Erian 6

Erian zlostně zaťala ruce v pěst tak silně, až se jí nehty zaryly do dlaní a objevily se v nich čtyři krvavé obloučky. On tedy zapříčinil ztrátu jejího koně, jedné z mála posledních věcí, jež jí zůstaly z dob, než se její život celý převrátil naruby. On mohl za medvědí útok, po kterém se tak parádně praštila do hlavy a skončila ve vězení.

V purpurových očích mu viděla touhu poslat ji zpátky, nebo dokonce i zabít ji. K tomu měl svou armádu, nezvykle tichou. Ovládal je podobně jako loutky. Jeleni bez obav stáli vedle vlků, kanci vedle medvědů a vzduchem se neslo zlověstně tiché šustění peří dravců.

Inalis rychle hodnotil situaci. Mohutné šelmy, zvláště ty pomalejší, může zvládnout pomocí své geokineze. Ti rychlejší představovali určitý problém. Rychlost nebyla nikdy jeho silnou stránkou. Ale vlastně… zamyslel se, mohl bych je uzavřít do ohrady, tím by odpadl jeden problém. Pochyboval, že by chytil ptáky. Na to létali moc rychle a moc vysoko. Ale sestřelit je, to možné je.

„Takže to jsi udělal ty,“ zavrčela dívka. „Za to zaplatíš.“ Zdálo se, že ho tohle prohlášení pobavilo.

„A k tomu mě přinutíte vy dva?“ rozchechtal se. „Příliš se přeceňuješ, holčičko.“ Vycenil zuby a mávl otevřenou dlaní vpřed. „Do útoku, moji miláčkové! Do útoku!“ Konečně zvířata vydala nějaký zvuk. Všechna najednou otevřela zobáky a tlamy a výhružně zaryčela. Pak se rozeběhla proti nim až se země otřásala. Gryf roztáhl křídla, zamával s nimi a vzlétl. Jejich vůli neútočit na lidi jen tak někdo nezlomil, a když, tak to trvalo neuvěřitelně dlouho. Proto teď svému “pánovi“ nepřinášel žádný užitek a mohl svobodně odejít, jakmile se mu stáhl z hlavy. Lví pták zakroužil nad kopcem a pak zmizel směrem na západ.

„Postarám se o šelmy!“ zakřičel zloděj ve snaze přehlušit všechen ten kravál. Erian přikývla na souhlas.

Inalis se rozkročil a pozvedl obě ruce dlaněmi nahoru. Před běžící hordou se začala zvedat zemní stěna. Ozvalo se několik tupých nárazů následovaných pochmurným zakřupáním, jak praskly lebky několika lesních tvorů, kteří to neubrzdili. Okamžitě se dali do obíhání překážky. Ani to se jim nepovedlo. I po stranách a za nimi se zvedala podobná stěna. Nakonec se s hučením zastavila ve výšce přibližně tří metrů.

První část vlny úspěšně odražena.

   Erian se soustředila na přilétající opeřence. Vyčkávala, až budou na dosah. Zasáhla by je i na větší vzdálenost, jenže takhle jí to přišlo lepší. Zkřížila ruce a pak s nimi vystřelila vzhůru, dávajíc je do původní polohy. Od paží jí vytryskla voda, zasáhla několik nejbližších ptáků. Ty vzápětí pokryla vrstva ledu a se žuchnutím dopadli na zem. Všechny se jí sejmout nepodařilo.  Dala si ruce před obličej v ochranném gestu, před útočícími drápy a zobany. Ucítila, jak se jí zatínají do masa a začínají ho trhat. Na to čekala. Pokryla své paže vodou a vzápětí je zamrazila. Bolest odezněla. Zato slyšela vřískot ptáků uvízlých v ledu. Stačilo rukama lehce mávnout a odpadli i s ledem na nohou na zem. Zamrazila je o trochu víc a otočila se, aby zjistila jak je na tom Inalis.

I na něj útočili opeřenci. Střílel na ně kameny ze země ve snaze je zranit, ne zabít. Nerad zabíjel zvířata, pokud vysloveně nemusel. Možná proto měl trochu potíže. Nebo protože prostě nestřílel dost rychle. Opsala rukou oblouk. Nad nimi se začal tvořit štít z vody ve tvaru kupole. Ptáci do něj nalétávali jako do vězení, nedopouštějící aby někdo unikl. Jedním ladným pohybem Erian o něco zvýšila tlak. Netrvalo to moc dlouho, než jim došel dech natolik, že se utopili.

