Když drakům otrhají křídla

Když drakům otrhají křídla,

slyšíš to teskné vytí.

Když do popele vypalují sídla,

kde dračí mládě chytí,

kde dračí mládě pláče po matce,

ta v řetězech dávno je zabita,

oni dělají si z něj zajatce

a čekají, až krev jeho bude prolita.

A čekají, až v železech vyroste,

ono tam steskem umírá,

za draky dneska už neproste,

v ně už žije jen nevíra.

V ně už ty ani nevěříš,

a přitom slyšíš v noci jejich pláč,

a když na ně občas uvěříš,

pořád říkáš si, nač je ti to, nač.

Pořád říkáš si ale, že je zachráníš

a pak je přestaneš slyšet,

myšlenkám na ně se ubráníš,

k nim zády se otočíš tiše.

K nim zády a ke smrti blíže,

dráče jsi v nechal v okovech,

rány si v temnotě líže,

čeká, že vrátíš se po lovech.

Čeká, že až dostaneš ty vrahy,

vrátíš se a dáš mu svobodu

a ty teď bez špetky snahy,

necháš ho v žáru prosit o vodu.

Necháš ho, utíkáš dál,

ono ve špíně dýchat přestává,

tak říkám si, kéž by ses znal,

pod ním teče krev špinavá.

Pod ním teče, ty nemáš ponětí,

že já jsem vlastně to dráče,

že tohle je moje prokletí,

že má duše pro tebe pláče...

---