Posel

Byl bych rád, kdyby bylo toto dílo co nejvíce ohodnoceno (Ať už kladně, či záporně). Rád bych ho totiž převedl do kraťoučké divadelní hry.

Posel 

 

Tak jasná noc už dlouho nezavítala do našeho kraje. Hvězdy zářily tak jasně, že nebe vypadalo, jakoby bylo posázeno miliony a miliony diamanty. S teplým letním vzduchem si lehce hrál slabý vánek, který si tančil své valčíky mezi stromy javorové aleje. V tu chvíli právě přicházel pan František domů. Byl to už starší pán střední postavy, s vyplešatělým týlem a pivním pupíkem. Františkův dům stál na konci javorové aleje.

Po cvaknutí západky pan František rozsvítil ve svém malém skromném příbytku. Byla to stará světnice, která dříve přiléhala k domu vedle. Ale ten byl už dávno zbořen. V domě bylo jen to nejdůležitější. Postel, stůl, dvě staré židle a kuchyňka. Jedinou ozdobou šedivých zdí byl růženec visící nad postelí.

František se posadil na jednu z dřevěných židlí u stolu a otevřel láhev piva. K tomu si vyndal odněkud z komory olomoucké syrečky a kus chleba. Najednou někdo zabušil na dveře. Chvíli bylo ticho, ale najednou znovu a silněji.

„Mordie, kdo to může být? Takhle pozdě v noci,“ zamumlal si František pod knír a šel ke dveřím.

Před prahem dveří stál muž. Nebyl ani vysoký, ani malý. Nebyl dokonce ani starý, ani mladý. Měl na sobě černý oblek s bílou košilí a úzkou černou kravatou, která už dávno vyšla z módy. Na hlavě se mu pyšnila dokonale vyčesaná pěšinka.

„Dobrý večer pane. Šel jsem kolem a viděl jsem, že se tu svítí. Nemohl bych dostat něčeho k snědku a k zahnání žízně?“ zeptal se neznámý až s přehnanou elegantností.

„A co jste zač? Jak se jmenujete?“ řekl zaskočený František.

„Vše bych vám povyprávěl uvnitř příbytku, pokud byste byl tak hodný,“ usmál se neznámý a František ho i přes otrávené výrazy pustil dovnitř.

Neznámý se stydlivě rozhlížel po místnosti s úžaslým výrazem.

„Udělejte si pohodlí pane..“

„Říkejte mi pane S,“ usmál se neznámý.

„Jasný. Já jsem nějaký František. A odkud jdete, pane S?“

„Já tak různě chodím od vesnice k vesnici a vlastně ani nikde nebydlím. Ničím se neživím, jen obcházím domy a povdám si s lidmi. Nejsem však žádný příživník, to se nebojte,“ odpověděl pan S.

„Toho se nebojím. I já jsem seděl za příživnictví. Já jenom, abyste nebyl, odpusťte mi tu drzost, nějakej lapka nebo podvodník.“

„Ne, to opravdu ne. Možná, že jsem lapka promarněného času,“ pronesl pan S a slizce se prohnul a pousmál. František na to reagoval tichým pousmáním a vyndal z komory další syrečky, klobásy a chléb.

„Chcete lahváč?“ zakřičel ze spíže na pana S.

„Ne děkuji. Abstinuji. Nerad bych skončil s cirhózou jater v hrobě.“

„No když myslíte. To já si ho neodepřu. Takové národní slabost víte. Ve světě tomu říkají alkoholismus. Já tomu říkám smysl žití,“ zaskřehotal František, když otevíral další lahev.

„A vy nemáte rodinu?“

„Dcera odjela Bůh ví kam, vnoučata s ní a sourozence nemám. Žena umřela před třinácti lety na zápal plic.“

„Zápal plic?“

„Jo, zápala plic. To máte horečku a...“

„Já vím, co to je zápal plic. Pneumonie, také jsem ji měl, ale na to se ještě dneska umírá?“

„No víte pane, ono to bylo tak, že onemocněla a telefon jsme ani jeden neměli a nejblžší budka stojí ve vsi na nádraží. Jenomže ono to je nějakej kus cesty. Tak jsem tam doběhl, že prej zavolám doktora, jenomže jako na svini tu budku zrovna opravovali. Tak jsem šel za starým Khonem, ono víte, on je Žid, ale skvělej doktor, aby mi poradil co dělat, že jo. Tak mi dal nějaký kapky, jenomže už byly asi třináct let starý. No nic no. Došel jsem teda domů a...“

„Omlouvám se pane, ale mluvíte o své ženě, jakoby to ani vaše žena nebyla?!“ podivili se zamračeně pan S.

