U tří sviní

   Jožo a Karel a Pepa vešli do hospody U tří sviní a už po sto tisícé usedli k dubovému stolu mezi výčepem a pánskými toaletami. Netřeba, doufám, zdůrazňovat, že každý z těch tří měl za ta léta u stolu vyhrazeno své vlastní místo. Jožo – věčnej zmrzlík, jenž nejmíň stokrát vyprávěl, že na vojně si užil kosy dost a dost – nejblíž topení. Věčnej zvědavec Karel v čele stolku – zády ke zdi – takže mohl pohodlně sledovat dění v krčmě. No a Pepa usedával tak ňák mezi nima. Nejblíž k baru, moh lehko vstát a protáhnout si starý nohy, postát chvilku u dřevěnýho pultu a sledovat, jak výčepní točí pívo, samo že mu do toho i trochu zakafrat, bez toho by to snad ani nešlo.
    Toho večera bylo v podniku neobvykle prázdno – ono to teda nikdy nebylo bůhvíjak oblíbený místečko -  nejvýš tak pár dědků, sem tam pár študáků, když byl zrovna semestr. Ale dědků v průběhu let ubývalo – vzadu za barem už viselo slušný množství smutečních oznámení. Vždycky bylo na koho připít! Byly zrovna prázdniny – ale študákům tak jako tak přestávala hospoda U tří sviní vonět. Jožo a Karel a Pepa vydrželi – kde jinde by mohli mít desítku za sedmnáct a rum za patnáct. Navíc to ti tři měli blízko do pelechu – všichni tři bydleli ve stejný řadovce pár kroků za krčmou; stačilo přejít přes silnici.
    Svatá trojice se usadila a trpělivě vyčkávala příchodu obsluhy. Po dvou minutách trpělivého sezení Pepa zařval: „Je to tu hospoda nebo čekárna, kurva!“ Zbylí dva důstojní pánové také cosi zabrblali. Ze zadní místnosti vyšla postava v bílém. Muž – dlouhán ve středních letech. Blondýn. Zkrátka sekáč. Pepa prohodil: „Ó pardon. Milostpán je zde novej! Jsem štamgast Josef; pro přátele Pepa; a prosil bych jedno pivo!“ Sekáč tiše přikývnul a přistoupil k pípě.
    „Jsem štamgast Jožo a dám si také jedno pivo,“ poručil Jožka.
    „Také jsem pravidelným hostem tohoto podniku. Desítku,“ nezůstal Karel pozadu. „A mimochodem – mé jméno je Karel.“
    „Ovšem, pánové,“ řekl sekáč v bílém. Jeho hlas se krásně rozléhal poloprázdnou místností. Zněl důstojně. Naléhavě.
    „Přesně tak znělej hlásek míval náš pan farář, nechť odpočívá v pokoji,“ komentoval to Jožka – bývalej ministrant, co každou neděli stražil ouška za zpovědní boudou. Sekáč to nijak nekomentoval, hleděl si své práce. Po malé chvíli přišel ke stolu se třemi půllitry.
    „Teda to sou čepice,“ podivil se Kája nad perfektním tvarem pivní pěny. „Se teda vyznáte, pane -“
    „Anděl,“ řekl sekáč. „Nebude vám vadit, když si k vám přisednu, pánové? Tak jako tak jste dnes zatím jedinými hosty. A mám tušení, že tomu tak i zůstane,“ zachechtal se Anděl.
„Jak to myslíte?“
„Vezmu to zkrátka,“ vysvětloval Anděl. „Toto naše malé setkání není náhoda. Vždyť každý hříšník by měl dostat šanci  k pokání.“
„Seš nějakej vadnej, hochu.“
„Za všechna společná léta jste si vybudovali kolektivní mysl, vážení přátelé. Na onom světě budete souzeni jako jeden muž.“
„Hele, táhni zpátky za pult, magore!“
    „Nemáme moc času, takže vás přesvědčím rychle a jednoduše,“ pronesl Anděl. „Vy pane Jožko, jste v patnácti propíchnul kocoura šídlem. Josefe – přehnul jste sousedovu ženu a Karle – v sedm a sedmdesátém jste udal vedoucího Štíra za šíření Charty, krátce poté jste zaujal jeho vedoucí postavení.“
    Dědci seděli jak opaření. Ticho prořízl až Josef: „Dal bych si další točený, šéfe.“
    „Jistě – hned to bude,“ řekl Anděl a ochotně odběhl za pult.
