Erian 5

  

   Vzali si na záda všechny sbalené věci. Ponesou je sami, než získají koně. Jejich náklad půjde následně na koňský hřbet.

Erian popoběhla. Mladý zloděj se nacházel už hodný kus před ní. Čekal. Po chvíli ji začal postrádat. Stačila chvíle, aby pohledem dívku našel, protože něco takového předpokládal. Vyčkával. Dohnala ho za minutku.

„Promiň,“ vydechla.

„Dobrý,“ pokrčil rameny. „Zase moc nespěcháme. Délku cesty několika minutami nezměníš.“

„Tak fajn.“

„Povedu tě.“ Logická věc. Znal cestu ven, Erian ne. O tom kam vedou všechny ty tunely, věděl též. Svižným krokem směřoval k jednomu vchodu do bludiště vedoucí na povrch. Otvor čtvercového tvaru šířky a výšky dvou lidí hlídali z každé strany dva muži stejného povolání jako většina lidí zde. Hned vedle nich plápolala v držácích pochodeň, zdroj světla dovnitř.

   Inalis jim kývl na pozdrav. Vytáhl jednu pochodeň a vstoupil s Erian v těsném závěsu. Na rozdíl od jeskyně, již osvětlovaly podivné modré krystaly, zde nic nesvítilo. Vidět šlo jen pár kroků, dokud na zem dopadalo namodralé světlo z doupěte. Dál zela černočerná tma. Brzy do ní vstoupili a modrá tečka za nimi mizela.

„Potrvá to dlouho?“ vyzvídala Erian. Představila si dobu, jakou půjdou a otřásla se. Stísněné prostory na ni moc dobře nepůsobily.

„Pravděpodobně ještě déle. Koně jsou ustájeni ve městě, kam nesmíš. Půjdeme tedy kousek pod zemí, abychom se vyhnuli dalším pokusům o tvé zatčení. Nerad bych tě zas osvobozoval.“ Na rozdíl od Erian to Inalisovi vůbec nepřipadalo stísněné. Asi z důvodu častého procházení sem a tam. Do práce a zpět “domů“.

„Super.“ Zahučela. Začala si rukama hladit paže. Bůhvíproč dostala husí kůži.

„Pokud umíš létat, můžu udělat díru až napovrch a ty nás hned můžeš dostat ven,“ navrhl. Soudě podle toho, pod městem nešli.

„Promiň, křídla mi ještě nenarostly,“ odpověděla ironicky.

„Jaká škoda.“ Na tohle nereagovala. Nemělo by to smysl.

   Pokračovali stejným tempem dál. Čas od času minuli černou díru připomínající nenasytný chřtán obřího hada, značící další odbočky. Po mírném stoupání ze začátku narazili na schody mířící k povrchu mnohem víc než předešlý kus cesty.

„Schody?“ užasla Erian. Čekala spíš dlouhé a táhlé chodby, než tohle.

„Nejspíš permoníci,“ pokrčil rameny. Schody dosahovaly poloviny výšky obvyklého permoníka, ale to nijak zásadně nezasahovalo do této teorie. Nikdo se nezabýval tím, proč by tihle tvorečkové stavěli něco takového. Fakt že to původně ani nesloužilo jako schodiště, na tom nic neměnil.

„A to to má být bludiště.“

„Taky že jo. O něco výš se to schodiště větví.“

„Zajímalo by mě, kterej cvok to tady vybudoval.“

„To je nás víc.“

   Vystoupili na první schod a šplhali vzhůru. Inalis měl pravdu. Co chvíli narazili na odpočívadlo, odkud se dalo jít dál po několika schodech do různých směrů. Snažila si zapamatovat cestu, jenže to nešlo. Měnili směr tak často, až se to zdálo nemožné. Po sedmé odbočce to vzdala.

  Pochodeň pomalu dohořívala, když schody skončili a ocitli se v menší jeskyni, již osvětlovaly další fakule. Vedly z ní tři otvory. Z jednoho z nich proudilo světlo.

„ Fajn. Jsme kousek od města. Ty počkáš tady, jsi hledaná za vraždu a pravděpodobně už i taky za útěk z vězení.“

„Dobrá,“ souhlasila Erian, ačkoli se jí nechtělo tu zůstávat. Ráda by se konečně dostala zase ven.

