Na Východ

i když mysl má mi tvrdí opak
srdce ví, že logika není
ku prospěchu, když city přiznat si nutné jest
jak čas od času
mám ve zvyku, jak
jarní úklid starostlivé matky konají, já
rozjímám nad minulostí a ženami, které
stále místa v srdci mém mají, avšak přistup
k těmto citům zapečetěn časem,
snad i strachem je, nad tím, jaké to
chyby a zvěrstva má mladá povaha
způsobila, nevinné srdce podrobila
a silou nekonečna střepů úder zasadila

ach amen s Tebou, mladý muži,
jenž nastaven uši pro lásku měls
nebyls sobec, nýbrž dobrákem od kosti
a dosti pomatených snů snils
denně ve dne, reverie…

neboť kterýpak muž obdařen
pozváním od albíny modrooké
do zámku obdržel
a nocleh s královnou plodnou
sdílel a otcovsky
jen polibkem na dobrou noc
ji míjel?

neboť kterýpak admirál
osedlal by koráb cizí
a kolíbal se v noci
na vlnách strachu
a rozhořčení, jen aby 
princeznu ve věži svým hlasem
probudil?

nyní,
stáří a samota tlačí
do zad mi, ostré
špičce, v poutech, statečně
jak Prométheus čekám,
kdy čas smrskne se
opět do kuličky a já povstanu
jako mladý kosatec, který písně
zamilovaným bude hrát.