Ukázka z Biografie Leštiče jablek

 

Vítr češe vlasy jenom někdy

   

   Když začaly padat kapky deště, utíkala se schovat do nitra košaté břízy, zatímco on kroutil hlavou a smál se jejím nápadům. Slzy bohů mu stékaly po bradě jako sliny ohlašující chuť na pořádný kus čerstvě upečené větve se zemitou příchutí kůrovce. 

   „Už jsi někdy viděla košatou břízu?“ zeptal se.

   Rozesmála se tak, že přivolala novou vlnu deště. „Samozřejmě, že ne. Většinou jsou všechny krásně rostlé a štíhlé, živené jen větrem a slunečními paprsky. Jenom tahle jedna je košatá,“ dodala smutně. 

   „Kdo nekošatí, nikdy nemiloval...“ posteskne si. 

   „A ty? Ty jsi někdy miloval?“ zeptala se ho s nadějí v očích. 

   Odmlčel se. Věděl, že jí dluží odpověď. Ale možná ji dlužil i sám sobě.

   Pomalu přestalo pršet. Vyloupla se ze stromu, se kterým prvně splynula jako písmenka s popsaným listem a vyždímala si mokré vlasy. Rozhodila je až se zvedl vítr. Když zvedla ruce nad hlavu, za obzorem se objevila duha.

   Odešel bez pozdravu. Smutně sklopil hlavu a šel po větru směrem k sadu s jablky. Jedině tam nacházel útěchu ve svém zármutku. 

   „Proč jsi smutný?“ 

   Otázka přišla nečekaně. Podíval se dolů. Pod jabloní sedělo asi šestileté děvčátko a cucalo si palec. Možná příliš velká na to, aby měla něco v puse. Možná příliš malá na to, aby měla něco v puse. Jeho myšlenky se stočily nežádoucím směrem. Leštiči jablek se zachtělo zakousnout se do voňavé oblosti čerstvě vyleštěného jablka, které si před necelou hodinou objednala královna.

   „Jsem smutný, protože nemohu mít to, po čem bažím,“ odpověděl jen tak mimochodem, zatímco se snažil udržet balanc na žebříku. 

    „Hm,“ zamyslelo se děvčátko nepřestávaje si cucat paleček. 

   Leštič čekal něco zcela jiného. Další otázky plné typické ženské zvědavosti. Ale ona řekla jen jedno malé „hm“ a podívala se na něj vědoucím pohledem. Jakoby znala směr cesty jeho stáčejících se myšlenek. Na otázku po čem baží by stejně nedokázal odpovědět.

   Od určitého věku už jen člověk hledá to, co kdysi ztratil. Každá touha je znásobená příchutí momentálního stavu a znesnadňuje nalezení pravé podstaty věcí. Bažím po tomto naleštěném jablku anebo po něčem zcela jiném? ptal se leštič sám sebe.

   „Může to být tak, jak ty sám chceš,“ řeklo děvčátko, které stále nedokázalo odejít a postávalo dole pod jabloní. Hledělo vzhůru k nebesům jakoby čekalo na okamžik kdy bude padat jablko, aby jej mohlo chytit do zástěrky. „Vždycky to tak je,“ dodalo vševědoucně.

   Ta malá je vážně roztomilá, zaplašil chmury leštič a dokonce se i usmál. 

   „Usmíváš se,“ opětovala úsměv malá. 

   Leštič se zarazil a na okamžik ztuhl jeho úsměv v nepřirozeném šklebu. „Ani jsem nevěděl, že se umím usmívat. Už dlouho jsem to nedělal,“ prozradil opatrně. 

   „No vidíš. Chtěl ses usmívat, tak se usmíváš. Teď chceš kousnout do jablka a tak to uděláš,“ rozumovala malá.

   „A co když to neudělám?“ zeptal se leštič.

   „Tak popřeš to, co chceš udělat a tímto způsobem nikdy nedostaneš to, po čem bažíš.“

   „Kdo vlastně jsi, děvčátko, že mě zahrnuješ těmito moudry? Jak bych mohl dostat to, po čem bažím? Copak si myslíš, že je to tak jednoduché?“ rozohnil se leštič.

