Dan

Daniel

I.

   Když jsem postupně vytahoval z páry jeden houskový knedlík za druhým a hned je na stole propichoval vidličkou, aby se nesrazily, zapípal mi v kapse kalhot mobil. Přišla mi zpráva. Rychle jsem si umyl ruce, letmo je ovanul vlahým proudem vzduchu pod osušovačem, sáhl pro telefon a začal číst přijatý text: Ahoj Jardo. Ústní maturity máme za sebou. Martina za dvě, já za jedna, Radim za tři, Michalovi to nedala z ekonomiky, Jirka to dal s odřenejma ušima a o Danovi to už asi víš. Jinak Ti všichni děkujeme, co jsi nás naučil. Honza a spol.

   To je pěkné, že si na mne maturanti vzpomněli a dali vědět. Ale co se stalo s Danem? Co ten Honza tím myslel? Proběhlo mi krátce hlavou, ale neměl jsem čas to rozebírat, protože začínal výdej obědů a my ještě neměli vše připraveno.

   Dobře si pamatuji to poledne, byla to pro nás v kuchyni velká smršť. Ten den se přišlo najíst lidí jako nikdy před tím. Sotva jedni dojedli a zaplatili, okamžitě přišli druzí a sedali si na volná místa, která nestačila vychladnout. Kdo si nenašel místo uvnitř boudy, sedl si na terasu před vchodem, kde se také obsluhovalo. Vzpomínám, že na chodbě u dámského záchodku byla fronta a nějaká paní ztropila skandál, že došel toaletní papír. Samotná Irenka u nádobí nestíhala a mne při výdeji zasekávalo čekání na umyté talíře, abych měl na co vydávat. Objednávky se na stole kupily a číšníci se neustále chodili ptát, kdy už konečně vydáme ten či onen stůl, že u něj hosté mají vypito a jídla ještě nedostali.

   Šéf a majitel boudy v jednom, mne přišel povzbudit: „Jardo, vydržte, to musíme nějak zvládnout. Jen to chce trochu rychleji pracovat a půjde práce od ruky.“ Pak nakoukl do umyvárny okénkem přes hromadu špinavého nádobí na Irenku s rukama ve škopku. „Irenko, co bych si bez vás počal, vy jste taková paní Šikovná, vám to jde,“ a šibalsky se na ní usmál.

   „Jé, to zvládneme, pane vedúcí, dyť nám to jde krásně od ruky, já Jardovi pomůžu,“ snažila se překřičet zvuk myčky a mokrými prsty si urovnala mastné vlasy za uši.

   Aha to je dobrý. Irenka je paní Šikovná, která meje talíře tak pomalu, jako kdyby to byla samotná tabletka na spaní. …a já mám  pracovat rychleji? Jak, když není na co dávat? Ať se jde pan vedoucí,…projít k rybízu. Udělal by nejlíp, kdyby si uvázal zástěru a pomohl nám. Na place jich je spousta a my jsme v kuchyni jen dva. To se takto sotva stíhá. Pomyslel jsem si a pro uklidnění se napil nealkoholického piva, co mi po číšníkovi poslal nějaký host.

     Z hořáků, trub, smažící pánve a ohřívacích van sálalo teplo k nevydržení, které navíc umocňovalo sluníčko opřené do oken kuchyně, jenž nešla ke vší smůle otevřít. Projektant budovy jistě nikdy nepracoval v kuchyni a neví jaké tam je v letních měsících vedro. Trpí tím nejen personál, ale i z hygienického hlediska to není nejlepší. Saláty vadnou pod rukama, vše rychle osychá a syrové maso se nemůže nechat chvilku ležet na stole, jinak oslizne. Věřím, že kdyby v létě v kuchyni strávil alespoň jeden den, kdy teploměr ve stínu ukazuje 36 stupňů, projektoval by ji na jinou severní stranu.  Pod bílým rondonem mi po zádech a hrudníku stékaly pramínky potu někam dolů za kalhoty, pod kterými jsem byl naostro. Vrchní, který při běžném kšeftu stíhal i nosit pivo, zvládal jen chodit od stolu ke stolu, omlouval se za zpoždění a kasíroval.

