Hotelové blues

Vzbudilo mě bzučení vedle hlavy. Ztuhlými bolavými prsty jsem šátral po mobilu a mžoural na displej.

Michal. A do prdele.

„Čau Miku.“ Pokoušel jsem se nechraptět a vyrovnat se s pocitem, že mám pusu plnou rozcupované plsti.

„Zdravím, Pedro.“ Zaváhání. „Hele, sorry za včerejšek. Kluci měli vypito, vždyť víš.“

„Jasně, v pohodě. O nic nejde. Vyříkali jsme si to.“

„No jo.“ Ještě delší zaváhání. „Třeba ještě společně zahrajeme. Někde na fesťáku, nebo jen tak v hospodě, že jo?“

„Jasně.“ Prodlužující se ticho.

„Kurva, Pedro, mrzí mě to. Ale chápeš, ne?“

„Jo, v pohodě, já se protluču.“

„Hele, kdyby ses dal do kupy, tak přijď.“

„Jasně, Miku. Hned bych se ozval.“

Oba jsme ale věděli, že už se do kupy nedám.

V koupelně jsem si opláchl obličej a pak strčil ruce pod proud horké vody. Stačilo patnáct vteřin a bolest začala ustupovat. Malý zázrak, věděl jsem ale, že je to jen nakrátko.

Opatrně jsem začal rozcvičovat ztuhlé a oteklé klouby. Na některých už začínala být patrná mírná deformace. Ruce vysloužilého boxera. Rohovníka z dávných dob, kdy se bojovalo bez tejpů a měkkých rukavic.

Když se ozvalo zaťukání na dveře, byl jsem oblečený a skoro připravený k odchodu. Jenom jsem nevěděl kam jít. Seděl jsem na posteli a přehrával si J. J. Calea.

„Pokojová služba.“ Do dveří opatrně nehlédla tmavovlasá žena v šedé uniformě a za ní nakukoval asi desetiletý klučina.

„Pojďte dál. Omlouvám se, nějak jsem se zapomněl. Zabalím pár věcí a hned jsem pryč.“

„Nemusíte pospíchat.“

Žena se usmála a zamířila uklízet koupelnu. Klučina zatím bloumal po pokoji a zvědavě pokukoval po odložené kytaře.

Vyndával jsem pár odložených věcí ze skříně, když se ozval tón prázdné struny e.

„Péťo!“ Žena vykoukla z koupelny. Zřejmě máma se synem.

Kluk vypadal trochu polekaně. Plný zvuk profesionální koncertní kytary dokáže překvapit.

„Promiňte.“ Omluvně se na mě usmála. „Péťo, nesmíš na nic sahat!“

„Nic se nestalo. Učíš se hrát?“

Kluk plaše přikývl.

„A chceš to zkusit?“

„Jasně!“ Trochu zaváhal. „Takaminku jsem ještě v ruce neměl.“

„Péťo!“ Žena se na syna přísně podívala a pak směrem ke mně omluvně pokrčila rameny. „On je do muziky úplný blázen. Vážně nevím, po kom to má.“

Neměl jsem rád, když mi někdo sahal na kytaru, tím méně děti, ale tenhle kluk vypadal jako před vánočním stromečkem.

„Tak do toho. Zahraj něco.“

Opatrně vzal kytaru, vybrnkal pár durových akordů, vydal tiché „Jůůůů“ a pak spustil jednoduché shuffle blues. Nebylo perfektní, ani náhodou. Ale rytmus držel dobře a feeling měl taky.

„No, překvapuješ, skoro jsem se bál, že spustíš nějakou kotlíkárnu.“

Kluk se široce usmíval, žena stála ve dveřích a tvářila se bezradně, ale zároveň i trochu pyšně.

„Stupnice znáš?“

Přikývnutí.

„V blues je zahrát umíš?“

Zaváhání.

Vzal jsem kytaru, zahrál stejné shuffle blues a ozdobil ho jednoduchou improvizací na pentatonické stupnici. Pak jsem mu ukázal, jak lze s tímhle zahrát B. B. Kinga.

Ještě dnes si vzpomínám, jak se mi před mnoha lety právě takto otevřel báječný svět improvizací.

Kluk to pochopil rychle a za pár minut už zkoušel svoje vlastní postupy. Ještě před sebou měl stovky a stovky hodin kytarové dřiny, omylů a hledání. Ale byl na dobré cestě.

Ukázal jsem mu pár dalších triků, přehrál několik zásadních skladeb a pak ho nechal cvičit.

„Mám tu zbytek Tullamorky. Dáte si se mnou?“ obrátil jsem se k ženě.

Váhala jen okamžik.

„Ale co. Musím uklidit ještě asi stovku pokojů. Nalejte mi.“

Zasmál jsem se a rozlil whisku do dvou skleniček z koupelny. Přiťukli jsme si.

„Muzikant na cestách?“

„Jo.“ Ale pak jsem se opravil. „Vlastně ne. Včera jsem s tím seknul.“

Ukázal jsem ruce.

„Artritida. Už nemůžu pořádně hrát. Dělám chyby.“

Bylo to poprvé, co jsem o tom s někým mluvil. Ohromně osvobozující pocit.

„Ale… Sakra, to je mi líto. Co budete dělat?“

Nesnažila se mě utěšit, nedávala mi falešné naděje. Vzala to jako fakt, hned a bez jakéhokoliv popírání. Mě to trvalo asi šest měsíců.

„Hádám, že se budu muset porozhlídnout po něčem jiným.“

Ve skutečnosti jsem ale neměl ani tušení co dál. V devatenácti jsem utekl ze školy a od té doby se protloukal s kytarou. Hrál jsem v tuctu nejrůznějších kapel. Nejdřív na svatbách, zábavách a tancovačkách. Později jsem si slušně vydělával jako studiový muzikant. V posledních letech jsme jezdili s celkem úspěšnou jazzovou kapelou.

Dopil jsem whisku a opláchl skleničku. Kluk stále zkoušel svoje první pentatonická sóla.

„Muziky se drž. Je to jedna z mála činností, při kterých můžeš rozdávat štěstí, i když ho sám moc nemáš.“

Ze slušnosti přikyvoval, ale dojde mu to až za pár let.

Pak už jsem neměl co říct. Sebral jsem kufr a bez velkého loučení odešel.

„Haló, pane, vaše kytara!“

Už jsem byl v půli chodby, když mě žena dohnala.

„Ať si ji nechá,“ mávl jsem rukou. „Mně už k ničemu není, jen by mě tahala do minulosti. Taky nechci, aby se na ni prášilo někde v bazaru.“

Váhavě přikývla.

Vyšel jsem ven. Zprvu jsem se ošíval, jakoby mi chybělo něco strašně důležitého, třeba šaty.  Ale cítil jsem se lépe, než kdykoli za posledních šest měsíců.

Nechal jsem za sebou dvacet let života. Ale když to dobře půjde, dalších dvacet mě ještě čeká. Byla by škoda je pokazit věčným ohlížením a lítostí. S tím jsem vykročil směrem k nádraží.