„Ale co vás nemá. Já jí měl rád to jo. Ale tak už je to patnáct let, co odešla. Člověk se s tou smrtí musí přece jenom skamarádit, víte, aby věděl, co ho čeká a mohl se na to dostatečně připravit,“ odpověděl už tižším tónem František.

„To máte pravdu. Já smrt znám velmi dobře. Dalo by se říci, že je to taková moje příbuzná. Máme k sobě opravdu blízko,“ odpověděl radostně pan S, přičemž se František trochu zarazil.

„Vy jako smrt rád, jo? Nebo vám vymírá rodina tak rychle, že už to ani nepočítáte?“

„Ale ne. Jen, to máte jako s tím pivem. Vy jeden bez druhého nemůžete být. Jak tak na vás koukám, tak pivovar musí být rád za takovéhle píče, pardon to slovo, ale rozumíte mi? Já kdybych nebyl se smrtí, nevěděl bych jak žít.“ naléhal pan S.

„Asi máte pravdu člověče. Fakt nechcete ani desítku?“

„Ale tak dobře. Trochu ochutnám.“

Zatímco František vytahoval z komory další piva, pan S se s chutí zakousl do klobásky s chlebem. Dojedl klobásu a přiťuknul si s Františkem lahví piva. Jakmile se napil, napil se znovu, pak zase a pak zas, až nakonec vypil celou lahev a poručil si další.

„Teda Františku, řeknu ti, mohu vám tykat, že?“

„Ale jasně že jo. Jak ti mám ale tykat, když neznám tvoje jméno?“ zarazil se František.

„Na otázky není čas. Říkej mi jak chceš. Můžu být kdokoliv,“ usmál se pan S.

„No tak budeš Květoň. Jako Květoslav, chápeš?“

„Jistě, ale proč zrovna tak obskurní jméno?“

„No měl jsem ti jednou psa, hele výbornej lovečák...“

„Vy jste ho snědl?“ zalekl se pan S.

„Ne lovečák jako salám, ale lovečák, jakože to byl loveckej pes. Panenko Maria,“ zasmál se František, „no tak já to dopovim, jo?! No a byl to výbornej lovečák. Ohař to byl. No a já furt nevěděl, jaký mu dát jméno a jak se furt ještě jako štěně válel v kytkách, tak vylezl a ty kytky na něm visely. Tak jsem mu začal říkat květoň.“

„To je hezký příběh Františku, nicméně abych nezapomněl, já v každé domácnosti, kde se objevím nechám také květinu. Tady ode mne jednu máš,“ a pan S vytáhl z vnitřní kapsy saka bílou lilii.

„Jémine děkuju. Kytku v baráku jsem měl už ani nepamatuju. Dám jí támhle pak,“ řekl František a bílou lilii položil na stůl, „ale to mi tak připomíná, znal jste starýho Kropáčka vedle ze vsi?“

„Jistě že ano. Moc milý chlapík,“ pousmál se pan S.

„No on totiž když umřel, tak mu na stole ležela taky bílá lile.“

„Ano, samozřejmě. Také že jsem tam byl u něj přes týden ubytován. Byl to moc milý pán.“

„Nemáte s tím nic společného, že ne?“ zděsil se najednou František.

„Ale jistě že mám,“ uklidňoval zděšeného Františka pan S, „Vždyť jsem ti přece říkal Františku, že máme se smrtí k sobě blízko.“

„Tys ho zamordoval!“

„Ale ne. Špatně jsi to pochopil. Nikoho jsem nezabil. Nezkřivil bych ani křídlo mouše.“

„Tak co s tím máš společného?“ to už začal František panikařit.

„No že jsem tam byl.“ uklidňoval ho pan S.

„Takže mi chceš říct, že taky umřu?“

„Františku, uklidni se. Jsi moudrý chlap, nebo alespoň v rámci možností. Znáš někoho nesmrtelného?“

„Ne, ale...“

„Tak vidiš a neremcej. Každej tam přece musí. Ať už dneska nebo zítra nebo za týden, za rok, prostě tam každej musíme.“ zvýšil pan S hlas.