   Dvě skupiny německých turistů, kterým nebylo snad ještě ani dvacet, se zvedly a odešly bez placení, že nechtějí dole v Peci zmeškat autobus do Svobody nad Úpou. Vrchní se pak vztekal a rozhazoval rukama jak malej Jarda, až jednomu číšníkovi vyrazil jídla z ruky. To ještě víc zdrželo Irenku od nádobí, protože musela uklízet z podlahy rozbité talíře s válejícími se knedlíky a masem ve svíčkové omáčce.  Ustalo to až po čtvrté hodině odpoledne, my pak mohli uklidit tu spoušť a doplnit vše pro večerní výdej. Až potom chaosu jsem měl čas zavolat Honzovi.

   „Ahoj Honzo, děkuju za zprávu. Jsem rád, jak jste to zvládli. Škoda ten Michal, to mne mrzí, že mu ekonomika nedopadla. Vyřiď všem, že jim blahopřeji.“

   „Ahoj Jardo,“ zarazil mne tlumený smutný hlas, který po krátkém odmlčení pokračoval dál. „Děkuji ti i za ostatní. Ptali se, jestli spolu nebudeme mluvit, abys přijel na pohřeb?“

   Ve mně rázem všechno ztuhlo, hrábl jsem si rukou do zpocených a mastných vlasů od páry. V krku mi narostl zaseknutý těžký knedlík, polkl jsem a vykřikl: „Snad ne Dan?!“

   Na druhé straně se mi nedostalo odpovědi, jen jsem tlumeně slyšel, jak se Honza s někým baví a říká mimo telefon: „Dejte pokoj! To volá Jarda.“ Potom jsem ho už zase slyšel normálně. „Ano Dan, myslel jsem, že se ti to doneslo.“

   „Honzo co se stalo s Danem?“ připadalo mi to věčnost, než odpověděl.

   „Když jel v pondělí ráno k maturitě, srazil se s tatrovkou v protisměru. V nemocnici mu už nepomohli, …. Zemřel v sanitce,“ tlačil ze sebe přiškrcená slova. Takto jsem ho nikdy mluvit neslyšel. Na jednou mi došlo, že se to opravdu stalo, že to není žádný sen a ani blbý vtip.

   „Proboha! Dan se zabil?!“

   V několika vteřinách se mi před očima promítl film, jak ho u vchodu každé ráno s uklízečkou vyhlížíme, aby se přezul. Bylo mu šumafuk, jestli venku prší a budou za ním na chodbě šlápoty od bláta. Když jsme ho vraceli do šatny, musel mít vždy poslední slovo s komentářem: „No podívejte, pane učiteli, přeci k takovýmu oblečení nebudu nosit nějaké papuče.“ Byl to kus šviháka obletovaný děvčaty a na svém oblečení si zakládal. Někdo si prostě před školou stále leštil auto, kterým jezdil, no a Dan byl zase pečlivý na úpravu svého zevnějšku. Byl to takový malý exhibicionista, cvičil a stále se cpal nějakými koktejly pro kulturisty. Jako odměna za to vše mu stačil obdiv kamarádů a mlsné pohledy dívek z nižších ročníků.

   Na obou stranách rozhovoru nastalo ticho. I když nás dělilo několik desítek kilometrů, cítili jsme s Honzou bez možnosti pohledu tváří v tvář, že jsou další slova zbytečná. Po chvíli mlčení, jímž jsme si řekli více, než by se nám to podařilo vyjádřit slovy, jsme se rozloučili a já slíbil, že na pohřeb přijedu. Nebyl jsem na takovou zprávu připraven. Věděl jsem, že se takové věci v životě stávají, ale nenapadlo mne, že se to přihodí zrovna na naší škole.

   Když jsem opouštěl školu, měla moje nejoblíbenější třída dva měsíce do maturity. Na tříletém učilišti mne měli za třídního a pak na dvouleté nástavbě jsem je učil čtyři hodiny v týdnu. Dokázal jsem si je i teď představit, jak seděli v lavici nebo jak se kroutili u tabule. Nebylo pro mne těžké odhalit, jejich skrývané problémy, či zjistit, s jakou holkou kdo chodí. Nejvíce jsem si to užíval, když se psala písemka a já procházel mezi lavicemi. To byl vždy fofr, jak taháky mizely zpět do skrýší. Ale já je nesbíral, jen se tomu jejich strachu v duchu smál a byl jsem rád, že si je napsali a připravili se. Vždyť jsem je používal taky, tak proč jim je brát.

