Tep a Líce

Tak pevně, řetězem k sobě připoutány 
a každá kráčí na svém konci chodníku 
a sníme ach sníme, že jsme se nepotkaly
jinde kde Tep a Líce Prahnou po tichu. 

A znova se zprávy píší klepou ťukaj 
a verše a rýmy a hladová slova,
jak pomůže řetěz když srdce už puká
a pískot vlaku si do něj díru klová.

Myšlenková dálnice ucpaná až mrazí,
vánice ze slov, co dálka rozpustila,
je pozdě, je brzo čekat na nádraží,
na poslední pusu, co tu na mě zbyla.

A vlak ta kola mě kupředu ženou,
jen lístek ukrytý ve sbírce básní,
vez mě ach vez mě za mojí ženou,
snad cestou jednou ze mě vyroste básník.