Zrzek to všechno sledoval s jistým rozhořčením. Nešlo to tak snadno, jak by si představoval. I pro takovýhle případ měl však připravený náhradní plán. Dávno svojí myslí prozkoumal okolí a našel největšího predátora v celém pralese. Ovládnout takovou mysl nedalo příliš práce. Na rozdíl od svých bratranců její inteligence nesahala do výšin. To ani nepotřeboval. Stačila její obrovská síla. Než dorazí, spokojil se s příkazem pro uvězněné sluhy, aby rozbořili zeď, přelezli ji, či se jinak dostali ven.

Erian se právě vypořádávala s několika posledními útočícími orly. Jako nepřátelé napáchali nejvíc škod. Rychlost a hbitost způsobily, že se na jejích pažích z velké části skvěl led, uzavírající utržené rány. Inalis na to byl jen o trochu lépe. I jeho zranění takto ošetřila. Na rozdíl od ní na to nebyl zvyklý a pociťoval poměrně velký chlad.

Konečně společnými silami zdolali posledního. Ani se u toho moc nezapotili. Otočili se na svého nepřítele, bedlivě pozorujíc jeho další akce. Zatím nevypadal, že by tahal eso z rukávu, takže si to nejspíš mohli vyřídit přímo s ním.

„Nedošly ti náhodou zvířátka?“ prohodila Erian kousavě.

„Možná ano, možná ne.“ Tajemná odpověď ji sice na chvíli zarazila, ale jelikož nikde neviděla nic, co by na ně mohlo zaútočit, pohrdlivě se ušklíbla.

„Buď opatrná,“ radil Inalis. „Nevíme jak velká je jeho moc a jestli nemohou náhodou přijít další.“

„Poslechni kamaráda,“ radil zrzek.

„Já vím sama nejlíp, co mám dělat, děkuju!“ odsekla.

„Abys na tu svou drzost nedojela, holčičko,“ varoval Erian medovým hlasem, lezoucí jí na nervy.

„Postarám se o něj,“ oznámila zlodějovi a připravila se. V odpověď jí přišel smích.

„Tak na to jsem velmi zvědav,“ odpověděl mezi nádechy.

„To bys měl být,“ doporučila mu důrazně.

Zhluboka se nadechla a vydechla. Žaludek se jí svíral nervozitou, ale nedala to na sobě nijak znát. Dosud bojovala s otcem a vždy to brala jako sport a věděla, že se jí vlastně v zásadě nemůže nic stát. Teď se chystala na skutečný boj na život a na smrt. Nikoho ještě nikdy nezabila, tedy rozhodně ne člověka. Nyní je to nezbytné. Buď zabije ona jeho, nebo on ji. Vězení tentokrát nevypadalo jako možnost, nad kterou uvažuje. Nahradila ji touha zabíjet. Udělala krok vpřed a cítila jak jí srdce buší jako o závod a po celém těle jí vyráží pot. Připomněla si zuřivost ve svém nitru, aby si to náhodou nerozmyslela. Z rychlé chůze přešla do běhu. Smysly se jí neuvěřitelně zostřily. Vnímala teď každičký detail ve svém okolí. List padající ze stromu, vítr hučící kolem uší, vlasy vzdouvající se nahoru a dolů, hladkost Inalisova vězení a tlumené zvuky vycházející zpoza něj a teď čím dál víc, i muže před sebou. Jednotlivé zrzavé vousy a vlasy, purpurové oči plné nenávisti, jednotlivé záhyby jeho pláště. Už se dostala na vzdálenost, ze které chtěla zahájit útok, když pocítila otřes země. Nepromyšleně a hloupě se zastavila.

