Výheň I. část

Je to první díl, do týdne by měl být i druhý...

Jsou to celé dny, kdy jsem naposledy potkal aspoň nějakého živáčka na tomto nehostinném místě. Při vědomí mě držela pouze myšlenka, že musím svoji pouť zdárně dokončit, protože jinak by celé naše město, kraj i království byly zničeny. Místo, jež ukrývalo, co jsem hledal, bylo již na dohled.

Všude byla spousta písku, kam jen oko dohlédlo. Na obloze nebyl ani náznak po mracích a slunce... to žhnulo snad ještě více než rozpálené kovářská výheň. Obzvlášť při pomyšlení, že mi v měchu zbývá několik málo posledních kapek vody, se snad teplota ještě zvedla. Kapky potu mi neustále stékaly po čele, musel jsem je utírat do svého rukávu, na němž po pár minutách zůstala jenom bílá stopa, ale žádná vlhkost.

Naposledy jsem se napil, pořádně sevřel hůl a vykročil jsem. Hora Mgar'et byla již na dohled. V ní se ukrývalo to, co jsem hledal a tolik potřeboval. Cestou k ní jsem narazil na pozůstatky těch, kteří se pokusili o to samé co já, ale neúspěšně. Věřil - spíše tedy doufal - jsem, že moje pouť bude úspěšná.

Když jsem stanul před horou, uslyšel jsem - dost možná to byl pouze výplod mojí fantazie - za sebou zvuk kutálejících se malých kamínků. Nevěnoval jsem tomu přílišnou pozornost a pokračoval v cestě. Konečně jsem stanul přede dveřmi, jež vedly do nitra hory. Přesně tam kam potřebuji.

Byly sice zavřené, ale i navzdory tomu jsem měl radost, jelikož jenom dokládaly existenci chrámu v nitru hory. Nevím, co bych si počal, kdybych na ně nenarazil, raději nemyslet.

Zatlačil jsem, ale ani se nehnuly. Stály snad ještě pevněji než samotná stěna. Neměl jsem na výběr, sice jsem dobře věděl, že budu potřebovat co nejvíce sil, jelikož si nejspíše ani nedovedu představit, co mě uvnitř může čekat, ale klíč jsem také neměl. Namířil jsem svoji hůl proti dveřím a vyřkl magickou formuli. 

Ozvala se ohlušující rána - možná jsem to se silou kouzla trochu přehnal - a všude se zvýřila spousta prachu. Zrak jsem si musel překrýt rukou. Trvalo několik nekonečně dlouhých vteřin než se prach opět začal usazovat. Jakmile jsem si mohl opět odkrýt svůj zrak, zřel jsem, že po dveřích nezůstalo ani památky, ba co víc i kusy samotné skály byly pryč. Průchod, jenž jsem si vytvořil, by stačil i pro velký a plně naložený kupecký vůz...

Hned po několika málo krocích jsem si uvědomil, že budu potřebovat světlo. Kouzlo zvané bludička je jedno z těch nejsnazších, každý z mágů se jej učí jako jedno z prvních. Malá světélkující kulička poletujíc ve vzduchu dokáže osvětlit i větší místnost. Či-li abych viděl na pár kroků, byla více než dostačující.

Zaujalo mě, že stěny byly zpevněny dřevěnými trámy, aby se to tu celé nezřítilo - obzvlášť když tu někdo každou chvíli používá nadměrně silná kouzla k rozboření celé hory. Kladl jsem si otázku, odkud až sem to dřevo muselo připutovat, ale třeba tehdy, když to tu stavěli, tak tu ještě nemusela být poušť. Tomu, že by v těchto podmínkách vydrželo i několik století, jsem byl ochoten uvěřit natolik, abych si s tím dál hlavu již nezalamoval.

Proboha proč, ptal jsem se sám sebe v duchu, uvažuji nad nějakým hloupým kusem dřeva, když se snažím zachránit svou vlast před útokem ještěřanů. Už jenom při pomyšlení na ně se mi zvedal žaludek. Ten rozeklaný jazyk a odporně slizká šupinatá kůže ve mně vzbuzovaly znechucení a odpor. A to ani nemluvím o tom, jak se ty stvůry chovají...

