(NE)Přemýšlím

Je pozdě večer, zatím jsem nad tím ještě neměla čas přemýšlet do hloubky, ale jak hodina pokročila a všude je klid tak jsou mé myšlenky pořád dotěrnější a nutí mě se jimi zabívat. Neznáme se dlouho, pár měsíců, já vím, ale jsi mi tak blízko i když se tomu bráním. Máme předse každý svůj život, daleko od sebe. Vídáme se jen občas i to zcela náhodou ale stačil jeden pohled, jedno podání rukou a ty jsi se dotkl mé duše jako už dlouho nikdo. Od toho času na tebe musím myslet. Co asi teď děláš? Jsi v pořádku? Na co myslíš? . . . Myšlenkou na tvůj dotek si zpříjemňuji těžké chvíle, kterých je teď v mém životě čím dále tím víc ale o tom ty nemůžeš mít ani tušení. Vztoupil jsi do mého života jako blesk z jasného nebe a obrátil v něm vše vzhůru nohama, ale proč? Bez tebe mám pocit prázdnoty a těším se že tě znovu uvidím, těším se na letmé úsměvy které se jen tak mimoděk setkají, na nenápadné, letmé doteky když každý z nás odchází zpět k tomu svému životu, ale ze všeho  nejvíce se těším na chvíli, kdy tě budu moct mít jen sama pro sebe. Na tvé silné a přitom tak něžné ruce které mě pohladí po tváři a já se při tom budu usmívat se zavřenýma očima, abych si tak do paměti navždy vryla každou vteřinu z těch jedinečných chvil které se už nikdy nebudou opakovat. Políbíš na nos a proneseš to svoje zaujaté:"A proto tě zbožňuji." a já se pak schovám v tvé velké náruči, která se na tu chvíli stane celým mým světem a náš dech splyne v jeden tak jako naše duše. . .

Bolí mě tvé utrpení ale ještě víc to, že jsi mi o něm neřekl a že se tváříš jako by se vlastně vůbec nic nestalo. Bolí mě že ti nestojím ani za tu jednu oznamovací větu, ale neboj, zatěžovat tě tím nebudu, máš svých problémů dost. Vždyť ty předse víš že jsem postradatelná, víš že se na mě můžeš pokaždé spolehnout ať se ve tvém životě bude dít cokoli. Víš že stačí slovo a budu u tebe připravená ti pomoct, vyslechnout, poradit, obejmout a vše co jen budeš potřebovat a pak až to zlé zase pomine tak i já se stratím abys mohl žít svůj život v kterém pro mě není místo protože každý už sme si to své zvolili a není cesty zpět. Ta bolest mě zžírá, ale tak alespoň vím že žiju a cítím, že vůbec ještě jsem.