 

II.

   Dveře vagónu bouchly a hned jak se vlak rozjel, vešel do uličky průvodčí. Chodil od jednoho kupé k druhému a kontroloval jízdenky.

   „ Dobrý den! Přistoupili? …jízdenky prosííím!“ Odsunuly se dveře a vstoupil do mého kupé, v němž jsem byl sám. „Dobrý den, pane učiteli.  Jéééje ! K-a-m-p-a-k nám to jedete? No jo, sáááčko, kravatka, …  To zase na nějakou kuchařskou výstavu v Praze, že?“

   „Dobrý den...“ podal jsem jízdenku a začal si prohlížet průvodčího, jenž mne tak překvapivě oslovil. „No, Leoši! Jste to vy?!  Ukažte se mi!“ podíval jsem se na něj s údivem a nevěřil svým očím.

   „Jsem to já, pane učiteli. Jsem, jsem! To koukáte! Co?“ rozesmál se na mne štíhlý mladý muž v modré uniformě. Od doby co se vyučil kuchařem, se skoro nezměnil. Stále z něj vyzařovala klukovská roztržitost s dobráckým úsměvem od ucha k uchu. Rovné blonďaté vlasy sčísnuté na patku úmyslně sjíždící do očí a to občasné vyhazování vlasů na stranu mu také zůstalo. No a ty prsty! Ty prsty stále tak příšerně okousané jako v učení. Nehty ohryzané až do masa vytvářely malé růžové bambulky. Jednou jsem mu řekl, že je má jako vodník, dnes bych se to neodvážil, mohlo by ho to urazit.

   „Koukám, to koukám! Dlouho jsem vás neviděl. Copak vy Leoši nevaříte? Vyměnil jste bílé oblečení za modré?“

   „Kdepak, nevařím.  S kuchařinou už jsem skončil. Vždyť víte, že mi to ani moc nešlo.“

   „Vždyť je to tak krásné řemeslo, proč jste ho opustil?“ zeptal jsem se a vzal si označenou jízdenku zpět.

   „… já se u vás ještě zastavím, musím zkontrolovat celý vlak,“ vyvlíkl se z odpovědi. „Přijdu a popovídáme. Než dojedete do Jaroměře, budeme na to mít času dost,“ udělal krok zpět do uličky, zašoupl dveře a pokračoval po vlaku dál. Opřený o sedadlo jsem se díval na ubíhající domy za oknem a poslouchal, jak  Leošovo: „Dobrý den! Přistoupili? …jízdenky prosím!“ sláblo dokud nebouchl dveřmi a nepřešel do dalšího vagónu.

   V Malých Svatoňovicích přistoupila bývalá kolegyně ze školy. Také kantorka a zároveň  výborný člověk v jedné osobě. Takový se nepotká na každém rohu. Život mi nadělil několik štěstí. Jedním z nich bylo, sedět ve sborovně vedle své bývalé učitelky, která mi hodně dala. Aniž bych vůbec chtěl, vzala si nepsaný patronát nad začínajícím pedagogem. Rozhodovala a plánovala mnoho věcí za mne, až mi to lezlo na nervy. Můj pocit druhých houslí a ponížená mužská ješitnost, byly častou příčinou našich konfliktů. Dnes musím poděkovat osudu, že mi ji přihrál do cesty a mám na náš společně strávený čas a prostor, jen samé krásné vzpomínky. Byla mi v začátcích oporou a stálo ji to dost sil. Vždy jsem záviděl tu její vyzařující energii, která zároveň budí respekt a důvěru žáků. Vždy jsem si přál také takovou vlastnost, ale nějak mi to nešlo. To má jen málo který  kantor.

  „Ahoj Marie, tady jsem!“ spustil jsem okno a zavolal do kolejiště.

 „Ahoj!“ malinko se zakolíbala, popotáhla pásek od kabelky na rameni a urovnala černou stuhu na čtveřici bílých růží.