„Ale dělej.“  Chybělo jí slunce, vítr a veškerý život, jenž se pod zemí nevyskytoval. Inalis položil na zem svůj batoh a zmizel v otvoru, do nějž proudilo světlo.

Erianina záda spočinula na hladké stěně jeskyně. Celý komplex, kromě hlavního úkrytu, někdo stvořil uměle. Kámen příjemně chladil. Dala se do počítání za účelem zkrácení času. Brzy to přešlo v přemítání o nadcházející cestě. Ač zvolili nejkratší možnou cestu, potrvá to minimálně měsíc, možná dva. A navíc Altakijské hory. Tajemné místo, nepřekročeno od dob stěhování národů. Jakoby hory samy tomu bránily. V Lenině mysli vyskakovaly obrazy nestvůr. Kdo ví, třeba tam žije dosud nepoznaná nebezpečná příšera. Snad ne.

   Zhruba po půl hodině, pokud mohla odhadnout, se objevil Inalis s dvěma koňmi. Zvířata nervózně stříhala ušima, kráčela pomalu a neochotně.

„Jsem tu,“ oznámil.

„Vidím.“

„Měli bychom jít.“

„Jasně.“

  Sebrali věci a s pomocí několika kožených řemínků je připevnili zvířatům k sedlu. Inalis vzal obě ohlávky, novou plápolající pochodeň a opět se ujal vedení. Tentokrát vyrazili do jednoho z temných otvorů. Obklopila je tma narušovaná pouze plamenem tyčovité svítilny, zanechávajíc za sebou kouřovou stopu. Jednotvárnost a nemožnost určit kolik času skutečně uběhlo, udělalo cestování v podzemí nesnesitelným. Erian si umínila sem nikdy víc nevkročit. Unavovalo to, otravovalo a zdálo se to nekonečné. Naštěstí konec existoval. Černota začínala světlat, až zmizela úplně. Šlo vidět do krajiny rozevírající se pod nimi. Zřejmě se nacházeli v nějakém kopci.

   Konečně vyšli ven. Svítilo tam slunce, svěží vánek cuchal vlasy. Nádhera. Do oka jim vběhlo sluneční prasátko odražené od hladiny jezera Andrellas, napravo od nich. Domky rybářů u břehu, případně vesnic se zdálky jevily jako malé černé tečky. Tím pádem Vilada stála daleko za nimi, jinak by výhled na jezero zakrýval kopec, skýtající vesnici úkryt před nepovolanýma očima. Nalevo rostly mohutné a pochmurné stromy Ginemského pralesa, tyčící se vysoko nad nimi, podobní nějakým pochmurným strážným. Tmavá zeleň lesa ostře kontrastovala se skoro svítivou trávou. Naproti nim se vinula vyšlapaná cestička mezi poli, mizící někde v zeleném obilí. Oseté lány se v dáli ztrácely v hájích ohraničující obdělávanou půdu lidmi z města. I zvířata se cítila na volném prostranství mnohem líp. Neochota s nervozitou zmizely, protáhlé nosy lovili vůně nesoucí se vzduchem.

„Konečně venku,“ protáhla se Erian.

„Zase tak dlouho jsi tam nebyla,“ provokoval Inalis s úsměvem.

„Stačilo mi to.“ Erianina tvář vyjadřovala jasný nesouhlas s tím, aby někdo zůstal v podzemí přespříliš dlouho. Člověk nebyl krtek, aby žil pod zemí.

„Potom co se proměníš v houbu, to bude dost dlouho.“

„Ty jsi úžasně vtipný,“ zaškaredila se Erian.

„Já vím,“ přitakal zloděj.

„Nejspíš pojedeme takhle mezi poli. Nechceme se nechat chytit,“ konstatovala dívka.

„Přesně,“ souhlasil.

„Vyrazíme?“

„Proč ne?“ Ani jeden z nich neviděl důvod, ovšem kromě dohadování mezi sebou.

 Nasedli na oře, pobídli je šťouchnutím do slabin a vrazili. Dlouhá pouť do jižního pouštního království započala. Zvířata klusala pěšinou a krajina pomalu ubíhala. Nemluvili. Ani jeden z nich neměl chuť. Erian si užívala přírody, zatímco Inalis si hověl v sedle a nechával své myšlenky volně poletovat. V okolí neviděli živáčka a ticho narušoval jen zpěv ptáků. Než dorazili do hájku, potkali menší svatyni Shiruki, matku většiny bohů, bohyni lásky, krásy a plodnosti. Všeobecně se věřilo, že její svatyně zajistí větší a bohatší úrodu těm, kteří neuměli ovládat rostliny a nemohli si najmout někoho, kdo by to zvládal.

