Dospělost nastává, když...

Vždycky jsem strašně chtěl vědět, kdy vlastně nastává dospělost. Zajímalo mě, do kdy budu ještě dítě a odkdy se už můžu považovat za velkého dospěláka. Chtěl jsem najít přesně ten bod zlomu, kdy se z malého dítka stává muž se vším všudy.

Řekl jsem si, že podle zákona, budu dospělý v osmnácti, ale ani hlupák - samozřejmě musím pominout toho, který to vymyslel - by přeci nemohl říct, že den před osmnáctými narozeninami je člověk ještě dítě a pak se po půlnoci naráz z něho stane další dospělý.

Žádám tě, milý čtenáři, abys mě nepřerušoval a zbytečně se nevyptával proč melu tak nepochopitelně, protože jestli se splní můj záměr, pak nepochopitelné bude nakonec pochopeno. Děkuji ti.  

Já jsem to vlastně nehledal jenom tak. Chtěl jsem totiž co nejrychleji dospět - ano, vím. Zní to hloupě - řekne si každý dospělý, ale zato mě zase bude chápat každé dítě. A to je právě ten největší paradox jedni o dospělost, aniž by měli aspoň tušení, co vše obnáší, nesmírně stojí a druzí ji proklínají a bezděky opovrhují.

V jednu dobu jsem si říkal, že chlapce od muže dělí konkant se ženou, respektive dívkou. (Doufám, můj čtenáři, že chápeš jaký a nemusím to tu rozebírat.) Jenže to jsem se spletl, když jsem slyšel něžné: "Ahoj!" se zvukem zavření dveří, cítil jsem se sice daleko spokojenější, ale za to jsem nebyl ani o kousek blíž, aspoň podle mého názoru k dospělosti. Ta na mě teprve čekala.

A pak to přišlo jako rána zčistého nebe, když jsem s pár kamarády slavil své osmnácté narozeniny. Popíjelo se a zábava byla v plném proudu, abych byl zcela upřímný, tak si vše pomatuji cca do jedenácté večerní hodiny a pak až do tří do rána ani Ň. Ovšem ta třetí ranní hodina byla tou, ve které jsem se stal něčím, co by se dalo považovat, byť jen zčásti, ale i přesto za dospělého.

Probudil jsem se uprostřed rozbahněného pole aniž by věděl, či snad chápal, bo tušil co, jak a proč. Navíc, pro mě z nepochopitelného důvodu, jsem na sobě neměl kalhoty (nebojte, moje tolik milované srdíčkované spodky mi zůstaly). A to byl tak trochu problém, jelikož v kalhotech nosím téměř vše - od peněženky, přes mobil, klíče až po kapesník. A jako by to ještě nestačilo, tak mi hlava třeštěla jako střep. Po chvíli jsem se rozhlédl a v dálce (nemohlo to být dál než pět deset kilometrů) uviděl spoustu malých světýlek, přičemž jsem si v duchu říkal: "Ať je to Brno, ať je to..."  A v tu chvíli mi to došlo: "Dospělost nastává, kamaráde, přesně tehdy, když už ti nepomůžou maminka s tatínkou, ale musíš se z té polízanice dostat sám..."