   Vyšel jsem naproti ke dveřím, vzal z ruky kytici a pomohl ji do schodů. Po mávnutí na znamení, že vlak může pokračovat dál, nastoupil za námi i průvodčí Leoš. Jen co jsme vstoupili do kupé, ozvalo se : „Dobrý den, paní učitelko! Přistoupili? …jízdenky prosím!“

  Marie si sedla, vytáhla z kabelky lístek a podala Leošovi. Měla na sobě černý kostým, bílou halenku s volány. Její kaštanové vlasy se spojovaly do uhlazených vlnek. Na jejím malém nose o málo větším než je kukuřičné zrno, se v tmavých brýlích odrážel okolní svět. Ty máš už hezkou řádku let. Kdo ví, jestli si je bereš i dnes při písemkách, jako za nás? Pomyslel jsem si. Černé velké listy květů se na punčochách ke kotníkům zmenšovaly a ona si je každou chvilku uhlazovala rukou do souměrnosti. Mnohá žena plnoštíhlé postavy se tak pěkně neobléká. Vždy má na oblečení citlivý vkus, který nenásilně dolaďuje doplňkem. Někdy to je stříbrná spona, bižuterie, jindy pouze náramek, vždy to je jednoduché a elegantní. Tentokrát měla na krku náhrdelník a prsten z černých perel.

  Leoš cestovní lístek označil, vrátil a Marie ho založila zpět do peněženky a tu uložila do kapsy  v kabelce. Vůbec se nepodivila, že Leoš dělá průvodčího.

   „Ty víš, že dělá průvodčího?“ otočil jsem se k ní.

   „Vím, několikrát jsem ho už potkala ve vlaku. Vždyť na dráze pracují i jeho rodiče?“ odpověděla, vytáhla z kabelky zrcátko a rovnala si vlny ve vlasech.

   Leoš se podíval na mou černou kravatu, založil štípací kleště a zeptal se: „To jedete na pohřeb nějakému známému kuchaři, že?“

   „Ano Leoši, jedeme na pohřeb, ale o něco mladšímu kuchaři než jsi ty?“ vzdychla a narovnala si límeček. „Pět let jsem ho učila a místo maturitního vysvědčení mu k rakvi položím bílé růže.“

    „To zemřel žák ze školy? Co se mu stalo?“ sedl si Leoš vedle mne s překvapením.

   „Na mne se nedívejte. Já podrobnosti neznám. Nejsem ve škole už pár měsíců a dozvěděl se to před pěti dny od maturantů. Zavolali jsme si tady s Marií, …ehm s paní učitelkou, a domluvili se, že pojedeme společně vlakem. Předpokládám, že se dozvím více od ní. Vím jen to, že havaroval.“

   „Ano, maminka ho ráno vypravila a po vylosování pořadí ji měl zavolat, aby na něj v době zkoušení mohla myslet. Na ten den si vzala dovolenou a od rána čekala na telefon. A nakonec se dočkala jen zvonku u dveří a šla otevřít policistům, kteří ji oznámili…“ vytáhla z kabelky papírové kapesníčky a utřela si nos.

   „To je něco strašnýho, nedokážu si představit, co by dělala moje mamka,“ zavrtěl hlavou Leoš.

   „Jak to uslyšela zhroutila se a sanitka ji odvezla do nemocnice. Po odzkoušení maturit, jsem sedla do auta a jela se tam za ní podívat. Pustili mne k ní jen na pět minut. U postele seděl Danův tatínek.  Nic neříkala, jen brečela a držela ho za ruku. Na zpáteční cestě mi zvědavost nedala  a vzala to  přes místo, té havárie. Nechápu, jak se mohli srazit na přehledné rovině. U krajnice byl dřevěný křížek. Nechala jsem auto opodál a šla k němu blíž. Policajti už byli pryč, zůstalo po nich jen značení křídou na asfaltě a odtahovací služba odvážela vrak. Musel to být masakr, dostávali se k němu hydraulickejma nůžkama.  Na zemi už leželo několik květů. Sešla jsem se tam s jeho spolužáky. Přicházeli tam i lidé z místní vesnice a zapalovali svíčky. Neměla jsem přes to místo jezdit, tak brzo. Byla jsem z toho rozpolcená a bála se dál řídit. Musel pro mne přijet manžel, ani nedžkoal jak má ve zvyku. Byl z toho také vedle.“

   „To jste v takovém rozpoložení i zkoušeli?“ podivil jsem se.