   Pokračovali poklidně klusem, koně moc nehnali. Tihle jim nejspíš budou muset vystačit na celou trasu a přijít o ně v polovině není zrovna nejideálnější řešení. Není třeba někam spěchat.

   Stíny lesa značícího konec zemědělské půdy uvítaly poutníky kolem poledne. Větve vysokých bříz se lehce kymácely ve slabém větru. Svěže zelené listy se třepotaly a sem tam nějaký spadl na zem. V trávě se bělaly sedmikrásky a sasanky, sem tam narušeny žlutí pampelišek.  Jezero stále probleskovalo mezi kmeny stromů. Krásné místo na polední odpočinek.

   Během oběda ticho panující během cesty ustalo a začali i povídat. Převážně o sobě, o svých cílech a snech. Erian se mladému zloději ukázala v poněkud jiném světle, než ji dosud viděl. Doteď ji považoval za drsnou ženu téměř bez emocí. V tom se mýlil. Pečlivě své emoce skrývala. Nestála zrovna o vystavování na odiv své nitro. Milovala přírodu. Hlavně z jara. Tehdy vše ožívalo, znovu se rodilo a zimní chmury mizely.

   Nicméně, bojového ducha zakrýt nedokázala. Pokoušela se ho přesvědčit o správnosti svého rozhodnutí pomstít se. Neuspěla. Inalis pomstu nepovažoval za hodnotný cíl. Podle něj ta touha za čas pohltí celou osobnost člověka, jež pak může dělat činy, ve kterých by mu jeho morálka předtím zabránila. Klesnout kvůli tomu až na dno prostě není správné.

   Inalis se hnědovlásce prokázal jako skutečný vtipálek. Říkal, že v jeho postavení mu téměř nic jiného než vtipkování nezbývá. Kradl už bezmála sedm let. Úplně zapomněl jak žil předtím, na normální život. Ani ho zpět nechtěl. Poměrně ho to bavilo. Užíval si všechno to napětí plynoucí ze strachu z přistižení při činu, hrozby chycení a následného uvěznění. Dostat se z něj nepředstavovalo moc velký problém.

   O tvrdohlavosti Erian věděla. Jediná společná vlastnost. Ne, počkat. Taky hádavost. Ta plynula z Inalisových vtipů. Některé aquakinetičce lezly dost na nervy. A připadaly jí hloupé. Přirozeně řekla, co si myslí a začalo to. Alespoň se nebudou nudit.

   Po jídle, při němž snědli jednu z netrvanlivých potravin, vyrazili dál. Díky vysoké hustotě zalidnění v okolí lesy příliš nehoustly. Lidé hodně káceli staré a silné stromy na výrobu domů a nábytku do nich. Možnost že by zabloudili, se tím pádem snižovala k minimu. Vodní plochy je dovedou až do Cataibu.

   Slunce se sklánělo k obzoru, barvilo mraky do červena a na východě se vynořil první měsíc tohoto světa, stříbrný Ginuki. Legendy a pověsti Iroinu říkali, že tento měsíc je vtělení boha Ginukiho, vládce všech bohů, manžel krásné Shiruki a pán rozumu a moudrosti. Signál k tomu, že za hodinu se začne stmívat a zastavit se na noc. Pokračovali tedy ještě, dokud se na obloze neobjevil druhý měsíc, bílá Shiruki. Bohyně krásy se na rozdíl od svého muže zjevovala lidem. Její svatyně tedy doplňovaly sochy ačkoli neschopné zachytit její plný půvab, ukazovaly více než v případě jejího druha, jež býval zobrazován jako koule.

   Pomalu padala tma, čas se utábořit. Rozhlédli se okolo, aby našli nějaké vhodné místo. Stromy okolo rostly stále stejně hustě a nevypadalo to jako kdyby jim chtěli udělat nějaké místo, takže jim nezbylo nic jiného, než jet dál. Nakonec však uviděli po levici, jak stromy ubývají a řídnout, tvoříc tak přerozený, nepravidelně kruhovitý prostor.

