Uvězněná

UVĚZNĚNÁ

 

Grace zavrčela a smýkla se mnou tak silně, až mi to při nárazu zády do zdi vyrazilo dech. Chtěla jsem do sebe prudce nasát vzduch, ale zabránila mi v tom její ruka, jež mi pevně sevřela hrdlo. Začala jsem se dusit.

„Co sis myslela, ty štětko?“ zasyčela mi zlostně do tváře. Zrzavé kudrliny jí odstávaly od hlavy víc, než obvykle. Zelené oči, jindy zdánlivě laskavé, plály zpoza brýlí hněvem.

Drtila mi krk, nezmohla jsem se na odpověď. Vzdorovitě jsem jí opětovala pohled a odolávala nutkání ji zabít. Ne že bych to nedokázala.

Grace se ušklíbla. „Snad jsi nečekala, že se ti opravdu povede utéct?“ zeptala se milým hlasem. Rudě nalakované dlouhé nehty se mi zaryly hlouběji do kůže a já ucítila krev. Pokusila jsem se vyprostit, nebo alespoň roztáhnout křídla, ale držela mě pevně přišpendlenou ke zdi.

„Tak to jsi mne zklamala, Ricky.“ Předstírala lítost. Najednou stisk povolil a já se svezla na zem. Dlaněmi jsem si objímala zakrvácený krk a lapala po dechu.

Grace se narovnala a uhladila si doktorský plášť. „Toto, děvenko, je nejstřeženější ústav všech dob. A my,“ pohlédla na mě ze své výšky, „si své Výtvory pečlivě hlídáme.“

Vyškrábala jsem se na nohy a provrtávala ji nenávistným pohledem ublíženého dravce, jež se chystá zaútočit. Doktorka se nepěkně usmála. „Takže ty,“ zakončila výsměšně, „nemáš nikdy šanci. Měla bys to už konečně pochopit.“

Otočila se a zamířila k pancéřovým dveřím. Před nimi se na okamžik zastavila.

„A nezapomínej, kam patříš.“ S tím zmizela ve dveřích.

Bublala ve mně taková nenávist a vztek, až mi připadalo, že vybuchnu a spolu se mnou lehne popelem celý tenhle podělaný ústav i se všemi jeho laboratorskými krysami. 

Přes reproduktory zabudované ve stěnách ke mně dolehl dunivý hlas: „Vrať se k ostatním.“

Zuřivě jsem škubla hlavou ke kameře zavěšené u stropu. Zatnula jsem zuby a odšourala se k automaticky otevírajícím se dveřím. Chodba za nimi mě dovedla do hlavní sportovní haly. Cestou k ní se za mnou otáčely postupně všechny kamery rozestavěné od sebe v pravidelné vzdálenosti.

Před očima mi vyvstal můj poslední pokus o útěk z tohohle blázince.

Strach, nejistota, zoufalství. A bolest. Určitě už předtím tušili, že se chystám prchnout, a tajně mi do žil napumpovali nějaké svinstvo… Jenže to, že ho v sobě mám, jsem zjistila teprve, když jsem při první příležitosti chtěla vzlétnout. Křídla mi zeslábla a vysílala mi do těla nedozírné vlny bolesti. Nutkání utéct a pud sebezáchovy mě však táhly dál. Když mě chytli, byla jsem na pokraji vyčerpání a s křídly chabými jako opeřená párátka. Za to na mě bylo vedení ústavu velmi naštvané. Trest mě neminul.

Čekalo mě v něm ještě více bolesti a zoufalství. A krve…

Zatřepala jsem hlavou, abych na to nemyslela. Vstoupila jsem do sportovní haly.

Bylo to nejspíš jediné místo, kde jsme se my, Výtvory, mohli aspoň na chvilku přestat cítit jako lidské pokusné krysy. Většinu prostoru haly zabíral bazén s destilovanou vodou, na zbytku plochy byly rozestavěné posilovací stroje, lana, žebříky a různé překážky tvořící něco jako opičí dráhu. U západní celoprosklené stěny stáli gumoví panáci.

Občas nás vědci nutili, abychom se na nich „vyřádili“ – bušili do nich, kopali, drásali a škrtili vycpané krky. Učili nás, kam a jak nejlépe zasáhnout nepřítele, aby se co nejrychleji složil k zemi. Někdy mi až připadá, že z nás chtějí vychovat profesionální zabijáky plné nenávisti vůči všemu živému. Upřímně – daří se jim to.

V hale bylo více teenagerů, než bych na tuhle dobu čekala. Z hladiny bazénu trčely dva tucty hlav, smály se a házely si nafukovacím míčem. Opravdu nevím, jak to dělají, že se ještě můžou smát.

