Něco víc

Seděla na špičce útesu nad jezerem, dívala se na slunce, které jako by se vynořovalo z temně modré vody. Až na uspěchané hejno krkavců a jezerní pannu sedící na kameni nebylo vidět živou bytost.

Nenechala se pozdně jarním ránem svádět dlouho, odrazila se a skočila do jezera šipku. Plavala čím dál hlouběji, až dosedla na malé dlážděné náměstíčko. Lehla si na záda, čekala. Co nevidět se tu objeví ta malá rozpustilá stvořeníčka a připlavou až k ní, aby si ji důkladně prohlédla.

Ale co to, pořád nic? Většinou příliš dlouho netrvá, než si jí někdo všimne. Jak tam ležela se zavřenýma očima, začalo se jí chtít spát, takže brzy usnula. Probudilo ji vzrušené dětské špitání (mimo jiné jí někdo skákal po břiše). Zůstala ležet a poslouchala.

„Je mrtvej, určitě!“ ozval se otřeseně dívčí hlásek.

„Ne ne, dejchá!“ zavolal na ni chlapec shora.

„Nemůže dejchat, gdyť už tady leží celej den!“

„No to jo jo, dejchá! Tak poď sem nahoru.“

„Ani za nic na toho draka nepolezu!“ zděsila se holčička. Teď se k rozhovoru přidaly další děti, začalo dohadování. Dračice už na nic nečekala. Nejdřív se trochu zavrtěla, což už samo o sobě připravilo děti o řeč, pak znenadání zvedla hlavu, otevřela tlamu plnou hrůzu nahánějícíh zubů a mocně zařvala. Drobotina spustila poděšený křik a rozutekla se do všech stran.

Opodál stojící žena se jen smála, pak káravě zakroutila hlavou, načež vyšla zvířeti naproti.

„Ahoj Veroniko, vidím, že se dobře bavíš,“ oslovila dračici.

„Ahoj Arion, vždyť mě znáš, tohle mě nikdy neomrzí. Nedáme si čaj? Dlouho jsme se neviděly.“

„Jasně, ale jako draka tě dovnitř nepustím.“

„Jo, jasně, minutku.“ Drak zašel za roh, zpátky se už vrátil jako mladá dívka, stejné zůstaly jen ty záhadné zelené oči.

Sestry si společně strávený čas náležitě užily, Veronika musela jen občas vyplavat na hladinu, aby se nadechla. Ve chvíli, kdy řasné hodiny odbily poledne, což nad vodou znamenalo tři hodiny odpoledne, rozloučila se s Arion a v dračí podobě vyletěla ze dna rovnou na špičku útesu, kde se proměnila zpátky. Nastavovala pihovatou tvář zubatému sluníčku, jež se jí ze všech sil snažilo osušit mokré šaty. Seděla takto asi ještě hodinu, tehdy se ke sluníčku přidal lehký vánek. Jaké bylo dívčino překvapení, když zjistila, že vítr nenese jen sladkou vůni nového života, ale i hlas. Zaposlouchala se do té melodie. Nezněla jí povědomě, přesto věděla, že ji zná. Byla to píseň přírody: kapky deště dopadající na hladinu jezera, volající volavky, řehtající koně, oheň žhnoucí ve středu země, v srdci vesmíru, i v jejím srdci. Nebylo to však jen o melodii, nezemský nádech tomu dodával hlavně ten hlas.

Ten hlas prostupoval celým jejím tělem, měla ho plnou hlavu, cítila, jak se jí chvějí žebra, v břiše měla místo motýlů rovnou anděly, roztřásla se jí brada, polilo ji horko, do očí jí vhrkly slzy. Nevnímala nic než krásu tohoto okamžiku, nikdy ještě neslyšela tak silný hlas, navíc byla v tu chvíli neochvějně přesvědčená, že jakmile píseň skončí, ona zemře. A pak to přišlo. Nečekané, nevítané, všeobjímající ticho. To ticho bylo tak všeobjímající, že se zdálo až hmotné. A vlastně to tak nějak bylo, jenže Veroniku neobjímalo přímo ticho, ale její přítel Daniel.

„Lásko, je ti něco?“ zeptal se, když si všiml jejího zmateného výrazu. Neodpověděla. Vtom uslyšela zapraskání větviček. Probralo ji to z tranzu, její přirozená zvědavost ji přinutila udělat pár kroků po zvuku. Nedošla však ani k nejbližšímu smrku, když z lesa vyšel mladý muž v dlouhém hnědém kabátě.

Usměje se na ně: „Zdravím! Doufám, že neruším.“ Hrklo v ní – ten hlas!

„Dobrej, potřebujete něco?“ urychlí to Daniel.

„Jen tudy procházím, s dovolením,“ odstrčí Daniela a klekne na zem.

„Kdo jste?“ vysoukala ze sebe.