 Mýtina, kde zastavili, se zdála jako vhodné místo. Spousta pařezů a ostružiní by komplikovaly další cestu za zhoršených podmínek viditelnosti. Našli místo kde neviděli ani jedno. Inalis rychlým pohybem vytáhl ze země sloup na přivázání koní. Seskočili a dali se do práce. Erian natáhla ruku na přivolání vody z rostlin. Zelené rostliny pomalu žloutly a posléze se rozpadly na prach. Vytvoření ohniště proběhlo hladce. Otočila se a chtěla říct něco k postavení stanu, jenže ten už stál. Kamenné podpěry držely tvar a připevněn byl kolíky stejného typu.

„Pěkná práce,“ ocenila rychlost postavení tábora. Ještě by to chtělo dřevo pro rozdělání ohně. Rozhlédla se po okolí a s uspokojením zjistila, že po okolí se válí spousta pěkný větví akorát na zátop.

„To nebyl žádný problém,“ odvětil geokinetik skromně.

   Mladá dívka začala sbírat dřevo na oheň. Inalis se do toho pustil taky. Ve dvou to zvládnou rychleji a už věděl, že ho o pomoc nepožádá. Co zvládala a nebylo na ni přiliž těžké, dělala sama. Nestála o pomáhání, pokud se bez něj obejde.

   Oheň hořel za chvíli. Povečeřeli a posadili se u něj. Poslední narůžovělé světlo od slunečního kotouče zmizelo a krajinu teď osvětlovalo bílé světlo obou měsíců. Noční ticho najednou prořízlo dlouhé, táhlé zavřísknutí. Ani jeden si z toho nic nedělal.

„Máme společnost,“ pousmála se Erian.

„Hejkalové nejsou nebezpeční, pokud se mu nesměješ nebo nenapodobuješ jeho vřískot,“ souhlasil mladý muž. Když se to stalo, skočil dotyčnému na záda, prohnal ho po lese, nebo v horším případě roztrhal na kusy.

   Hejkal byl chlupatý, vousatý muž se svítícíma očima porostlý mechem. Uměl se proměnit například v strom nebo kámen. Po noci běhal po lese, hejkal a děsil tak pocestné. Většina lidí si na ně zvykli a vyděšení moc nebývali. Někteří hodnější jedinci mu dokonce nechávali v lese špek, případně jitrnici. Tím si ho naklonili a občas od něj při příští cestě dostali nějaký dárek. Dárce vodil k vodě. Nevědělo se proč, ale často to bylo příhodné. Kladl na cesty bludné kameny, zabraňující pocestným najít cestu domů. Veskrze to byl hodný tvor, když ho člověk nenaštval. I tak se mu dalo ubránit tím, že měl u sebe chleba. Nad člověkem s chlebem neměl žádnou moc.

„A pro jistotu máme i chleba.“

„Tak ho hlavně nesněz,“ doporučil mladík.

„Máš mě snad za blba?“

„Nooo,“ protáhl posměšně a obdržel ránu pěstí do ramene.

„Spíš bych v tomhle případě měla obavy, že ho sníš ty.“

„Pch.“

   Ještě nějaký čas pozorovali hvězdnou oblohu. Právě jí dominovalo souhvězdí Orla, v němž se rodili aerokinetici. Podobu tohoto ptáka na sebe bral bůh větru ve chvílích, kdy sestupoval na zem. Na východě se však už postupně objevovalo souhvězdí Labutě pro aquakinetiky.  Hejkání se střídavě ozývalo blíž a dál a pokaždé z jiného místa. Nedělali si s tím hlavu. Nebezpečí nehrozilo.

   Spánek jim pomalu zavíral oči. Uhasili oheň, zničili ohniště a odebrali se do stanu. Čtvercový tvar držely v rozích kamenné podpěry. Potemnělá plachta neurčité barvy udržovala vnitřek hezky teplý a útulný. Uvnitř to zelo prázdnotou, částečně vyplněnou dvěma batohy a měchy na vodu. Inalis vytáhl ze svého batohu dvě vlněné přikrývky a jednu jí podal. Erian se ani raději neptala, kde k nim přišel. Chvíli ji rozbalovala a dumala nad tím, jestli se pod ni vejde. Moc nevyrostla, i tak se přesto řadila k vyšší části populace.