Zatřepala jsem křídly a skočila do vody. Vodopád kapek postříkal mé přátele. Zlostně zaječeli, ale smáli se dál.

„Tak co, Ricky, co po tobě ta čůza chtěla?“ zavolal na mě Cas, mokré vlasy se mu lepily na čelo.

„Jako obvykle,“ hořce jsem se ušklíbla. „Další varování, nemůžeš utéct, bla bla bla.“ Protáhla jsem obličej a Kitki se zahihňala.

„Myslím, že jí brzy dojde trpělivost,“ usoudil s uličnickým úsměvem Cas. „Už jí dost lezeš na nervy.“

„Hm, asi máš pravdu,“ přiložila jsem si ukazovák ke rtům a zakoulela očima. „Hned teď zajdu koupit kytici růží a poběžím se jí omluvit.“ Nasadila jsem pisklavý hlas. „Slečno Grace, velice se omlouvám, že pořád zdrhám z Vaší milé společnosti. To víte, můj zmutovaný mozek díky drogám někdy zapomíná, jak mám být vděčná za Vaši lásku a ochotu pomáhat druhým. Někdy jste tak ochotná, že nám Výtvorům napumpujete do žil tolik štěstí, že nám z toho křupne v bedně a pak se nám chce utíkat.“

Všichni jsme se rozchechtali tak nahlas, až to přivolalo Hlídače. Přiběhl k nám, elektrický obušek v pohotovosti.

„Co to tu děláte?“ vybafl na nás rozčileně tlusťoch. Cas se svým nadpřirozeně vyvinutým čichem hned zajel hlavou pod vodu, aby nemusel čuchat odporný pach potu táhnoucí z Hlídače. Bylo to velmi vtipné gesto.

„Čemu se sakra smějete?“ Hlídači se vztekem zlomil hlas. My jsme se řehtali ještě víc, protože jsme věděli, že když jsme ve vodě, nedovolí si na nás použít svůj obušek. Tlusťoch zbrunátněl. „Přestaňte se smát, říkám!“

To už se na naši skupinku dívali všichni v hale. Zdvihla jsem směrem k Hlídači prostředníček tak, aby to nikdo nepřehlédnul.

„To už přestává všechno!!“ řval tlusťoch a začal pochodovat kolem bazénu, snažíc se k nám dostat, aniž by se musel namočit. Ukázal na mě obuškem. „TY! VYLEZ Z TÉ VODY!!“

„Jinak co?“ zeptala jsem se nevinně v záchvatu smíchu. „Skočíš za mnou a bazénu bude utrum, páč všechna voda vystříkne pryč?“

„TY POTVORO!!“ zvolal a rozzuřeně se za mnou vrhnul do bazénu. Všechny Výtvory zatajily dech v očekávání elektrického šoku, ale obušek při skoku vyletěl svému vlastníkovi z rukou a dopadl na kachličky.

„Utíkej, Ricky!“ zaječel Cas a začal kolem sebe plácat rukama. Hlídač sebou ve vodě mrskal ve snaze své otylé tělo přinutit plavat. Zběsile lapal po dechu a do tváře i úst mu stříkala voda, kterou vířil Cas. Po chvíli zaváhání se k mladíkovi přidaly i ostatní Výtvory. Hlídač nepříčetně vrčel a přerývavě vřeštěl: „Nechte toho! Přestaňte!! CHYŤTE JI!!“

S křídly přitisknutými pevně k hrudi jsem doplavala na druhý konec bazénu. Chytila jsem se kluzkého okraje a vyšvihla se na kachličky.

Teď nadešla moje příležitost.

Otřepala jsem se a párkrát jsem zamávala křídly, aby se mi z nich dostala voda. Pohlédla jsem k prosklené stěně. Skandování mých vrstevníků mi bušilo v hlavě spolu s tepem srdce.

Rozběhla jsem se, hlavu schovala mezi ramena. Tvář jsem si zakryla pažemi.

„NE!! CHYŤTE JI, UTÍKÁ!!“

Sklo se roztříštilo na tisíc kousků a střípky se zatřpytily ve slunci, jak se mé tělo dotklo okna. Jakoby z velké dálky jsem zaslechla radostný povyk Výtvorů a pištivý zvuk alarmu.

V momentě, kdy jsem na zakrváceném obličeji ucítila čerstvý vzduch, jsem roztáhla svá křídla do plné šíře. Mocně jsem jimi začala mávat.

Konečně jsem se odvážila otevřít oči. Rychle jsem mrkala, ostré slunce mě oslepilo. Svěží vítr mi laskal poškrábané paže a tvář.