    „Zkoušeli jsme, nemohli  to přerušit a pokračovat třeba až za pár dní. Termíny se musí dodržet.  Při zkoušení tekly slzy všem. Jardo, to je něco tak nepředstavitelnýho, to jsem nikdy nezažila. Zkoušíš, přitom brečíš a oni ti v pláči také odpovídají. Od té doby je i o přestávce na chodbách ticho, každý je zalezlý ve třídě, na škole a na internátě visí černé prapory. Školník nečekal na příkaz ředitelky a dal je tam sám. Však se taky urazila a vynadala mu. Ona je prý od toho, aby řídila školu. Studenti před hlavní vchod vynesli jeho lavici, na ni dali černý ubrus s fotografií v černém rámečku. Střídají se po dvojicích a drží tam stráž. Dnes je to naposledy, v den pohřbu to ukončí. Aby svíčky stále hořely, rozepsali službu internátním v noci a dojíždějícím přes den. Přišli tam zapálit svíčku i chlapi ze stavby a s hospodským, co se s nimi setkával u piva. …pozítří je slavnostní předávání maturitního vysvědčení a on tam nebude.“

 

III.

   Pohřeb se konal v kostele svatého Mikuláše v Jaroměři. Hned po vstupu dovnitř, jsme šli s Marií k bílé rakvi, která stála uprostřed na podstavci s černým přehozem. Byla zavřená, obklopena množstvím květin. Nebyla zde jiná barva než bílá a většinou samé růže. Lidé přicházeli, položili kytičku, tiše posečkali, a šli si sednout do lavic, nebo si našli místo na stání u zdi. Venku bylo krásně a svítilo sluníčko. Paprsky obarvené vitráží skla kostelního okna dopadaly na cedulku s nápisem:

                                               Dan Martínek

                                                  * 12. 12. 1987

                                 + 21. 05. 2007

   Tak vidíš, Dane! I Bůh se na čas zastavil, aby ti dělal hlavního osvětlovače. Proletělo mi dojemně hlavou. Míchalo se mi v ní dojetí se smutkem zároveň. Nevěděl jsem jak to vše vnitřně zpracovat a přijmout, protože na pohřbu tak mladého člověka, jsem byl poprvé. Potlačované slzy v mých očích čekaly, aby vyrazily ven a uvolnily tu naplaveninu hořkosti, co jsem měl v sobě za posledních pár dní. Stavidla se protrhla a ony vyrazily ven. Marie do mne dloubla na znamení, abychom postoupili prostor dalším. Utřel jsem si tvář, položil vedle věnce na podstavci naše růže a šli jsme si sednout do lavice k ostatním.                                               

    Kostel byl narvaný k prasknutí. Kdo přišel později, neměl šanci si sednout a musel stát. S Danem se přišli rozloučit, mladí, staří, kamarádi, spolužáci, učitelé, lidé z vesnice, u které se to stalo. No prostě byla tam spousta lidí, někdo byl sám a mlčky postával, jiní přišli společně s někým a občas si něco zašeptali. V tomtichému chrámu byl slyšet jen proslov faráře a pláč z předních lavic.

    Po bohoslužbě mne u východu někdo chytil zezadu za loket. Cítil jsem, jak mne tiskne a vede stranou ke stěně. Šťouchnul jsem mírně do Marie přede mnou, a špitl, že se na chvilku vzdálím, aby na mne někde počkala.

   „Ahoj Jardo, půjdeš s námi?“ naklonil se mi k uchu Honza, když jsme se zastavili u zdi.

   „Ahoj Honzo.  Hledal jsem tě a nikdo nevěděl, kde jsi? Kam teď jdeš?“

   „Jdeme do restaurace naproti, posedět. Máme reservovaná místa a počítáme i s tebou.“

   „Není to divný, jít teď do hospody?“

   „Chceme opravdu jen posedět. Někteří učitelé jdou také.“

   „Možná tedy jen na chvilku, ale zeptám se Marie, jestli půjde také,“ podíval jsem se směrem k ní. 