„Jmenuji se Nicolas.“

„Veronika,“ představila se. Zvědavost jí nedala, aby se nešla podívat, co tam stále klečící muž dělá. Co se nestalo – u kamenné cesty se dá čekat, že bude posetá kameny, jenže tento konkrétní zlovolný kámen byl jaksi vyšší než ostatní a Veronika o něj zakopla. Na zem však nespadla, pohotově ji zachytil nově známý. Jakmile se jeho ruce dotkly jejího těla, bylo to elektrizující, v jedné vteřině se jí vrátily všechny pocity, které jí způsobila ta píseň po větru. Přehnaně žárlivému Danielovi se nelíbí, jak dlouho Nicolas jeho milé pomáhá vstát. Vytáhne ji na nohy a majetnicky jí položí ruku kolem pasu.

Teď teprve si dívka všimne, co muže tak zaujalo. Na zemi leží malý modrý ptáček. Nicolas jej opatrně zvedne ze země, starostlivě si jej prohlíží. „Copak se ti stalo? Kdopak ti ublížil?“ polohlasně se ptá toho droboučkého stvoření. Neslyšně mu něco zašeptá do peří a pomněnkový ptáček uzdraveně odlétá. Veronika je okouzlená jemností, s jakou Nicolas s modrým pěvcem nakládal. Najednou se v ní probudila silná touha být na ptáčkově místě, cítit na kůži ty něžné doteky, konejšivé teplo jeho rukou...alespoň ještě jednou.

Od chvíle setkání s Nicolasem uběhlo už čtrnáct dní. Po celou tu dobu nemyslela na nic jiného, než na pár smrkových větviček zamotaných v jeho polodlouhých černých vlasech, na jeho neskutečně něžné ruce, na ten nezemsky silný hlas a taky na snítku pomněnek, kterou měl v kapse, a která se jí objevila na parapetu hned večer po jejich setkání. Není divu, že se jí o pohledném léčiteli modrých opeřenců i zdálo.

Když na něj myslela, nebylo to jako nic, co by se dalo slovy vyjádřit. Daniela milovala a on miloval ji, navzájem si naprosto důvěřovali a byli spolu šťastní (možná také proto, že Daniel neměl nejmenší tušení o její dračí stránce, ani o existenci kouzel). Jenže s Nicolasem to bylo něco jiného, viděla ho poprvé v životě, přesto byla jaksi vnitřně přesvědčena, že patří k sobě. Že by za to mohl jeho nadpozemský hlas? Elektrizující dotek? Ne, Veronika věděla, cítila, že on jí opravdu rozumí, celému jejímu já, dokonce i tomu já, které nepatří mezi smrtelníky.

Nemohla dál, musela ho znovu vidět, proto se vydala na útes. Když už tam seděla skoro celý den, bezmyšlenkovitě se pustila do lesa. Nelámala si hlavu s cestou, i kdyby se ztratila, jednoduše vyletí nad stromy a hned bude vědět. Dlouho hledala Nicolase. Ani si nevšimla, že by se stmívalo, a najednou byla noc. Les je v noci nebezpečné místo, ale Veronika se tu rozhodla dnes zůstat. Kdo ví, třeba tudy bude Nicolas procházet a všimne si jí. Přesto by se raději měla proměnit v draka, jeden nikdy neví. Co čert nechtěl, zrovna to nějak nejde. Jenže proč? Mohlo by to být tím, že poslední dobou nějak nemá chuť k jídlu? Nebo je to tím nedostatkem spánku? Celkově se cítila jaksi slabá. Ulehla pod velký dub.

„Daniel si o mě určitě dělá starosti,“ přemýšlela „a kdyby se dozvěděl, že jsem šla ven kvůli Nicolasovi, nebo nás nedejbože spolu viděl...kdyby alespoň tolik nežárlil.“ Netrvalo dlouho a hodiny chození po lese si vybraly svou daň. Navzdory vlhké trávě se jí spalo docela dobře (hádejte, o kom se jí zdálo).