Stoupala jsem vstříc modré obloze bez jediného mráčku. Pode mnou se rozprostíral rozlehlý a slunečními paprsky zalitý areál Ústavu obehnaný vysokou zdí s ostnatými dráty.

Už mě nikdy nebudou držet ve svém zajetí, blesklo mi hlavou. Zaplavil mě nedozírný pocit svobody a radosti. Usmála jsem se.

Najednou mi tělo ochromila nepředstavitelná bolest. Zkroutila jsem se v křeči, křídla se mi nedobrovolně zaklapla do sebe. Padala jsem.

Řítila jsem se k zemi, zkroucená v nepřirozené poloze, každá buňka mé bytosti trpěla křečí. Pode mnou – nebo nade mnou? – se mihnul kousek země. Z očí se mi spustily slzy.

Grace měla pravdu… Nikdy nemám šanci uniknout…

Vzduch svištící kolem mě přestal vířit. Zachytily mě pevné ruce. Smýklo to se mnou nahoru.

Přes slzy jsem neviděla nic kromě oslepujícího světla. Rozeznala jsem jen rozmazanou tvář anděla, jak na mě smutně hledí. Jeho půvabné, bledé rty se hýbaly, ale já jim nerozuměla.

„…štěstí. Málem ses zabila… Ještě že jsem letěl náhodou kolem, co?“ Anděl se usmál.

Došlo mi, že to není anděl, ale jeden ze starších Výtvorů. Uhrančivě jsem zírala na jeho tvář, bledou jako křída, lemovanou dlouhými černými vlasy –

„Hej! Skvělé, už vnímáš.“ Něco se mě dotklo na vnitřní straně stehen. Uvědomila jsem si, že to jsou jeho svalnaté paže. Začervenala jsem se. Křeče pomalu odeznívaly.

„Já…“ Už jsem mohla mluvit, ale jeho krása mi brala slova. „Děkuju.“

„Za málo. Ale poslyš,“ zahleděl se mi upřeně do očí. Hrálo v nich pobavení. „Až budeš příště utíkat, nezapomeň vypnout silové pole.“

Nechápavě jsem se na něj podívala, ale víc neřekl. Přistál se mnou na ploché střeše hlavní ústředny Ústavu, z níž ještě pořád pištěl alarm a povyk Hlídačů i vědců. Tady nahoře na nás ale nikdo nemohl.

Opatrně mě položil a narovnal se. Byl vysoký, pod otrhanou vězeňskou uniformou vystupovala žebra. V hubené tváři svítily jasné, zelené oči.

Jeho jsem v Ústavu ještě nikdy nepotkala. Ale jeho oči mi byly povědomé, jako bych je už někde viděla…

Zachránce sklopil hlavu a vytáhl z kapsy podivný, malý ovladač s jediným tlačítkem. Nadzvedla jsem obočí.

Zpomaleně vzhlédl, na bezkrvých rtech náznak podlého úsměvu. Vyděsilo mě to.

Zvedl dlaň s ovladačem, palec připravený ke stisknutí. Nepřestával se mi přitom dívat do očí.  Po chvíli dramatického ticha tlačítko zmáčknul.

Vyjekla jsem a přitiskla se k zemi. Krajinou se rozlehla hromová rána a zvuk praskající elektřiny. Nebe – ne, silové pole – vybuchlo a začalo na nás padat. Oblohou metaly záblesky zkratu a exploze.

„Takhle,“ uslyšela jsem přes hluk trhající uši mladíka, „se má vypínat silové pole.“

Obrátila jsem k němu tvář, když pronášel ta hrozivě znějící slova. Na děsivém pozadí tříštícího se nebe vypadal s černými křídly jako Anděl smrti.

Natáhl ke mně ruku. „Pojď,“ pronesl, „vrátíme se domů.“

Divoce jsme se vzájemně vpíjeli do očí toho druhého. Podala jsem mu svou zakrvácenou dlaň. Pevně ji uchopil a vytáhnul mě na nohy. Mou ruku nepustil.

Pozorovali jsme spolu chvíli apokalyptickou scenérii hořícího Ústavu a rudého nebe s praskajícími výboji elektřiny.

„Připravena?“

Odhodlaně jsem kývla. Vtom jsem pomyslela na všechny ty Výtvory a mé přátelé, kteří zůstali uvěznění uvnitř…

 

To už jsme se ale rozběhli a odlepili nohy od střechy. Máchali jsme křídly a daleko za sebou nechávali bortící se Ústav, do něhož už jsme se nikdy neměli vrátit zpět.

 

---