   „Paní učitelka Pavlíková nám řekla to samé.“

   „Co vám řekla?“

   „Že se tě zeptá a půjde jen, jestli půjdeš i ty.“

   „Uvidíme, jaká bude situace a jak se budeme cejit. Moc se mi nikam nechce, raději bych jel hned domů.“

   „To nejezdi, rádi s vámi pokecáme,“ řekl, odkopl na zemi kamínek. „Ještě jednou se k němu jdu podívat. Pojď semnou, už tam bude lepší klid.“

    Nechtělo se mi tam znovu, ale šel jsem s ním. „Nechci, aby se o mne ve škole říkalo, že chodím se žáky pít. Promiň, asi s vámi nepůjdu. Víš, s některými kantory jsem si nerozuměl, vysvětlili by si to tak, že s vámi chodím pít a překroutili vše. Vím, jak ve sborovně vše přehazují, jak vidlemi hnůj a mne takové věci mrzí.“

  „No, je to blbý říkat, ale uvědom si, že se už takhle s námi všemi nikde nesejdeš.“

  „Jak to myslíš, nesejdu?“

   „Až bude někdy po letech sraz naší třídy, nesejdeme se všichni pohromadě. Vždy bude někdo chybět,“ odpověděl šeptem a pomalu jsme se přicházeli k rakvi. Už z ní odebírali věnce a květiny, aby ji vynesli a mohli odvézt.

   „To je pravda, ještě nevím, zda tam s vámi půjdu. Nechci slibovat. Uvidím, jak to tu vše bude vypadat později.“

   „Budeme rádi, když s námi půjdeš. Na stužkovacím a maturitním večírku jsi taky s námi byl až dokonce než jiní učitelé a tohle by taky nikomu nemělo vadit…“ nedokončil větu a otočil se dopředu, kde položil ruku na rakev a zašeptal: „Všechny nás to mrzí, Dane. Opatruj se tam dobře.“

   Přišla řada na mne a já se zas rozplakal. Rakev tak divně studila, zpocená ruka mi sklouzla po hladkém povrchu a zanechala za sebou vlhkou stopu. Nic jsem si předem nepřipravil, co povím na rozloučenou a tak  pouhý dotek beze slov, mi připadal nejrozumnější.

   Venku před kostelem se tvořily skupinky lidí a čekaly, až se objeví auto s rakví odvážející nebožtíka ke kremaci. Chtěli mu naposledy zamávat. Pět metrů ode mne stála asi tak deseti členná skupinka. Byl v ní Radim s Martinou, Pavel, Jirka a několik dalších děvčat, které jsem neznal. Dívali se na Marii, něco tam vysvětlovala. Dolehlo ke mně pár jejích slov, která prozradila, že povídá něco o škole. Ta svou kantorskou krev nezapře ani na pohřbu, pousmál jsem v duchu a střetl se s pohledem Martiny.

   „Pane učiteli, pojďte k nám, paní učitelka Pavlíková je tu také,“ zavolala na mne a pohodila svou zrzavou hlavou, tak jak to dělávala při vyvolání k tabuli.

   Zastavil jsem v sobě čas a prohlížel jsem si ji s ostatními studenty kolem. Byli to krásní mladí lidé s životem před sebou. Teď jim nic nepřekáželo v cestě, stáli na prahu. Zbývala  jen  volba se rozeběhnout tím správným směrem. Za chvilku to budou tátové a mámy od rodin. Až je snad někdy potkám, kouzlo nevinného mládí vyhasne. Budou svázány životními standardy společnosti, jenž přirozenou rozpustilost krotí a pohřbívají v nenávratnu.

   „Pojď, jdeme k nim,“ přitočila se ke mne Barbora Matoušková, štíhlá pětadvacetiletá učitelka matematiky, která trpěla komplexem malých prsou a uhrovitého akné v obličeji. Chytila mi knoflík na rukávu saka a táhla dopředu.

   „Dobrý den paní učitelko, kohopak nám to vedete?“ rozestoupil se hlouček, ze kterého promluvila Martina.

   „To je překvapení, koho vám vedu. Sama jsem nečekala, že tu bude,“ usmála se Barbora a dala mi herdu do zad, až jsem syknul. „Koukej se narovnat, jsi pěkně shrbenej! Hubeňoure jeden! Měl bys pořádně jíst. “ a mrkla na všechny kolem.