Vzbudil ji až šelest v nedalekém křoví. Někdo – nebo něco - se blíží. Ani se nehla, očima pátrala po mýtině a poslouchala, nic už se ale neozvalo. „Asi to byla jenom veverka,“ pomyslela si. Jaký krutý omyl. Po chvíli se praskání větviček ozvývá znovu a navíc se rychle přibližuje. Veronika na nic nečeká a dává se na útěk. Ještěže má alespoň dračí oči, bez nich by se v tak spletitém lese, jako je tento, těžko vyznala. Avšak skvělý zrak není zas až taková výhoda v porovnání se svalnatým tělem, jehlovitými zuby a s čtyřma hbitýma nohama jejího pronásledovatele. Běží co jí síly stačí, podlézá spadlý kmen, přeskakuje hluboké potoční koryto. Vtom klopýtne o pařez zlomyslně skrytý pod listím, co nejrychleji se zvedá, dává se znovu do běhu. Vtom se zastaví, schová se za vzrostlý dub. Čeká. Nestvůra běží dál, Veronika se vydává opačným směrem. Má pocit, že jí snad srdce vyskočí z krku, bodá ji v bocích, začíná se zadýchávat, za žádnou cenu se ale nesmí zastavit. Obíhá velké balvany, které jakoby vyrostly ze země jen proto, aby jí zabránily projít, když tu se před ní zjeví ne až tak nízká skalní stěna, která, jak dívka s hrůzou zjišťuje, se nedá nikudy obejít. Veronika tedy leze nahoru, cestu jí ztěžuje kluzký mech a fakt, že stěna je téměř hladká. Nakonec se přece jen dostane nahoru. Náskok, který si získala náhlou změnou směru, se rozhodne využít ke krátké přestávce. Nemůže popadnout dech, připadá jí, jakoby měla nohy z rosolu. Vzteklé vrčení jí dává najevo, že příliš velký náskok nezískala. Bledá hrůzou sleduje, jak lehce se nestvůra s vlčí tlamou drápe nahoru. Je jí jasné, že daleko už neuteče, ale dobrovolně se nevzdá, dává se tedy ještě naposled do běhu. Podlézá další spadané kmeny, přeskakuje větve, obíhá kameny a neúspěšně se snaží potlačit stále narůstající paniku. Poprvé za celou dobu ji napadne, že by se měla ohlédnout. Ohlédne se tedy. V tom okamžiku šlápne do prázdna, skutálí se dolů z prašného svahu. Znovu se ohlédne, vlkodlak je jí v patách. Veronika zoufale utíká dál, osud jí však zpečetí nová, daleko vyšší skalní stěna. Tu nemá žádnou šanci přelézt, je konec. Schváceně se sveze k zemi. Zvíře skočí, s mocným zaduněním dopadne přímo před ni. Dívka se z posledních sil snaží vyvolat plamen, jenže nic, ani jiskřička. Copak už přišla o všechny své schopnosti? Obluda se vztyčí do celé své výšky, její hladově se lesknoucí oči jakoby přikovaly na smrt vyděšenou Veroniku ke skále, nemůže se ani hnout. Zvíře zvedá tlapu, napřahá se, dívka sklání hlavu, připravená na nesnesitelnou bolest, až se jí nestvůra drápy zaryje do těla. Není to však ona, kdo v příští vteřině utrží zranění. Na vlkodlaka se statečně vrhá Nicolas. Ramenem tvrdě narazí nestvůře do hrudi, načež se netvor překvapeně skácí. Prvek překvapení však nevydrží dlouho, bestie vztekle zařve, nahrbí se, vrhá se na nový cíl. Nicolas spojí ruce a vyšle proti obludě jasně modrý plamen. Jenže ta je proti jeho kouzlu imunní, srazí čaroděje na zem, šlápne mu na prsa a chystá se zabít. Veronika to vše vyděšeně sleduje, přijde si naprosto bezmocná, nemůže se proměnit ani vyčarovat plamen, ale přece nemůže nechat Nicolase zemřít. Namáhavě se postaví na nohy, zvedne tlustou větev a ze všech sil, které jí ještě zbyly, s ní příšeru přetáhne po zádech. Zabralo to, vlkodlak se nyní znovu soustředí na ni, jenže co teď? Nicolas využije momentu nepozornosti, přitiskne zvířeti dlaň na srdce a nahlas přeříkává zaklínadlo. Obluda ze sebe vyrazí to nejbolestnější zavytí, které kdy Veronika slyšela, Nicolas jen zesílí hlas, jeho oči čím dál intenzivněji září ledově modrou barvou, zato vlkodlakovy oči pomalu zhasínají. Nakonec čaroděj odtáhne ruku, jejíž otisk ještě chvíli září na zvířecí hrudi. Ubohá Veronika nemá nejmenší tušení, že největší šok ještě přijde, a to když se mrtvá bestie začne proměňovat. Mohutné tělo pokryté tvrdými šedými chlupy a odporná tlama plná obrovitých tesáků se před jejíma očima přetvoří v tělo chlapce.

„Ta zelená mikina, volné džíny, černá kšiltovka...ne, ne! To je přece...“

„Pojď, pojď sem,“ obejme ji Nicolas „půjdeme pryč, nedívej se tam.“

Ano, ta krvežíznivá bytost, která ji i Nicolase chtěla zabít, a jejíž mrtvé tělo teď leželo pod rozložitými duby na úpatí skalní stěny, byl Daniel. Její Daniel. Tohle už na ni bylo příliš. Zhroutila se svému zachránci do náruče. Poslední na co se pamatovala, byl tlukot jeho srdce, které bylo tak blízko tomu jejímu, když ji v náručí nesl temným lesem.

