Klavír, růže a plamen

Klavír, růže a plamen

Klavír stál jako vždy poněkud osaměle a trochu smutně uprostřed velikého pokoje. Došel k němu plouživými kroky, které se už nemohly rovnat mladické, avšak nerozvážné chůzi, jakou by si to vykračoval před třiceti, čtyřiceti lety. Trochu zadýchán usedl na stařičkou Beethovenku. Kvílivé zavrzání parket, třesknutí v zámku jak odemykal klavír.

Klapky byly strašně zaprášené. Jasně bílou barvu, kterou se pyšnil kdysi dávno, vystřídala zažloutlá, která se objevila téměř přesně na den, kdy si poprvé všiml svých vrásek a stařeckých skvrn na rukou.

Chvíli jen tak seděl a přemýšlel o tom, co se chystal udělat. Už nehrál víc jak dvacet let. Nezapomněl to? Ne. Ty roky strávené v koncertních místnostech, kdy předával části své duše publiku, opomenout nemohl. Nikdy.

Roztřesenou rukou pohladil klaviaturu. Ozvalo se slabé zasténání a rozezněl se tón E2. Při tom zvuku se musel zasmát. Prostý jediný zvuk a jemu to znělo jako nebeská hudba mládí. Jako… Tóny odněkud z hůry.

Pak začal hrát. Prsty nemilosrdně dopadaly a hledaly si svůj cíl, který nemohly minout, který neminuly nikdy za celý jeho život. Rychle přecházel z pianissima do forte, až musel nejdříve plakat a pak se smát. Znovu si připadal volný jako pták, kterému po letech rozvázali křídla a řekli: „Leť.“ Cítil se jako nespoutaná vlna, která zaplavuje pobřeží, jako vítr, který vzdouvá plachty obrovských lodí…

A potom skladba skončila. Ještě dlouho držel klávesu, kterou svou hru zakončil. V hlavě měl prázdno, jako by nic neexistovalo, jako by nikdy nebyl svět, jako by se Velký třesk jeho netýkal.

Tuhle skladbu hrál, když se poprvé setkal se svou ženou. Seděla v první řadě a zelenýma očima na něj upírala pohled tak pronikavý, že málem zapomněl noty. A na tomto místě stála, když ji učil hrát na klavír, když jí předával dvě věci, které mu byli nejcennější. Svůj um a svoji lásku – ano, svoji lásku jí vyznal právě tady. Na klavír jí položil rudou růži a požádal ji o ruku. A ona neodmítla, vždyť jak by také mohla odmítnout, když ho milovala.

Jenže teď už tu není a on byl znovu sám, jen se svým rozvrzaným klavírem.

Konečně vstal a došel do kouta, kde na kabaretním stolku stála váza s růžemi. Jednu z nich vzal a zanechal tak na původním místě sudý počet. Tu poslední růži položil na klavír. Vypadalo to jako kdysi. Jako v ten dávný den před třiceti lety. V mysli se mu zjevila vzpomínka, obraz, totožný s jeho nynějším pohledem.

Ještě chvíli tam tak postával, než se odhodlal. Došel k oknu, které zdobila stará, zašlá záclona z jemné látky. Z kapsy vylovil krabičku cigaret, pak sirek. Tohle mu měla vždy za zlé, ale on tentokrát nehodlal kouřit. Pomalu vytáhl jednu sirku a škrtl. Ozvalo se charakteristické zasyčení. Jako hypnotizovaný sledoval svíjející se plamínek. Chvíli před tím, než se mohl oheň dotknout jeho prstů, odhodil sirku na záclonu, která okamžitě začala hořet. Nemohl se na tu zkázu dívat a tak se šouravými kroky odploužil z dosahu plamenů.

Ale ještě než stačil navždy odejít z místnosti, která znamenala jeho život, kde stál jeho největší, nyní umírající přítel, naposledy se ohlédnul a spatřil jasným plamenem hořící klavír. Ale nebyl to ten samý jako dnes. Byl to skvostný klavír, téměř nový a u něj seděla jeho žena. Usmívala se na něj. Tak se rozhodl zůstat s ní.

-Konec-