Jedno zimní setkání..

Seděl ve svojí krabici od banánů, tak říkával svému autu. Z kastlíku vytáhnul zelené orbitky a palcem pravé ruky jednu vymáčkl do dlaně. Nadhodil ji a ještě ve vzduchu chytil do pusy, povedlo se… Spokojeně se opřel zpátky do sedačky a samolibě se usmíval. Byl jak vlčák, když mu hodí kus masa, prolétlo mu hlavou. Nežvýkal, jen ji nechal povalovat na jazyku. Pak ji nakousl předními zuby a vychutnával si, jak se chuť máty rozlévá po jazyku. Balíček hodil zpátky do kastlíku a zkontroloval mobil.

Na někoho čekal. Měl ještě dost času, dorazil o něco dřív, asi proto, že byl nervózní a nechtěl nic propásnout… Už si ani nevzpomínal, kdy ho naposledy něco tak vzrušovalo. To čekání, bylo zvláštní. Hlavu měl plnou představ…a pozná ji vůbec? Venku byla ještě zima, ale krásně svítilo sluníčko. Stáhnul stínítko, aby se ubránil všudypřítomnému slunci, bodalo ho nepříjemně do očí, ale fajnově hřálo. Auto bylo vymrzlé a cestou z práce ani nezačalo topit…prostě krabice od banánů. 

Netrpělivě pozoroval kolemjdoucí, jestli už nejde právě ona. Měla ještě čas, asi chodí přesně, pomyslel si. Na chvíli ho napadlo, že možná ani nepřijde…už párkrát ji někam zval a pokaždé to zrušil. Možná mu to teď chtěla vrátit. Ani sám pořádně nevěděl, proč to tenkrát odpískal, možná proto, že věděl, že dělá něco, co se nemá…a možná se jí i trochu bál…ale proč? On se přeci nikdy nebojí…proč teď? Zaklonil hlavu a unaveně ji vmáčkl do opěrky. Koukal do stropu a přemýšlel proč to tak právě teď má. Už z fotek na něj působila, byla velmi krásná, jemná, zranitelná…a její modré oči…ty oči… 

Zbystřil. Jeho oblíbená píseň. Zesílil rádio a vychutnával si Norah Jones…bluesové tóny „Turn me on“ se nesly krabicí. „Dívej se na mě“ nebo co to znamenalo, kdo ví. Jeho angličtina byla silná jako heřmánkový čaj. Vzpomněl si na počátky jejich internetového setkání a hlavně si uvědomoval svoje chování…no jako blbec, než mu došlo, jaká je…nikdy se nenechala stáhnout do jeho náladové hry, kterou si čistil hlavu, když do noci pracoval. Vždycky ho odmítla, byla jiná, to ho lákalo… Doufal, že už na to zapomněla. Trochu znejistěl, bude zase za blba, pomyslel si…ale co už, i to je život a občas to není na škodu.

Nervózně kouknul na hodiny, čas se krátil a vzrušení narůstalo. Stáhnul okénko a do auta začal proudit ledový vzduch. Zhluboka se nadechnul a zatajil dech. Na chvíli to pomohlo, ale pak to mrazení v břiše bylo zase zpátky.

V tom ji zahlédnul. Upřeně ji sledoval jako lev svoji antilopu. Měla kabát, kolem krku šátek a rukou přidržovala přes rameno pověšenou kabelku. Při chůzi koukala do země a její dlouhé vlasy jí halily obličej…jen občas zvedla hlavu. Je to vůbec ona? Ale ano, je!!

Sebejistě mířila k jeho autu…zdálo se, že už nic neodvrátí jejich setkání. Teď už nikam neuteče. Byla už skoro tu, podívala se na něj a nervózně se usmála. Její první úsměv…byla krásná, přesně tak, jak si ji představoval. Nasedla do jeho krabice, přibouchla dveře a otočila se na něj…zase ty modré oči…“Ahoooj“, zazněl její táhlý pozdrav…“Petr, ahoj“. Podal jí ruku, měla ji ledovou…“Jana, čaaau“. Políbila ho, krásně voněla a jeho nervozita byla pryč. Mohli vyrazit.

Miloval hory a moc rád tam trávil čas. Zkusil ji vzít kousek za město, daleko od lidí, přeplněných ulic, zakouřených hospod a běžných starostí všedních dnů…Chtěl jí ukázat svoje oblíbené místo.

Ten večer, když stydlivě koukal do jejích očí, pozoroval její krásné ruce, které se ho letmo dotýkaly, a bavil se jejím neustávajícím smíchem, se něco stalo…V tu chvíli si to vůbec neuvědomoval, až pozdě v noci, když usínal… po letech ho někdo vysvobodil od jeho vlastních myšlenek....