Zrcadlo budoucnosti

...a tak jsem se prohlížel v zrcadle. V zrcadle budoucnosti. Snímky se na mě valily a někdy jsem ani nestihl zpozorovat všechny ty detaily. Možná i to bylo účelem. 

Spatřil jsem sněhobílé husté vlasy, strniště, unavené vybledlé zelené oči a vrásčité ruce, které zrovna držely balíček karet a začaly rozdávat. 

Následně jsem spatřil muže ve středních letech, jak zmatkuje ve své kanceláři, zpocen žárem slunce. Modrá košile se lepila k tělu a krůpěje potu na čele se leskly. Štos papírů s nesmyslně uspořádanými písmeny zakrýval celý stůl, dokonce jsem přes něj nebyl vidět ani já, a to jsem měl dobrý metr devadesát. 

Táhlo mi na 30. Byl slunečný den a já řval s tou starou dobrou partou na fotbalovym hřišti a podporoval ty dřeváky v modro-červené. Najednou mi zazvonil mobil. Ozvalo se jemným hlasem: ,,Holčička!" 

Kancelář. Nová. Voňavá. Krásná. Uspořádaná. Uklizená. Křeslo. Já. Mládece. Košile. Zima. Sníh. Káva. Bruneta. Prsa. Prsa. Prsa. 

Stál jsem za rohem budovy a kouřil. Dumal jsem, co mě asi čeká a nemine. Doufal jsem v lepší budoucnost, protože jsem prožíval to nejděsivější období svého života. Hádky. Nevěra. Nedorozumnění. Rozchod. Bolest. Snad i slzy. Kolej. Zkouškový. V prdeli. 

Stál jsem za rohem budovy a kouřil. Černý oblek se tiskl k tělu díky květnovému vedru. Nervózně jsem přešlapoval a měl pocit, že neumím vůbec nic, že se vše vypařilo a já budu stát před komisí a nevyloudím ze sebe ani písmeno.

...a tak budoucnost rázem splynula s přítomností. Byl jsem překvapený, zmatený, šťastný. Překvapený z toho, že budu celý den sedět v obleku, zmatený, protože jsem nevěděl, jaké karty hrajeme, a šťastný díky pohledu na tu prsatou brunetu. 

Tak adieu, zítra se podívám na ten film zas, mění se totiž s každým naším dnem, s každým správným či nesprávným rozhodnutím, s každým detailem.