   „Ano, je to jednoduché. Pokud budeš přesně vědět, po čem bažíš, tak to také dostaneš. Jenomže ty to nevíš!“ dodala dívenka s nevinným smíchem, který postrádal jakoukoli zlomyslnost.

   Leštiči to však nestačilo. Jeho ego nabralo na síle. Ona se mi směje! Jak si může něco takového dovolit! Hloupá, malá žába!

   „Skáče žába přes potok...hop a skok, hop a skok,“ dívenka si prozpěvovala a poskakovala kolem jabloně.

   Leštiče polilo horko. Kde se vzalo slovo žába? Já ho neřekl!

   „Ale myslel sis ho!“ 

   „Jestli víš, na co jsem myslel, pak musíš i vědět, po čem bažím,“ snažil se zachovat klid leštič a pomalu slézal ze stromu. Podal děvčátku krásně naleštěné jablko.

   „Je pro královnu, ale ty si ho zasloužíš víc.“

   „Královnu máš v hlavě! Copak to nevíš?“ Děvčátko se zakouslo do jablíčka s takovou vervou až mu sladká šťáva vystříkla na zástěrku.

   „Královna je pro mě příliš nedostupná. Krom toho je  příliš arogantní a panovačná.“

   „Moje maminka není arogantní. Záleží ji na druhých a dokáže žít velice skromně. Vyprávěla mi příběh o jednom leštiči jablek, se kterým přešla celé území Sendan.“

   Obočí leštiče poskočilo do nebeských výšek a na chvíli se usadilo na bílém obláčku, aby si pak mohlo lehce sklouznout dolů  po duhové skluzavce. „Je-li tvá matka Královna, pak všechna tato jablka patří i tobě,“ prohlásil s pokorou i překvapením zároveň a uctivě se děvčátku poklonil.

   „Nemusíš se klanět,“ řekla maličká nepřestávaje hlasitě chroupat jablko. „Tvá jablka jsou velice chutná. Řeknu Královně, aby se ti odměnila. Přijď dnes večer až zapadne slunce do zámku. Budeme tě očekávat.“ 

   Než se leštič jablek zmohl na odpověď, dívenka se smíchem odběhla. Zdálo se mu, že děvče bylo podstatně starší než to, které k němu přišlo s palcem v puse. Odbíhala dívka, která měla dlouhé plavé vlasy a na hrudi pod šaty dvě zralá červená jablíčka...

   „Je možné, aby čas běžel tak rychle?“ ptal se leštič sám sebe. Dnes po západu slunce půjdu na zámek pozdravit Královnu.

   Nikdy nevěř hadovi

   „Myslel jsem, že si na mě vzpomene. Že se usměje a v tom úsměvu bude všechno. Že těch deset let bude jen deset polínek k zatopení srovnaných do jedné hranice.“

   Písař moudře pokýval hlavou.

   „ Přál jsem si, aby škrtla sirkou a jedno polínko od druhého začalo hořet až by nic nezbylo. Najednou by přestaly existovat všechny ty roky, které nás dělily od naší společné cesty přes území Sendan.“ 

   „Přál by sis vrátit čas?“ zeptal se písař.

   „Kdyby to bylo možné, pak ano. Ale jen na chvíli. Nechtěl bych nic změnit, jen bych chtěl znovu prožívat to, co jsem prožíval tenkrát.“

   „Vždyť přece můžeš. Kdykoli.“

   Na stole hořela svíčka a celá místnost voněla jablky. Dostal jsem povolení přespat v domku písaře  a ráno se účastnit slavnostního obřadu souvisejícího s korunovací mladé princezny. Byl jsem trochu zklamaný. Od přijetí královny jsem očekával víc. Její dcera, princezna Sun měla při večeři stejně kamenný výraz jako její matka. Jen jednou se neovládla a ve chvíli, kdy se podával tradiční pokrm Refero sestávají se z několika druhů blizen vysokých kalusovníků, ušklíbla se a mrkla na mě levým okem. Navečer vždy byla ženou a čím blíže k půlnoci, tím více stárla. Ráno se budila s plenkami a než kohout zakokrhal, uměla už chodit. Rád bych se zeptal, jak dlouho to bude trvat, ale písař složil slib mlčenlivosti a jediné, co mi odvětil bylo: „Tak dlouho, jak dlouho to bude potřeba.“

   „Chci mluvit s královnou. O samotě,“ poručil jsem si.