    „Jak to může vědět?“ šeptali si hříšníci.
    „Nemůže – to udání nebylo nikde zanesený. Bylo to všecko neoficiální. Ověřoval jsem si to, nejsem přece padlej na hlavu.“
    „A Božka je patnáct roků na krchově.“
    „Tady to máte, pane Josefe. Ať vám chutná,“ vrátil se Anděl. „Tak co? Věříte mi?“
    „Někdo si z nás krutě střílí!“ řekl Jožka.
    „Zemřete dnes po půlnoci. Rozhodnete se přejít přes silnici v ne moc dobře osvětlené zatáčce. Řidič projíždějícího kamionu vás zahlédne příliš pozdě, dostane se do smyku a převrhne na vás několik tun krmné směsi.“
    „Sem už stokrát říkal, že bysme to měli obcházet kolem hasičárny!“ zvolal Karel.
    „Kurva, bysme si zašli!“
    Od vchodových dveří se ozvalo opatrné zaťukání.
    „To je Mrázek,“ řekl Josef. „Chodívá sem na zelenou.“
    Anděl přešel ke vchodu. Pootevřel dveře.
    „Dneska je zavřeno,“ vysvětloval. „Neumíš číst, dědku?“
    „Z technických důvodů zavřeno,“ hloubal Mrázek nad cedulkou na dveřích. „Co je to za blbost. Co ti tři! Seděj na svejch místech jak každej večír!“
    „Brigádničí tu, dědku! Pomáhaj s inventurou“
    „Se mi moc nezdá, mladej pane - “
    „Kurva dědku! Táhni domů,“ rozčílil se Anděl. Zabouchl dveře, zatáhnul roletu a vrátil se ke štamgastskému stolku. Cestou se zastavil u pípy, aby si natočil malý pivo. A přímo u pípy ho do sebe i kopnul.
    „Je to práce co?“ konejšili Anděla dědci.
    „No jo – každej si nese svůj kříž.“
    „Kde je vlastně Hubač? Měl tu dneska točit.“
    Anděl se uculil. „V noci jsem mu vnuknul myšlenku, že mu umírá dcera. Ráno sednul na vlak a jel ji navštívit.“
    „Chudák Hubač. No tak si s náma dejte paňáca. Když je to náš poslední večír.“
    „Máte pravdu, chlapci,“ uznal Anděl. Znovu odběhl k pultu a vrátil se s tácem tvrdýho.
    Josef pohlédl dozadu na zeď – mhouřil oči a po pár vteřinách se mu podařilo rozluštit jméno na prvním parte. „Tak na starýho Stoklasu!“ zvolal. „Skočím pro další várku, mladej pane. Seďte tu, odpočívejte.“ Pepa se mrštně vytratil a vrátil se s nabitým tácem. Pod paží měl plnou láhev.
    „Příliš to nepřehánějme,“ chlácholil je Anděl. „Jak už jsem říkal – na onom světě budete souzeni jako jeden muž. Je načase abyste se vzájemně seznámili se všemi svými hříchy.“
    Josef znovu zamžoural ke zdi. „Na starýho Drábka!“
    „Pepo, že ty to neznáš zpaměti za ty léta!“ chechtal se Jožka.
