Tichá

Zdálo se mi ráno, že cosi již sněží
na postel hliněnou bílou jak zem    
a ten sníh jako my krásně jen leží
v závěji pohledů zmodralých snem.

Ruce tvé jak vločky na vlasech tají 
objímáš leden můj a dýcháš tmu
kterému ze stínů polibek dají
rty, jež jsou ve tváři minulých dnů.

To jeden ze sněhů do nikam padá 
světlo v nás rozlomí do barev svých
a jazyk do úst vstoupit si žádá 
v tichosti omlouvat mlčení zlých.

A zima venku je oděná mrazem
třpytí se krystalky nedávných psů
ve zhaslém pokoji se tváříme naze
tváří tvář k svítání ke všem šatům.