 Ukázaly se dost velké na to, aby se nechaly položit na zem a ještě se s nimi dalo přikrýt. Úhledně si látku rozložila na zem. Inalis to prostě hodil na zem a začal se všelijak vrtět. Snažil se najít pohodlnou polohu zároveň se snahou se přikrýt. Zakroutila hlavou. Zkrátka chlap. Téměř vždy a za každé okolnost nepořádní. Nečekala, že by tenhle byl výjimkou.

„Dobrou noc,“ popřál nepořádník a zavřel oči.

„Dobrou,“ odpověděla. Položila se. Žádný zázrak. I tak lepší než tvrdá zem. Za chvíli se stanem neslo rytmické chrápání. Nepotřebovala pátrat po zdroji. Jen si povzdechla a zavřela oči. Naštěstí za chvíli spala. Zdálo se jí o tátovi, jeho vrazích a pár dalších nesmyslů. Neklidně sebou vrtěla, převalovala se, až vrazila svému spolunocležníkovi facku. Ani s jedním to vůbec nehnulo.

   První společná noc proběhla vcelku klidně, když nepočítáme nějaké ty rány z převalování. Ráno se oba probudili relativně vyspalí a odpočatí. Div že se vzbudili téměř současně.

 „Dobré ráno,“ pozdravil Inalis.

„Dobré,“ zívla Erian. „Chrápeš,“ oznámila bez obalu.

„Nejsem sám,“ zabručel jí v odpověď.

„O tom nic nevím,“ zatvářila se odmítavě.  „A takovéhle věci se dívkám neříkají.“

„Já tě slyšel. Říkají, neříkají, nezájem. Slyšel jsem tě.“

„Nesmysl. Spal jsi jako dřevo.“

„To´s celou noc nespala?“

„Spala.“

„Vidíš. Nemůžeš vědět jak jsem spal.“ Krásný začátek dne. Nic tak po ránu nenapruží jako pořádná hádka.

„A spalo se ti dobře?“ Pokud všechny noci budou vypadat stejně, užijí si ještě spoustu hádek.

„Jo.“ Navíc očividně nemyslných a bezpředmětných.

„Pak si nemusíš stěžovat.“

„Jo, musím.“

„Houby musíš. Umřít musíš.“

„Všichni jednou umřeme.“

„Jestli nesklapneš, umřeš hned teď.“

„Už se bojím.“

„To bys měl.“

   Inalis se sebral, odhrnul plachtu stanu a zmizel venku. Erian si odfrkla. Typický chlap. Jediné řešení je podle něj odejít a nemuset se tak hádat. Nepůjde za ním ani za nic. Ještě by to mohlo pokračovat. Dostala se do ráže. Stačila by jediná hloupá poznámka a mohlo to začít nanovo. Pokračovat celý den v hádce se jí moc nezamlouvalo. Prostě tu chvíli počká, nasnídá se a dá se do předstírání, že se nic nestalo. Nejoptimálnější řešení.

   Mladý muž vystřelil ven jako raketa. Zatracená ženská jedna bláznivá. Dohadovat se kvůli chrápání. To dovedou jedině ženy. Pěnil. Na uklidnění si začal prohlížet paseku. Za tmy toho moc vidět nešlo. Okolí tvořila vysoká tráva plná rosy, plynně přecházející v menší podrost listnatého lesíka. Na okraji dál od něj vesele bublal malý potůček vhodný pro doplnění měchů. Pomalu se k němu prodral a chrstnul si vodu na obličej. Studené kapky mu zalézaly pod oblečení, až dostal husí kůži. Co naplat. Hygienu není radno zanedbávat. Existuje celá škála různých nemocí a oni nemají nic, čím takovou případnou nákazu vyléčit. Zakručení v žaludku ho donutilo vrátit se do stanu.

„Jak je venku?“ prohodila Erian konverzačním tónem.

„Docela hezky.“ Fajn. Zameteno pod koberec, jede se dál. Nějak tušil, že tohle se ocitne na denním pořádku. „Už jsi snídala?“

„Jo. Nachází se v okolí nějaký potok nebo tak?“

„Jeden teče u okraje paseky.“

„Super. Omluvíš mě na chvíli?“

„Jasně.“ Dívčí hygiena je o něco složitější než klučičí a víc intimnější. Nechtěl schytat ránu za možné zahlédnutí něčeho, co vidět neměl.