A náhle jsem spatřil dveře, na kterými ve starém jazyce stálo Pokladnice Amova chrámu. Jestli ta bájná váza opravdu existovala, potom se určitě musela nacházet tam. Jenže nastal problém, mezi dveřmi a stěnou byl zaražen meč s rudou rukojetí. Dobře jsem věděl, co to znamenalo.

Přistoupil jsem k ní a lehce sevřel rukojeť. Prakticky odnikud se objevil dým, ze kterého se vynořil ohyzdný tvor. Na výšku mohl mít tři čtyři metry. Když nepočítám jeho rohy, to by bylo ještě dobrého půl metru navíc. A ten vous, tak zarostlí nebývají ani trpaslíci a ti se s vousy rodí.

Kůže byla kapitolou sama pro sebe. Její matně červená barva na mě působila asi stejně jako kus látky téže barvy na býka. Ovšem nejsem z těch, kteří prvně jednají a až potom myslí. Věděl jsem, k čemu se schylovalo, ale chtěl jsem si jej nejprve vyslechnout.

"Jsem Daette, přišel jsem si pro něco, co střežíš."

"Ha, ha, ha! Myslíš si, že ti to jen tak dám, poplácám tě po zádech a popřeju ti příjemnou cestu?" žertoval démon. "Shoř, bídný červe!"

Teplota se začala prudce zvyšovat, dřevěné podpěry vzplály. Strážce tohoto místa byl očividně ohnivým démonem. Kdybych byl mágem vody, země či vzduchu, nečinilo by mi pražádný problém se jej zbavit, ale jelikož jsem sloužil poslednímu, ještě nevyřčenému, elementu, mělo to být o něco zajímavější.

?Sotva jsem popadal dech, vzduch začal být natolik horký, že jsem se ani nemohl pořádně nadechnout. Připadal jsem si jako v pekle. Démon měl pocit, že vítězí, ale to ještě ani zdaleka nevěděl, že právě vkročil do mé pasti a nebude schopen ji již opustit.

Provedl jsem kouzlo přeměny, abych změnil svoji podstatu. Stal jsem se jedním z elementů. Ztratil jsem - dočasně - svoji lidskou podstatu. Náhle ze mě bylo několik žhnoucích plamenů. Navzdory tomu že neměly co spálit, přesto neustále plápolaly a neuhasínaly.

Sám jsem začal zvyšovat teplotu. Chtěl jsem ho zdolat jeho vlastním záměrem. Element, byť skrze duši člověka, dokáže snášet daleko vyšší teplotu než jakékoli tělo. Od začátku bylo jasné, že v určitou chvíli démon nesnene takový nápor a padne. Trvalo mu několik dlouhých minut než to pochopil i on sám, ale to už bylo příliš pozdě. Nemohl s tím udělat vůbec nic. Poslední co jsem předtím, než mi zmizel z očí, vnímal, byl neuvěřitelně pronikavý řev a následné zasyčení. 

Asi minutu potom, co jsem se vrátil do své lidské podoby, jsem si musel vydechnout. Potřeboval jsem se zmátořit, přeměna a pobyt v těle jednoho z elementů mě znavila. Jakmile jsem opět pevně stanul na nohou, přistoupil jsem k meči zaraženému ve stěně a zároveň ve dveřích. Chopil jsem se jeho rukojeti a jenom velmi zlehka za ni zatáhl. Vyklouzl bez sebemenších potíží. Nyní jsem byl pánen toho ošklivce - jak meče, tak démona - já.

Otevřel jsem dveře a vstoupil do pokladnice. Všude byla spousta předmětů ze stříbra, zlata i drahého kamení, ale já měl zájem o jediné - starou hliněnou vázu. A skutečně. Byla tam. Už jsem se po ní natahoval, ale v tom okamžiku jsem uslyšel cizí kroky...

---