U vraku

Jenom takovej blábol...na rozepsání

Jsem žebrák. A dalo by se říct, že už celkem chronickej. Začal jsem žebrat v podstatě hned po škole, dělám to dodneška a nic jinýho dělat nikdy nebudu. To už teď vím jistě. Nějakejch posledních pět let žebrám na jednom hodně speciálním místě, o kterým bych vám měl asi něco napřed říct. Jmenuje se to tu U vraku. To vím, protože je tady tramvajová zastávka, která se taky tak jmenuje. A na tý tramvajový zastávce právě já žebrám. Netuším proč se to tu jmenuje U vraku. Ať se totiž rozhlížím jak se rozhlížím, tak nikde žádnej vrak nevidím. Támhle o kus dál je pár ušmudlanejch baráků, ale žádnej vrak před nima nestojí. Stojí tam pár auťáků a nejsou to kdovíjak oslnivý mašiny, vraky to ale nejsou. A i kdyby tam opravdu nějakej vrak auta stál, stejně pochybuju, že by po něm pojmenovali zastávku tramvaje. Víc pravděpodobný mi přijde, že to souvisí s tou hnusnou šedou širokou řekou, co se táhne tady za zídkou. Teda ne že by na ní plul vrak nějaký lodi nebo tak něco. To ne. Jediný co na ní pluje je semtam nějakej bordel a taky takový ty vošklivý chomáče špíny, co se shlukujou někde kde ta voda až tak neteče.Víte o čem mluvím. Pak přijde asi nějakej silnější proud, co ty chomáče odplaví a chvilku se pak plaví s proudem, než se zas někde zaseknou. No, to asi neni důležitý. Podstatný je, že nevím jak je ta řeka vlastně hluboká, takže je klidně možný, že je tam pod hladinou schovanej nějakej vrak. A jestli jo, tak pak by dávalo smysl, že se to tu jmenuje U vraku. Ale ten kdo tomu dával ten název, tak musel bejt solidně odvážnej, že se do tý srajdy potápěl a našel tam ten vrak. Leda že by s tím názvem přišel ten člověk, co tam ten vrak nechal. Rozumíte, že by tam jako shodil nějakej vrak a pak po něm pojmenoval tramvajovou zastávku. To by asi klidně mohlo bejt možný. Tohle místo a hlavně tahle zastávka je zvláštní ještě jednou věcí. Za těch pět let, co tady od rána do večera žebrám, tady nevystoupil ještě ani jedinej člověk. Nejenom že tady nevystoupil, on tu ani nikdo nenastoupil. Ta tramvaj tady prostě zastaví, lidi na mě zevnitř čumí jak tu dřepím, ale nikdo nevyleze ven. Prostě jsem tu ještě nepotkal jedinýho člověka. Možná byste se mě zeptali proč tady teda vlastně žebrám a já bych vám odpověděl, že nevím. Fakt ne. Stejně jako nevím, kde je ten vrak, o kterým se mluví na tý tabulce s jízdníma řádama. Prostě nevím. Vždycky jsem si ale říkal, že jednou tu třeba vystoupí nějakej hodně štědrej týpek, kterej mi dá fakt slušnou almužnu, že bych už jako nemusel do konce života žebrat ani dělat cokoliv jinýho. Našel bych si prostě nějaký malý skromný místečko a tam bych v klidu seděl a pozoroval lidi venku, než bych v devadesáti natáhl bačkory. Nikdo takovej ale nepřišel. Stejně se ale jednoho dne stala věc, která dost poznamenala můj život a o tý bych vám rád něco napsal, protože nevím o čem jiným. Prostě tak jako sedím u tý mojí zastávky a přemýšlím. Tak jako různě nad vším možným. Znáte to. Venku trochu zima, ale tak jako dobrý. Zažil jsem už horší, takže si nemůžu na nic zásadního stěžovat. Spíš mi vadí ta tma. Nikde už se toho nic moc neděje. A tak čekám na tramvaj. Je něco po devátý večer, tak tu teď projede jedna za čtvrt hodiny. No, ve čtvrt na deset, věřte tomu nebo ne...zastaví tramvaj a z ní vyleze týpek. No a já jako nejsem nervózní člověk nebo že bych věci nějak hodně řešil. Ale teď když jsem tu měl po pěti letech potkat člověka, tak jsem cejtil jakoby něco posvátnýho. Jako že tohle je fakt mimořádná událost a věc a že jsem rád, že můžu bejt u toho. A tak fajn, dobrý. Týpek venku z tramvaje. Takovej slušnej chlapík s brejličkama, krátký prošedivělý