Poslední časy

Rozvrat společnosti se zdá být definitivní. Pro ty z nás, kteří žijí své životy v této době spíše s povzdechem „nevybral jsem si, ale dobrý Bůh jistě ví, proč zrovna mne nechal narodit se v těchto posledních časech“, je to fakt jasný stejně, jako vycházející slunce.

Kamkoli se dnes katolík podívám, vidí jen zkázu a destrukci. Architektura vymknutá ze svého přirozeného vztahu k nadpřirozenému řádu se podobá spíše kýčovitým snům pijáka absintu, literatura oslavující zvrácenosti a morální zpustlost zaplavila police ve veřejných knihovnách a vytlačila díla oslavující krásu, dobro a pravdu. Příroda jako by sama viděla předsmrtnou křeč všeho lidského snažení, vyklízí pole a s mizejícími druhy křičí své requiem.

Přirozené se vydává za úchylku a všemožné úchylky naopak za normu. Jen hrstka doposud nezlomených třtin se odvažuje pozvednout hlas a burcovat hnijící svědomí tupé masy pohanů, kteří dokáží pouze jíst, spát, vyměšovat, bavit se a smilnit. Vědomi si toho, že jsou pouhá náhoda evolučního výběru a po smrti je čeká velké, černé nic.

Nic, co by se nedalo očekávat, nic, na co by se člověk mohl připravit. Samotná lodička Petrova se pod vedením opilého kormidelníka potápí a jeden z důstojníků pasivně čeká na poslední přívalovou vlnu, která mu potvrdí definitivnost všeho. Co pak? Zvítězí neposkvrněné srdce té, kterou uráží i sám kapitán?

Není kam jít. Lze jen sedět ve svých celách - domech a bytech, číst si příklady svatých poustevníků a pozorovat pustinu zachvacující zbytky milovaného domova. Prázdnota a marnost řve z obrazovek elektronických oltářů, oplzlosti slaví svůj triumf nad čistotou a věrností poznané pravdě. Opuštěný všemi stojí takový eremita. Nebo snad vidíš zástupy papežů, svatých, mučedníků za jeho zády? Možná občas zahlédneš korouhev svatého Jiří, který svůj boj s drakem nikdy nevzdal.

Pokušení marnosti a zbytečnosti je tím nejsilnějším. Beznaděj a vědomí vlastní hříšnosti srazí na kolena i toho nejlépe obrněného rytíře Panny. Přesto vytahuje svůj meč a pomalu se zvedá, opíraje se jílec. Kroužková košile v podobě několika řádků s ostny tíží. Připomíná hřeby Panovníkovy. Jak snadné je na ně zapomenout a vrhnout se do vichru, který odnáší od zrnek písku po celé katedrály. Jak těžké je mlčet a neprolévat slzy za dlouhých zimních nocí, kdy potřetí pouštíš zrnka růžence mezi prsty a doufáš, že tě Panna slyší a pošle anděla útěchy.

Pronásledování od vlastních bolí nejvíce, ale každý voják ví, co se svými šrámy. Vyhnout se úderu, nebo nastavit tvář tak, jak radí Panovník? Věčné dilema.