   Písař na mě mrkl z pod brejliček nepřestávaje močit pero do inkoustu. Moc jsem nerozuměl tomu, jak může ještě něco vidět. Svíčka dohořívala. 

   „Máš to marné, leštiči jablek. Královna audience nepřijímá.“

   „A nedalo by se...?“

   „Existuje jediná možnost,“ zamyslel se písař. „Zkus při korunovaci princezny zachytit letící šíp.“

   Nerozuměl jsem, ale nezapomněl. Jakmile zhasla svíčka, písař ulehl do postele a mně nezbývalo než učinit totéž. V noci jsem slyšel pláč novorozené princezny. 

   „Její fáze nejsou přesné. Jsou dny, kdy je více dítětem a dny, kdy je více ženou či stařenou. Střídají se velice nepravidelně.“ 

   Alespoň komorné si občas pustí pusu na špacír, zaradoval jsem se. Třeba se i něco dozvím. Umyl jsem se v lavoru a oblékl si čistou košili, která mi byla přinesena. Nikdy by mě nenapadlo, obléci si tento skvost. 

   „Jsi náš host,“ mile se usmála komorná. Měla tváře jako čerstvě naleštěná jablka. Připomněla mi moji matku. Ženu, která nikdy nešetřila úsměvy i přesto, jak tvrdě musela pracovat. 

   „A ona....umí číst myšlenky?“ 

   Komorná se rozesmála. „To tady přece umíme všichni. Nepřipadá mi na tom nic podivného. Prostě to tak je. Tak jako slunce vychází a zapadá.“

   Prudce jsem se začervenal při pomyšlení na to, co se mi honilo hlavou, když se komorná se svými tunovými prsy deroucími se ze živůtku sklonila tak hluboko, až jsem dostal chuť vrátit se do kojeneckého věku. 

   „I malou princeznu jsem s nimi odkojila!“usmála se s  tvářemi, které svou barvou předčily i mou oblíbenou jablečnou odrůdu zvanou Hotred. 

   Mé líce nabraly barvu dosti podobnou. Poškrábal jsem se na hlavě. „Ale...to ji přece kojíte pořád, ne? Každé ráno?“ tipnul jsem si. 

   Komorná beze slov přikývla. „Někdy nemá hlad,“ mrkla na mě. 

   Sun skákala přes dlouhého hada, kterému se to očividně moc nelíbilo. Jeho hlava byla lehce stažená obojkem, který vytvářel jakési držadlo, na druhém konci měl na ocase připevněné zhruba to samé. V rychlosti, jakou ho roztáčela, neměl čas ani syknout.

   Uklonil jsem se princezně a zeptal se: „Proč trápíš to nebohé zvíře?“

   Malá se zamyslela a strčila prstík do pusy. „On to tak chce.“

   Podivil jsem se takovému názoru a toužil po tom, aby přestala skákat a darovala hadovi svobodu.

   „Udělej to a kousne tě. Je smrtelně jedovatý a protijed momentálně nemáme.“

   „Hm.“ Na víc jsem se nezmohl. 

   Sun opatrně hada položila a zbavila ho řemínků. „Chceš se teď odplazit pryč?“ zeptala se se zjevnou empatií. 

   Had odpověděl lidským hlasem: „Rád bych se trochu najedl. A uklidni svého přítele, drahá Sun. Už třista let jsem nikoho nekousl. Můj jed je slavný jako historie tohoto království. Princezna má za úkol si v dopoledních hodinách opakovat dějiny. Jistě ti ráda, leštiči jablek, vysvětlí, jak slavný byl můj jed.“

   Zůstal jsem jako opařený.

   „Pozor!“ Komorná právě nesla lavor s vařící vodou. „Královna poručila koupel.“

   „Takhle ráno?“ Tady se ale dějí divné věci. Vždy jsem se koupal navečer a to jen tehdy, bylo-li  mi přáno. V opačném případě jsem si ráno zaplaval ve studené vodě řeky Vierimby, abych se osvěžil.

