témeř pravdu, když mě obvinil z vraždy jeho mladšího bratra Christopha. Byl jsem u toho. To můj knoflík držel ten kluk v ruce. Alá já to neudělal. Byl to Oliver. Nedokážu si vysvětlit, co to do něj v tu chvíli vešlo. Myslím však, cokoliv to už bylo, přešlo to z něj na mně.

     Dopustil jsem se něčeho, na co bych nejradši zapoměl...