Tříkrálové rozjímání

 Někdy užitečných, občas zbytečných...stane se, že myšlenka uteče dříve, než ji vyslovím. Dlouze vzpomínám, co jsem dělala minulý týden, píši si poznámky, co mě čeká, co jsem komu slíbila a co musím udělat.
 Co ale nemusím dlouze lovit v paměti, jsou vzpomínky na léta minulá. Stejně je to fuška! V hlavě to je, chce to ven, ale jak tomu dát tu správnou podobu, aby se to vůbec dalo číst?
 Za léta svého žití jsem se dopracovala k názoru (a několik mých známých je toho důkazem), že jaké prožiješ dětství, takový jsi. Pokud je někdo právoplatným členem rodiny, která funguje bez nějakých větších problémů, dítě v ní má citové zázemí a ví, že tam najde útočiště, je hrdé na své jméno, rodiče, sourozence a příbuzné- nemůže z něj vyrůstat sobecký, bezohledný a frustrovaný člověk. Rodina mu dává sebevědomí, odvahu a vážnost v sama sebe. Když vidím nějaké týrané dítě, je mi nesmírně smutno, protože ty šrámy na duši mu zůstanou po celý život.
Myslím na to, v které době bych se asi chtěla narodit. Ať hledám v dějinách období, kde by se mi líbilo, žádné takové nenajdu. Vždy bych se ocitla v době války, před anebo po ní, v době hospodářských krizí a utiskovaných žen. Takže suma sumárum – každý se narodí v nějaké době, do nějaké rodiny, a tak to je. Člověk je stejně ale tvor nevděčný! Štěstí a pohodu bere občas jako samozřejmost.
Naši rodiče měli moc a moc problémů, ale nějak to uměli před námi tajit a to bylo dobře. Věřili jsme, že je na světě krásně, většina lidí je hodných a ti zlí jsou někde moc daleko.
I válka a bída je daleko a nás se netýká. Někdo namítne, že lépe je být připraven na nástrahy života, ale to není nikdo a nikdy.
Návrat do dětství je pro mě otázka okamžiku. Zavřu oči a jsem tam.
Na závěr bych chtěla nějaké moudro nebo něco moc chytrého vyslovit, ale ono by to vyznělo možná jako klišé.
Štěstí má mnoho podob a člověk ani neví, že je vlastně prožívá; až s odstupem času zjistí, že tomu tak bylo.Tak to jsem právě vymyslela já.
Pokročilý věk má ale bohužel také jednu vlastnost-když vzpomíná, může to působit občas téměř pateticky a kýčovitě.
To bych tedy opravdu nechtěla, a když to tak někdy vyzní, nechť mi to čtenář odpustí.

(pokračování příště)