   Had už byl dávno v tahu, když jsem se opatrně zeptal princezny, která si právě v salonku pochutnávala na jablečném koláči se sušenými plátky růží: „Ten had mluvil. Jak... jak je to možné?A co to vlastně povídal?“ vykoktal jsem ze sebe. 

   Než stačila slečinka odpovědět, do salonku vtrhl roztržitý písař, jen se mu pletený copánek z vlasů třepotal. „Milosti, máte si opakovat dějiny! Blíží se hodina oběda a slavnostní korun...“. Princezna ho nenechala dopovědět a vyskočila z otevřeného okna. Bez váhání a s omluvným pokrčením ramen jsem skočil za ní. To jsem ale ještě netušil, že okno bude více než šest metrů vysoko!

   Zatímco Sun se ladně sesunula po slunečním paprsku, já dopadl na zem jako shnilá hruška. Nic proti hruškám, ale leštič jablek nemá povoleno konvertovat. 

   „To je velice podivné,“ třásl jsem se téměř posvátnou hrůzou. „Jak je to možné, že se mi nic nestalo?“oprašoval jsem si kolena, která překvapivě zůstala v původním stavu.

   „Protože jsi tady se mnou,“ odpověděla Sun jen tak mimochodem a dožvýkávala zbytky jablečného koláče. Nyní jí bylo tak šestnáct, sedmnáct. Tvářila se, že mě chce svádět.

S úctou k její matce jsem znovu stočil řeč na hada. 

   „Nemluv ani o hadech, ani o jablkách,“ varovala mě. „Brzy nás zavolají. Korunovace mě nanejvýš nudí. Koná se každý den. Prostě každý den to samé. No považ, bavilo by tě to?“

   „A proč nemůžeš mít dny takové, jaké chceš?“

   „Protože jsem princezna.“

   „No a? Vzpomeň si na všechno, co jsi mi říkala v sadu.“

   „Nevzpomínám si,“ prohlásila tak skálopevně, že jsem jí to věřil.

   Kdo je ta zvláštní dívka? Ptal jsem se sám sebe v tuto chvíli. A od té doby každý den i noc.

   „Už vám Sun prozradila tajemství hadova jedu?“ usmála se Královna. Korunovace byla vskutku nudná, stereotypní záležitost. Přesto jsem se dobře bavil. A had se mnou.

   „Netušil jsem, že ten had...že je čestným...“

   „Je to můj přítel,“ konstatovala Královna věcně. „Ale abych se konečně dostala k tomu, proč jsem vás pozvala, “ trochu zrychlila krok při procházce zámeckou zahradou. Konečně jsme byli sami a nepotřeboval jsem chytat žádný šíp. Ostatně i kdybych chtěl, předběhl mě onen had. Nevím, jak to dělá, ale má na to svoje finty. Poprosím ho, aby mě je naučil. To on šíp v letu zachytil a předal jej Královně. Pak jí něco zasyčel do ucha. Když se na mě podívala, pochopil jsem, že mám šanci. Alespoň malou šanci na to s ní mluvit v době odpoledního klidu v zámecké zahradě. Nepochopil jsem, proč mi vyká a proč se tváří, že si nepamatuje nic z našeho dobrodružství před deseti lety.

   Byla pořád stejně krásná. Jen ve vlasech nad levým spánkem měla tři stříbrné vlasy. Stále jsem se jí tam díval.

   „Ty jsou pro čerta,“ vysvětlila mi.

   „Aha.“

   Stále se nedostala k tomu, co mi chtěla a mě kromě jí celé, celičké, zajímalo tajemství hadova jedu. Zřejmě věděla, na co myslím. Při poměrech, jaké zde panovaly se to dalo očekávat.

   „Ze sklepů se ztrácí celá úroda jablek. Možná se ta informace k tobě ještě nedostala, ale při všem krásném, co jsme kdysi spolu zažili...ti nařizuji, abys s tím něco udělal.“ Najednou byla vyděšená. Od strachu a vzpomínky na minulé časy, kdy automaticky přešla k tykání se ladně vrátila do pozice panovačné královny. Ti nařizuji. Nikoli tě prosím. Ach, ty ženy. Alespoň jsem mohl mít radost z toho, že ledová královna ještě neztratila paměť. Neodvažoval jsem se jí také tykat.