    „No tak přátelé! Kupříkladu vy pane Karle! Vy jste byl v mládí pořádnej vejlupek! Znají vaši přátelé temné odstíny vaší minulosti?“
    „Prej temný odstíny vaší minulosti! Jéžiš to je vůl!“
    „Neberte jméno boží, pane Josefe! Prosímvás o to.“
    „Pij, Anděli!“
    „Na starýho Kadeřábka!“
    „A co vy, pane Josefe!“ snažil se Anděl o promluvu do hříšných duší, zatímco mu Jožka přidržoval hlavu a Karel mu do pusy lil rum přímo z láhve. „Kolikrát jste smylnil! A kolikrát jste pomyslel na manželku bližního svého.“
    „Pepo, ty bejku!“
    „Na starýcho Smotlacha!“
    „Zpytujte svědomí, přátelé. Nadešla vaše poslední hodina!“
    „Na starýho Mladýho!“
    „Chlapci, mějte rozum. Bude půlnoc. Měli byste pomalu vyrazit!“
    „Na starýho Smrčka!“
    „Chlapci, ujede vám to!“ Anděl zmatkoval. Zbývalo již jen pár minut. Vyskočil. Drapnul jednoho z dědků za nohu a táhnul ho ven. Druzí dva se chechtali, ze smíchu slzeli a plácali se do stehen. Po chvilce toho Anděl nechal, neboť i on sám pochopil marnost svého snažení. „Tu nejsem pro srandu, dědci smradlaví!“ zařval. Chytnul židli a výhrůžně jí zamával ve vzduchu. Hříšníci zmlkli, po chvíli však tak jako tak vyprskli smíchy a jako jeden muž se rozřechtali na celé kolo. Anděl prásknul židlí do stolu. Opěradlo odletělo kamsi do rohu.
    Anděl pobíhal po hospodě, útočil zbytkem židle, z níž odstávaly dlouhé třísky, a snažil se nenapravenou trojici vyhnat ven. Chvílemi by se mu to i málem povedlo, u dveří se mu však vždy rozutekli.
    „TO JE TO TAK TĚŽKÝ?“ řval Anděl nepříčetně. „KURVA! VYJÍT VEN?“ Anděl; rudej vzteky; názorně demonstroval snadnost tohoto úkonu – vyběhl ven, hluboce nasával čerstvej vzduch, pochodoval sem a tam. Nekoukal napravo nalevo – nechtě nakročil i do silnice.
    „Dávej bacha! Buzerante vožralá!“ ozvalo se z projíždějícího osobáku.
    Hříšníci vyšli ven. „No tak, neblázněte, pane Anděl. Ještě vás něco srazí. Půjdem s váma. Hlavně se uklidněte.“
    Čtveřice se loudala směrem ke špatně osvětlené zatáčce.
    „Jakej to má smysl?“ ptal se Josef; starej mudrlant. „Bude jedna.“ Anděl ale nereagoval a dál vedl hříšníky vstříc jasné smrti.
    „Stoupněte si doprostřed silnice,“ zavelel. Hříšnici tak učinili. Po deseti minutách čekání bylo konečně slyšet jakési vozidlo. Řidič osobního automobilu však již z dálky zaregistroval podivnou skupinku, roztroubil se a zpomalil. Jožka se tázavě podíval na Anděla. Ten jenom rezignovaně zavrtěl hlavou. Tak tedy sešli ze silnice a nechali auto projet. Co jiného jim zbývalo.
    „Necháme toho, chlapci,“ pronesl Anděl. „Vraťte se,“ řekl. Vrávoral po silnici směrem pryč z města.
    „Tak se na nás nezlobte, pane Anděl! Snažte se jít po kraji!“
    „Mě už je všecko jedno! Vraťte se. Vraťte se, ať nenastydnete. Hovada!“
    Trojice se otočila a zasmušile kráčela zpět Ke třem sviním. V dálce se ozvalo skřípění brzd a ostrý zvuk nárazu. Později, když trojice hříšníků seděla na opět svých místech, kolem projela sanitka a po ní i pohřební vůz.
    „Tak na starýho Anděla, kamarádi,“ pronesl Josef slavnostně.
    „Měli bysme mu dozadu taky přirýpnout parte,“ napadlo Jožku.