hladký vlasy, upravenej vous a míří ke mně. Tak si říkám, že by to možná nakonec mohl bejt von. Myslím jako ten člověk, co mi dá na nějaký to slušný živobytí. No a tak jsem si jako začal chystat nějakou slušnou otevírací větičku. Něco co by se hodilo k týhle mimořádný chvíli. A když teda přišel až ke mně, tak jsem vychrlil. “Hele, kámo, nemáš ňáký drobný?” Zkusil jsem to takhle zezačátku sehrát na drobný, protože si myslim, že jestli to jen ten na kterýho čekám, tak mi nakonec stejně dá to, co potřebuju. Týpek se na mě usmál a řekl, že se podívá. Měl takovou velkou tašku na rameni a začal šátrat vevnitř a pak odtamtud vytáhl šrajtofli a vyhrábl z ní dvacku a dal mi jí. Tak jsem mu jako poděkoval, že díky a tak. Sice mě mrzelo, že mi nedal víc, ale tak jako třeba to ještě nebyl ten pravej. No ale on mi dal ty peníze a zůstal tam stát a vlídně se na mě usmíval a pak se mě začal ptát na můj život “kam mě vláčel”, jak říkal, a jak se mi daří. No a tak nějak jsem zase nabyl optimismu, že by to jako nakonec mohlo dopadnout dobře a že by mohl ještě něco přihodit. A on se furt usmíval a poslouchal mě, tak jsem si nakonec říkal, že i kdyby to nebyl on, tak že to nakonec je dobrý a že to je nějaký znamení, že přijdou lepší časy. A tak jsem se tak krásně rozpovídal, stejně jako jsem se rozpovídal vám na začátku. Jak jsem s tím žebráctvím začal a že nevím vůbec nic o žádným vraku, kterej by tady měl bejt, ale že si myslím, že to tu tak určitě pojmenoval ten chlápek, co shodil svý starý fáro do řeky. Dokonce jsem mu ukázal i místo, kde si myslím, že by ten vrak mohl bejt. A zrovna, když jsem se otočil tím směrem, dostal jsem brutální pecku do hlavy. Ležím na zemi a nechápu, co mě to praštilo a nade mnou křepčí ten hodnej strejda s brejličkama a tříská mě nějakým železným kabelem, co měl v tý svý tašce. Kreju si obličej a hlavu a skučím a říkám “co je?” a fakt to jako nechápu. Stejně ale dostanu ještě spoustu ran do hlavy i do břicha i všude jinde. Pak prostě už jenom ležím, bezvládně. Z pusy mi vytéká nějaký lepkavý svinstvo a všechno mě šeredně bolí. Tak nějak čekám další rány, ale žádný nepřichází, tak se začnu rozhlížet co se děje. Ten chlapík se sklání nad mýma nohama a svazuje je tím kabelem, kterým mě třískal. Pak sáhne do tašky a vytáhne ještě jeden podobnej. Vyměníme si pohledy. Už se vůbec neusmívá tak jako se usmíval předtím. Dívá se na mě ostře, nepřátelsky. Pak mi sváže tím druhým kabelem i ruce a odejde. Nějak to všechno moc nechápu, ležím tady svázanej a nechápu to. Něco mi říká, že to asi přece jenom nebude ten týpek, co mi má přispět na živobytí. O kus dál se ozývá zvuk železa co dře o beton, nebo o šutr. Nevím. Pak přijde ke mně, čapne mě za nohy a táhne mě pryč. Asi bych měl řvát, ale furt to ještě nechápu. Asi by to stejně nemělo smysl. Tady stejně nikdo nevystupuje. Dotáhne mě až k otevřenýmu kanálu. Zdá se, že je skoro po okraj plnej vody. Stejný vody, co teče v tý hnusný šedý řece. Došlo mi, že mě tam chce hodit. Jsem svázanej, tak jsem ho aspoň kousnul. Moje poslední gesto boje o život. Moc na něj nezapůsobilo. O pár vteřin později mírně klesám v chladné a mokré tmě. Plní mě voda a nepředstavitelná panika, zmítá mnou hnusná hrůza mizejícího vzduchu. Brzy ji vystřídá bezvědomí. Už asi fakt nikdy nic jinýho než žebráka dělat nebudu. Někde nade mnou brýlatý muž zatím zakryl kanál, zapnul si tašku, dal si ji zpátky na rameno a upravil se. Odněkud se k němu připojil ještě nějaký jiný muž. “Ty vole, co ti udělal?” “Normálně tady žebral.” “Hajzl, vole.” “Za jak dlouho to jede?” “Za osm minut.” “Už aby to tu bylo. Těším se až z tohohle příšernýho místa vypadnu.” “Mi povídej…”

---