„To máš recht. A víš co? Já se i docela bojím.“ řekl František třesoucím se hlasem, přičemž zíral do nikam.

„Čeho se bojíš? Smrti?“ zasmál se pan S

„Jo. Bojím se tý samoty, toho nekonečnýho prostoru a času a tmy a...“

„Kdo říkal, že je po smrti tma a samota?“

„Tys tam snad byl?“

„Sedni si a pij. Uklidni se. Věř, že smrt je jenom taková další etapa. Jenom prostě pokračuješ normálně dál, jenom s jinými lidmi.“

„Ale já chci žít. Já nechci to, no, víš jak to myslím? Bejt mrtvej.“

„A víš ty Františku, že mrtví říkají to samé, jenom naopak?“

„Na to jsi přišel zase jak?“

„No, prostě to vím. Víš Františku, já ti nemohu zodpovědět na všechny otázky. To by jsi toho věděl moc a pak by jsi mi dělal konkurenta. To by jsi pak musel se mnou chodit po vesnicích od domu k domu a bavit se s lidmi o všem možným.“

„Já to ale nechápu.“

„Brzy to pochopíš Františku.“

„No jak myslíš no. Došlo ti pivo. Chceš ještě?“

„Raději bych vodu.“

„Cože?“

„To byl fór. Dej mi ještě jedno. Nějak mi zachutnalo.“

František se zvedl od stolu a šel pro další dvě lahve.

„Tak. No prosim tě, fakt by mě zajímalo, odkud toho víš tolik o smrti.“

„Neptej se furt na tu samou banální otázku. Chováš se jako malé dítě.“ rozčílil se už trochu pan S.

„No jo, jenomže já jsem ti o sobě řek už víc, než dost a ty o sobě nic prakticky.“

„To je také můj úděl. Nechat lidi vypovídat a vyzpovídat se.“

„Ty jsi stejně divnej chlap.“

„Františku, mohl bych tu zůstat přes noc?“

„Jasně, akorát nevim, kam tě uložím. Mám jenom tuhle starou palandu.“

„Lehnu si třeba sem do rohu.“

„No dobře, tak já ti akorát přinesu nějakou deku ze stodoly, ju? Já tu jinou nemám. Akorát tu z traktoru, ale já ji vyprášim a bude jako nová.“

„Dobře.“ „Takový dobrý člověk. Je sice trochu hloupý, ale je milý. Podporuje pivovarnictví, ví, jak se věci mají, dokonce mě i zná, aniž by to věděl. Ach jo. Tohle bude poslední, pak končím. To mi život neodpustí. Proč zrovna já musím schytat tuhle blbou a špinavou práci. Pamatuju si na toho prvního. Anička se jmenovala. Moc hezká dívka. Měla leukémii chudinka. Takové rozkošné děvčátko. Matka mě pustila dovnitř, klábosili jsme a té dcerušce jsem dal lilii na noční stolek. Měla z ní radost. Ráno když ta její maminka šla nakoupit vedle do krámu, jsem se musel té Aničky dotknout. Už to nešlo jinak. A teď tenhle František. Vždyť je to tak dobrá duše...“

„Jsem tu Květoni. Proč brečíš?“

„Ale jen mi slzí oči, jak jsem unavený.“

„Tak si půjdem lehnout, ne?“

„To bude nejlepší.“

František ulehnul a pan S ho přikryl dekou.

„Jak ti je Františku?“

„Je mi nějak divně. Tak trochu zima, ale zase i teplo.“

„To je v pořádku, Františku.“

„Co jsi zač?“

„Spi Františku. Rád jsem tě poznal. Jsi dobrý člověk. Zasloužíš si žít.“ a pohladil ho po hlavě. V tom František neslyšně a tvrdě usnul, přičemž se pan S rozplakal. Se slzami v očích rozevřel dveře a odešel.

 

Druhý den ráno se nad vesnicí linul zvuk zvonů kostela. V aleji bylo najednou ticho. Vítr valčík netančil a u domu Františka se to hemžilo lidmi z vesnice. Všichni neříkali, plakali a lámali rukama. František zemřel. V tu noc se hodtkla sama smrt.

---