Skoropohádka o Panděru

Bylo jednou jedno panděro. A tohle panděro, to se mělo móc dobře. Dostávalo totiž samé laskominy, pamlsky, oblízpusy, krajkové cukroslady, pusolepy, chuťomlsky, zubokazy, a tak dále – nu, sám dobře víš. Zkrátka cpalo do sebe všechno, co si jen mohlo takové namlsané panděro přát!

Ale ty taky moc dobře víš, co se stane, když se jí jenom cukříčky, sladovky, pusomlasky a hubochuťky a tak dál, viď?

„Oooouvej, ouvej“. Naříkalo panděro.

Koulelo se z jedné strany pokoje do druhé, chytalo se za panděro a hořekovalo:

„Jejejej, to se bolím! Jak teď ty mlaskopysky budu jíst, když se tak moc bolím!“ A opravdu, bolelo se pořádně.  A jak se tak bolelo, čím dál víc se koulelo z jedné strany pokoje na druhou, protože nevědělo, co s tím. Nakonec mu někdo poradil, aby vyrazilo k doktorovi.

 

 

„Ale, ale panděro, copak vy u nás?“ vítal panděro doktor.„Vždyť vy se nám ani do dveří nevejdete“, volal vesele mezi dveře na nevrlé panděro, které se soukalo mezi futry, div si boky neodřelo.

„Pane doktore,“ zafunělo, „Já se hrozně bolím! Já se tak ukrutně bolím, že už ani jíst nemůžu!“

„No jo, panděro, ale co já s vámi, to je těžká věc.“ Podrbal se doktor stetoskopem za uchem. „Vy jste samé panděro, panděro, hlava žádná. To se mi pak nedivte, že se tolik bolíte. To víte, to dá rozum, že nemůžete pořád jíst.“

„Jenže bez hlavy“, dodal trochu zamyšleně „bez hlavy vám to rozum nedá, panděrem se špatně přemýšlí!“

 

Panděrem se nejen špatně přemýšlí, také se jím špatně mluví, jak tě asi napadne. Ale my máme to štěstí, že naše panděro je zrovna náhodou břichomluvec. Taky by jsi se mohl zeptat, jak vlastně panděro k doktorovi došlo, když je samé panděro hlava žádná a nohy žádné. To ti snad ani vyprávět nemůžu, to bychom se ke konci pohádky nedostali, kdybych popisoval, jak tak panděro po ulici poskakovalo a koulelo se mezi lidmi. Ale my se vrátíme zase zpátky do ordinace.

 

„Ty si totiž panděro, budeš muset dát dietu“, rozhodně si posunul stetoskopem brýle na očích doktor.

„To za prvé. A za druhé nesmíš tolik jíst cukromlsy a mlskohuby, protože z ničeho jiného to mít nemůžeš, takové bolení!“

„Když to asi nepůjde“, rozvážně zabručelo panděro.“ K čemu bych potom bylo? Já jsem panděro a panděro se odjakživa cpe.“ Vydechlo sytým hlasem. Pak se ale postupně rozpumpovalo další řečí:

Nejsem bříško,

ani břicho,

nejsem noha ani hlava,

oko, který pomrkává,

nejsem cop a nejsem nehet,

nejsem prso, nejsem skelet,

nejsem zadek, nejsem játra,

který alkoholem chátraj!

 

Jsem panděro, které ŽERE,

všechno, co se na stůl dere!

 

Tak to berte doktore, tak to prostě se mnou je!

Jak panděro rýmovalo, začalo tancovat s tou básničkou po ordinaci: přeskočilo stůl i křeslo, zahučelo pod polici se složkami pacientů, zakroužilo v čekárně nad časopisy, prolétlo kolem okna právě pracujícího zubaře, zadriblovalo samo sebou vedle odpadkového koše, a zamířilo k umyvadlu,

kde to všechno vyhodilo ven.

Slinočuchy, zubolízy, sladohuby, oblízpusy, chuťomlsky, sladovky, mlaskochuťky i krajkové cukrolepy. Všechno se to kolébalo v míse umyvadla.

 

Škytlo.

Zabručelo.

Zakručelo.

 

Škytlo podruhé, potřetí a pak si řádně

říhlo.

 

„Jé.“ Odechlo si úlevně.

„Už se nebolím!“ Usmívalo se na celé kolo.

 

„No vidíš.“ Komentoval to doktor, zatímco splachoval stěny umyvadla čistou vodou.

„Nemůžu si ale pomoct. Jestli se nechceš bolet, tak si asi budeš muset sehnat nějakou ROZUMNOU (a na to rozumnou dal doktor záměrně důraz) hlavu. Nebo aspoň šikovný tělo, který by to za tebe všechno vysportovalo.“

Na doktorovi bylo vidět, že ještě přemítá, nakonec spustil váhavě: „Jenom teda nevím, jestli taková rozumná hlava, bude mít zájem o takové… Takové… Jak to jenom…"

„O takové panděro“, usmálo se bez okolků panděro nad doktorovými rozpaky.

A vydalo se  koulmo a poskoky domů.

---