 

   Vykonání všech potřeb zabralo dohromady zhruba hodinu. Inalis zatlačil podpěry zpátky do země, sbalili saky paky a s Erianinou pomocí sroloval plachtu. Ještě než opustili mýtinu, zastavili se u potůčku pro vodu. Vlastně to ani nemuseli dělat, jenomže zvyk je železná košile a jistota je jistota.

   Okolí se za celé dopoledne vůbec nezněmilo. Les, paseky a sem tam nějaké menší políčko u dřevorubcova domu. Stále s jistými obtížemi viděli na hladinu vodní plochy napravo od nich. Ta se pomalu a neznatelně vzdalovala. Brzy zmizí úplně a nahradí ji řeka Ralas, pramenící v podhůří Altakijských hor, protékající celou zemí až do Bouřlivého oceánu.

Projížděli Ginemským pralesem, skryti před zraky ostatních lidí, o což jim šlo. Den pomalu ubíhal, aniž by jedinkrát zastavili, třeba i jen na jídlo.

 Jediné snědli ráno, než vyrazili. Taky se to na nich podepsalo. Ozval se příšerný škrundavý zvuk. „Promiň, mám hlad,“ začervenala se.

„To byl tvůj žaludek? Mě to přišlo jako vrčení nějaký příšery.“ Na to se přidal i jeho žaludek a Inalisův obličej dostal stejnou barvu, jako ten Erian.

„Ty máš co říkat,“ rozesmála se. A navíc ji z té neustálé jízdy bolel zadek. Nikdy v sedle netrávila moc času a teď přicházela na to, jaké to je. Pokud se to nezlepší, požádá průvodce o další cestování po svých, ačkoli by si tím cestu prodloužili o několik měsíců. Intuice říkala, že by nepochodila. Bolavé pozadí není pádný důvod pro chození pěšky.

„Snad můžeme zastavit, najíst se a odpočinout si,“ připustil a ostražitě se rozhlížel. Nedůvěřoval neznámému místu. Mohlo se tam ukrývat cokoli, včetně nepřátel. Ostražitost mu nějak polevovala.

 

   Brunetka přitáhla svému koni uzdu a slezla dolů. Uvázala ho k nedalekému mladému jasanu. Svalila se do trávy a užívala si toho, že nemusí jet. Za chvíli vedle ní dosedl její společník. Snad poprvé za čas co se znali, si všimla, jak vypadá.

   V den kdy se poznali, jí šlo o to, dostat se z vězení. Dny strávené v jeskyni nějak moc nevnímala a tlumené osvětlení tomu moc nepomáhalo. Včerejšek se nesl v duchu radosti z volné přírody a soustavné snahy nemyslet na tátu. Stále ji spalovala touha po pomstě, avšak nedávala nic najevo.

   Dnes si ho pečlivě prohlížela. Nosil na krátko ostříhané tmavě hnědé, až černé rozježené vlasy. Délka vousů na jeho tváři prozrazovala, že ač nejsou holené, pravidelně je někdo přistřihuje. Celkově zatvrzovaly poměrně jemné rysy tváře, nepochybně účelově. Výrazněji ženštější rysy mu určitě bez vousů přinášely dost problémů od dalších chlapců, šikanujících každého, kdo nevypadá dostatečně tvrďácky. Hnědé oči si ji zvědavě prohlížely.

„Děje se něco?“ Nechápal, proč si ho takhle důkladně prohlíží.

„Ne nic,“ ujistila ho. Vlastně byl docela pohledný.

„Dobrá,“ přitakal nepřesvědčeně. Víc to už nerozebíral. Vytáhl ze svého batohu solené maso a chleba. Čerstvé potraviny snědli včera.

„Nemám něco ulovit? Sušené maso vydrží dlouho.“

„Jestli se ti chce,“ pokrčil rameny.