Otevřela oči a chvíli se rozhlížela, než jí došlo, že je doma. U postele seděl na židli Nicolas s hlavou v dlaních. Slušelo mu to, v dokonale padnoucím obleku a lakovaných botách vypadal neskutečně elegantně. Jen co se trochu pohnula, hned k ní přiskočil.

„Jak se cítíš?“ ptal se starostlivě.

„Už mi bylo i líp,“ odpověděla popravdě.

„Vůbec se ti nedivím, bylo to hrozné.“

„Chtěla bych tě o něco poprosit.“

„Cokoliv,“ odhodlaně se na ni usmál.

„Mohl bys mi to celé nějak vysvětlit?“

Zvážněl. „Kde bych měl začít?“

„Úplně na začátku, u tvého hlasu ve větru.“

„Tak dobře. Nejprve bys měla vědět, že jsem léčitel. Léčím, pomáhám vrátit se zpět do života, mám taky moc život vzít. Raněnou bytost cítím na velkou dálku, zvlášť když jsou její zranění tak vážná, jako byla ta tvoje. Tvá duše volala o pomoc, přímo křičela. Snažil jsem se k tobě dostat tak rychle, jak to jen šlo. Víš, když tebe něco bolí, já tu bolest cítím taky. Jenže ty jsi na tom byla tak špatně, že jsem už dál nemohl čekat. Začal jsem tedy zpívat starodávnou píseň prvních léčitelů, které stvořila sama příroda. Tím jsem tvou duši na chvíli uklidnil. Jakmile se objevil tvůj přítel, byla příčina tvého trápení zřejmá.“

„Jak to myslíš?“

„Necítila jsi se tak trochu jako...no, ptáček v kleci? Jako zavřená v cizím světě, do něhož nepatříš a z něhož není cesta ven?“

Smutně, zároveň udiveně se na něj podívala: „Ano, přesně tak jsem se cítila.“

„Nutně jsi potřebovala někoho, s kým bys mohla sdílet svou nezemskost, kdo by ti porozuměl. Daniel nepřicházel v úvahu, byl to smrtelník – teda tehdy sis to myslela. Tvoje sestra tě chápe, ale ne dostatečně. Ptáčka se mi vyléčit podařilo, jenom si zlomil křídlo, jenže ty jsi byla stále v kritickém stavu. Okamžitě mi bylo jasné, že si Daniel nenechá líbit, aby se k tobě někdo přiblížil. Ve tváři se mu zračila neskutečná žárlivost, skrytá agrese. Nechápu, jakto že mi hned nedošlo, co je zač. Je to celé moje vina, odpusť mi prosím.“ Odmlčel se, otočil hlavu pryč. Veronika se posadila.

„Kdybych včas odhalil jeho vlkodlačí stránku,“ pokračoval „nemusela bys to celé absolvovat, nebyla bys tak blízko smrti. Vždyť bych tě ani nezachránil, kdybys nejdřív nezachránila ty mě.“ Veronika jemně pohladila jeho snědou tvář s vystouplými lícními kostmi, díky kterým vypadal tak vznešeně, a setřela mu slzy.

„Nemáš si co vyčítat. Díky tobě jsem prožila nejkrásnější okamžiky svého života. Tvůj zpěv mě vynesl až k oblakům, cítila jsem se tak...nepopsatelně, jako nikdy předtím. Ten tvůj okouzlující úsměv – vždy mi při něm poskočí srdce. A jediný tvůj dotek...když jsem padala, ty jsi mě zachytil a já si přála, aby ta chvíle nikdy neskončila...“ tentokrát se rozplakala ona „a i kdybych v tom lese zemřela, stálo by to za to.“

Vzal ji za ruku, smutně se na ni usmál: „Cítil jsem totéž.“

„Smím ti ještě něco říct? Už od první chvíle, kdy jsem slyšela tvou píseň, a pak když jsem tě viděla, jsem si byla jistá, že mi rozumíš, že jsme takříkajíc na stejné lodi, lidsky by se to dalo nazvat „láska na první pohled“, ale v tomhle bylo ještě něco víc. Proto jsem se tě také vydala hledat. Vidíš to? Kdybych se neuváženě nepustila do lesa, nic z toho by se stát nemuselo, takže jestli někdo nese vinu, pak já. Jenže jsem to bez tebe najednou nemohla vydržet. Možná se ti to bude zdát poněkud ukvapené, vlastně se vůbec neznáme...“ Zarazila se, cítila se hloupě. On se na ni jen usmál, tentokrát vesele.

„Tak se tedy musíme poznat. Ale teď,“ zvednul se ze židle „co by sis dala k snídani?“

Vstala a objala ho. „Prosila bych trochu něhy,“ zašeptala stydlivě. 

---