   „No jo, zase se kolem něj točí nějaká mladá ženská,“ usmála se na mne Marie a protáhla obličej, až jí sjely tmavé brýle z nosu.

   „Nechte toho ženský, pojďme raději popřát rodičům upřímnou soustrast. Ať to stihneme dřív, než bude odjíždět auto s rakví,“ nečekal jsem na odpověď a vykročil jako první.

   Rodiče stáli na schodech kostela. Maminka měla podobný kostým jako Marie se sukní pod kolena. Přes zápěstí levé ruky ji visela malá rozevřená kabelka s čouhajícím dámským kapesníčkem, stejný ale mokrý držela v druhé ruce. Tatínek měl na sobě bílou košili s rozhalenkou a černý oblek z hrubého vlákna, jaký mají farmáři na pohřbu v amerických filmech. Levou ruku měl zezadu položenou na rameni ženy a pravou podával lidem s poděkováním za projevený soucit. Stála tam i babička s dědečkem. Já, Marie a Šárka jsme přišli k nim, podali všem čtyřem ruku s projevem soustrasti. Znal jsem dobře jejich tváře z rodičovských schůzek. Byli jedni z mála, kteří chodili pravidelně a ani jednou svou účast nevynechali. Vždy měli v obličeji starostlivý výraz a těšilo je, když slyšeli o výborném Danově hodnocení. To pak ze schůzky odcházeli s rozzářenýma očima. Však mu za to tatínek půjčoval auto, kdykoliv chtěl. Teď pochopitelně radost v očích nebyla, vytlačila ji bolest s pocitem životní prohry.

   „Vy jste učitelé našeho vnuka?“ zeptal se při podání ruky starý pán, Danův dědeček.

   „Ano, to jsou učitelé ze školy, kam Dan chodil,“ odpověděl za nás otec.

   „Byli bychom rádi, když přijmete naše pozvání a příští týden s dětmi ze školy přijdete k nám. Chceme, abyste nám o Danečkovi vyprávěli“

   „Vaše přání rádi přijmeme,“ řekla potichu Marie a otočila se na mne a pohledem mi naznačila, abych to nechal na ni.

   „Děkujeme, rádi přijdeme,“ podíval jsem se do životem zkušené tváře babičky a pohled mi sjel na její ruce. Už při podání jsem cítil, jak jsou drsné od práce doma v hospodářství.

   To už ale od zadní části kostela vyjel otevřený pohřební vůz s rakví. Když jej spatřila maminka, propukla v srdcervoucí pláč a vykřikla : „Danečku! Neopouštěj mne!“ Odtrhla se od muže, najednou přeskočila tři schody směrem k vozu. Všichni kolem ustrnuli nad tím, jak se rozeběhla. Hryzala se do sevřené pravé ruky a lidi ji ustupovali z cesty. Po pár krocích klopýtla, boty se ji vyzuly a klesla na kolena. Kabelku upustila na zem, sklonila hlavu k zemi tak, až se jí čelem dotýkala a prsty zasunula do mezery mezi kostkami: „Proč? Pane bože, proč?!!

   Několika kroky jsem byl u ní a její muž doběhl hned za mnou. Chytili jsme ji pod rameny a vytáhli nahoru. Několik dalších nám přišlo na pomoc. Černé punčochy se ji při pádu roztrhly, a z velikých děr na odřené bílé kůži začala téct krev. Červené pramínky si razily cestu dolu po bércích, přes kotníky k patě a skončily v prachu dláždění. 

   Byl to pro mne otřesný zážitek, stál jsem tam jak vyděšený moula, co neumí do pěti počítat. Chtěl jsem něco říci, ale věděl jsem, že cokoliv nyní pronesu, bude to stejně k ničemu. Podíval jsem se na skupinku lidí nedaleko nás. Stála v ní Marie s ředitelkou a pomáhali uklízečce udržet balanc na jedné noze, aby si mohla vyklepat z boty kamínek. Najednou jsem uslyšel Dana: „…přeci k takovýmu oblečení nebudu nosit nějaké papuče.“

 

  

 

 

---