„Chce. Jedla jsem to zatím jen přes zimu a i to stačilo.“

„Do toho.“

   Znovu se postavila. Kolem dokola cítila v půdě dost vlhkosti od posledních dešťů. Dala se do vyzvedávání. Kolem ní se utvořilo šest kuliček velkých jako pěst. Ostražitě se rozhlížela kolem sebe po nějaké kořisti. Vysoká tráva zcela jistě poskytovala útočiště mnoha zvířatům. Zároveň jim skýtala výborný úkryt. Zavřela oči. Svět se proměnil v soustavu modrých teček. Největší koncentrace se překvapivě nacházela u ní. Roztáhla pole viditelnosti. Spatřila ušaté hopsající zvířátko. Zajíc. Perfektní. Žádné mládě, výčitky se tedy neobjeví. Natáhla pravou ruku po jednom z menších shluků teček u sebe a táhla ji před sebe. Následovaly pravačku jako poslušný pejsek. Oběd se zastavil na svůj vlastní. Pomalu v něm mizely stébla trávy. Stáhla dlaň k sobě a prudce vystřelila.

   Netrvalo to ani chvilku. Střela zasáhla svůj cíl. Nebyla moc velká a přesně splnila svůj účel. Došla si pro zvěřinu a za půlhodinku přidávala jedlé bylinky z okolí do kotlíku na vaření, z něhož se linula vůně vařeného masa.

„Fajn že umíš vařit,“ pochvaloval si vousáč, „já to totiž vůbec neumím.“

„Na tom není vůbec nic těžkého. Pokud chceš, naučím tě to,“ nabídla se.

„Lákavá nabídka,“ chvíli uvažoval. „Radši ne, hele. Znám se. Akorát bych vyhodil ten kotlík do vzduchu.“

„To jsi až takový šikula?“ podivila se a zamíchala s obědem. Vařečku náhodou vzali s sebou.

„Stává se.“

„Nikdo není dokonalý.“

   Vařený zajíc chutnal skvěle. Vaření připadlo na Erian. Lov potíže nečiní ani jednomu z nich, pravděpodobně a čerstvé maso je vždy lepší než sušené. K dívčině zklamání si neudělali odpočinek po obědě a hned vyrazili. Pomalu začínala tenhle způsob cestování nenávidět.

   Cesta začala mírně stoupat. Ne k horám. Nejspíš k nějakému lokálnímu kopci, jenž nikdo nepovažoval za nutný na mapě vyznačit. Oba začínali mít protivný pocit, že je někdo sleduje. Ale ať si vykrucovali krky, jak chtěli, nikde neviděli ani živáčka. Dokonce ani na obloze ne.

„Brr, mám z toho takovej divnej pocit,“ ošívala se Erian.

„Buď ve střehu,“ doporučil. „Klidně může být někdo v lese a nemusí být vidět,“ doporučil.

„Představ si že mě to nenapadlo,“ odvětila kousavě.

„Dovedu si to představit.“

Z hloubi lesa uslyšeli praskot větví následováním dusání něčeho velkého a těžkého. Ustali s hašteřením, pobídli koně a doufali, že je to jen nějaké nemotorné zvíře. Podivný pocit však neustával, ba naopak, sílil. Mezi stromy se houfovala zvířata.

   Jeleni, divočáci, vlci, rysi a další lesní šelmy. Zrychlovali. Větší počet zvířat samovolně se shromažďujících na jednom místě, když se normálně nesnesou ani na potkání nevěštil nic dobrého. Stromy najednou začaly ustupovat, až nakonec jako mohutnější řeka vyústily v paseku, nad níž se vypínal kopec a na něm zřícenina. Před nimi se uzavíral půlkruh lesní zvířeny. Zatáhli za otěže tak prudce, až koně dostali smyk. Zastavení se naštěstí obešlo bez pádu. Cítili jak se koně vzpouzejí a vymykají se jejich kontrole. Urychleně seskočili a dobře udělali. Hned jak dopadli na nohy, tak se splašili a zmizeli v lese.

   Nad nimi prolétl nějaký stín a klesal. Přistál za zvířaty, která se rozestoupila a odhalila člověka sedícího na gryfovi. Majestátné zvíře. S hlavou orla, tělem lva a mohutnými křídly a ocelově ostrými drápy hrdě kráčelo vpřed. Muž sedící mu na zádech byl zahalený v šedém cestovním plášti, ze kterého mu vykukovali pouze ruce přidržující se zvířecího hřbetu. V ostře řezaném obličeji mu zářili purpurové oči, znak těch, co uměli ovládat zvířata. V hustě zarostlé tváři se objevil úsměv, který ale vůbec nebyl přívětivý. Zafoukal vítr a shodil muži pramen rezavých vlasů.

„Ale ale. Kdopak nám to utekl z vězení, sotva jsem ho tam dostal?“

 

---