   „Doufal jsem, že si pamatujete na...naše společné chvíle...nikdy jsem...,“ položila mi prst na ústa.

   „Vážím si vás a ráda bych se vám odvděčila za vaši dokonalou péči o naše jabloně. Jenom vám mohu svěřit tak důležitý a zodpovědný úkol. Zvednu vám plat a prodloužím smlouvu. Můžete si přát, co budete chtít....téměř cokoli.“ Slovo téměř záměrně zdůraznila, stejně jako slovo vám v několika předchozích větách. Moc dobře věděla, co bych chtěl...

    Aniž by počkala na moji odpověď, považovala celou záležitost za vyřízenou.

   „A teď si můžete promluvit s mou dcerou. Jistě vám ráda vysvětlí tajemství hadova jedu.“

   Sklapla mi čelist.

   „A máte pouze jedno přání?“ volal jsem za vzdalujícími se střevíčky, které klapaly po dlažbě namazané jahodovým olejem, aby to prý hadovi lépe klouzalo. Až jsem se divil, že jsem neuklouzl. Jahodový olej byl tady velkým zázrakem. Přidával se téměř do všeho. Dokonce se z něj vyráběla kosmetika a své využití nacházel i v pivovaru. Sládci s ním promazávali rezivějící trubky a natírali zevnitř sudy a tak pivo dostávalo neodolatelnou jahodovou příchuť. Kdo jednou ochutnal, nemohl už jinak. 

   Královna se naposledy otočila. „ Ano, pouze jedno jediné. Ty další dvě musí nejprve uzrát.“

   A já myslel, že tady zrají jenom jablka. Tak tedy pochopila. Tři přání, tři úkoly a potom možná.... Možná co? Možná se stanu králem. Hahaha. Ne, tohle tedy opravdu není a nikdy nebylo mým cílem. Jenom mi stále vrtalo hlavou, kde je král. V životě jsem o něm nic neslyšel.

   Zatímco jsem žvýkal stéblo trávy v královském sadu, v pozdním odpoledni ke mně přicházela krásná žena přibližně ve věku královny. „Mluvila s tebou máti o tom průseru ve sklepě?“ zeptala se se zjevnou zvědavostí a pomrkávala na mě levým okem. Usoudil jsem, že zřejmě musí mít nějaký tik. Nebylo to totiž poprvé. 

   „Kde máš hada?“ zeptal jsem se Sun, která stárla každou vteřinou. Modlil jsem se, aby se nezdržela dlouho do noci. Nerad bych ji zatlačil oči.

   „Neboj se, já vlastně v pravém slova smyslu nikdy neumírám,“ ujistila mě s nejvyšším půvabem zralé žádoucí ženy. „Strávit noc s tebou by naopak mohlo být velice příjemné, nemyslíš?“

   Jen to ne! Děsil jsem se toho, co by po mně mohla chtít. Vlastně jsem začal dumat nad tím, kdo vlastně uspokojuje její sexuální potřeby v mezidobí nejvyšší sexuální zralosti. 

   „Kdokoli se namane. A momentálně jsi mi nejblíže ty,“ přiblížila se až nebezpečně blízko. 

   Začal jsem couvat. Pomaličku dozadu. Za mnou stála jabloň. Nezbylo mi než se o ni opřít. 

   

   Přimáčkla mě ke kmeni toho nebohého stromu, který se měl stát svědkem mého zneuctění. Ve chvíli, kdy se celým tělem přitiskla ke mně a už už se její jazyk blížil k mým rtům, ozvalo se kdesi u mého levého ucha: „Love is a many splendoured thing...“ Otočil jsem hlavu rychlostí blesku a její jazyk mi vletěl přímo do ucha...Kdesi za mou hlavou se nacházela zpívající hlava hada, který si odkašlal a zeptal se velice obřadním tónem, jestli napřed nechceme ochutnat jablko.

   Sun po něm vztekle mrskla jedno nahnilé, které našla na zemi, srovnala si sukně a naštvaně odkráčela směrem k zámku.

   „Tak vidíš, leštiči jablek. Přepsal jsem dějiny,“ prohlásil had sebejistě. Nezbylo mi než mu poděkovat... 

   A pak, že se hadům nedá věřit! Mně pomohl už dvakrát...