Inalis chtěl proti Erianině rozhodnutí protestovat, bohužel nedostal tu možnost. Než stačil cokoli říct, vyrazila a viděl její záda a vlasy barvy lískových ořechů. Povzdechl si a připravil se pro případnou pomoc. Nepochyboval, že by útočníka sama nezvládla, jen se mu nezdálo to, jak se nechal nechráněný bez žádného zvířete. Následné otřesy země jeho teorii jen potvrdily. Znepokojeně sledoval jak se Erian zastavila. Uslyšel praskot lámaných větví a ucítil vůni rozryté hlíny. Ať to bylo cokoliv, blížilo se to velice rychle. Podle zvuku dokázal určit, odkud to přibližně vyjde a nasměroval svou pozornost tím směrem. Padesát metrů nalevo od sebe podle očekávání spatřil, jak se stromy chvějí a mnohdy i jejich koruny mizí. Silně znervózněl. S normálními zvířaty si poradit dokázali, zbytek by byl pravděpodobně horší. Zapraskalo dřevo a na paseku dopadl strom. A pak se objevila rudá šupinatá hlava. Srdce se mu zastavilo, protože hlava, na kterou se díval, patřila drakovi. Po šupinaté hlavě následoval stejný krk a za spadnutí několik dalších stromů se objevilo i tělo bez křídel. Nebyl to tedy drak, ale wyverna.

Inalisovi i Erian se zastavilo srdce. Nebo alespoň měli ten dojem. Nikdy v životě nic podobného neviděli. Tvor vypadal jako drak v obrázkových knížkách, jenž se jim dostaly do rukou. Obrovité tělo mělo hadovitý tvar a i přes svou mohutnost vypadalo velmi majestátně. Zhruba v místech, kde se tělo měnilo na ocas, se nacházely zadní nohy o průměru statných borovic se třemi smrtícími drápy vpředu a jedním v zadu. Velmi se podobaly těm předním, jež byly jen o něco menší a drobnější. Rýčovitě zakončený ocas sebou švihal sem a tam a stínal mladé stromky na konci lesa.

V trojúhelníkovité šupinaté hlavě, osazené na krátkém krku zlobně žhnuly žluté oči se štěrbinovitými, uhlově černými panenkami. Z nosu wyverně vystupovaly obláčky kouře v souladu s jejím dechem.

„Pořád si myslíš, že mě porazíš, holčičko?“ zeptal se jízlivě muž. „Wyverna patří k těm největším a nejmocnějším tvorům na celém světě. Z jejich drápů a ocasů pochází téměř stejně krve a ničení, jako u draků a i přes to, že voda hasí oheň, mají s její porážkou velké problémy i ti nejzkušenější aquakinetici nebo geokinetici a to je to jen obyčejné, tupé zvíře. Jakmile se napojí na lidský intelekt, stává se téměř nepřemožitelnou.“ Na jeho tváři se usadil vítězoslavný výraz z přesvědčení, že nemůže prohrát ať se děje co se děje.

 Erian si víc než kdy předtím uvědomovala nutnost výhry. Nikdy se podobných tvorů nebála. Nerada by skočila sežraná tímhle tvorem, když ještě neměla šanci se pomstít. A do té doby prostě musí žít, ať se děje co se děje, ať to stojí co to stojí. Nebála se. Wyverna sice představovala to nejhrozivější, co v životě viděla, ale to nevadilo.  Inalis došel k rozhodnutí o nutnosti porušení pravidla o nezabíjení živých tvorů. Nacházel se v situaci zabij, nebo budeš zabit a druhá možnost se mu velice nezamlouvala.

„Začínáme,“ oznámil muž, jako by se jednalo o začátek nějaké hry. Wyverna zařvala tak hlasitě, až si museli zakrýt uši, aby jim nepraskly bubínky. A pak to začalo. Dračí tvor si je prohlédl, jakoby odhadoval, kdo z těch mrňavých lidiček představuje větší hrozbu. Rozhodl se pro Inalise. Natočil hlavu a rozevřel tlamu, z ní mu vylétl sloup ohně, zatímco ocas vy tvaru rýče se řítil na Erian.

Inalis před sebou rychle udělal stěnu z hlíny a kamení. Plameny do ní narazily a rozptýlily se do stran. Cítil obrovský žár a horko. Koutkem oka zahlédl Erianinu situaci. Ta právě tvořila tlustý ledový štít. Ocas jím projel jako nůž máslem. Narazil do ní s takovou silou, až hekla. Zvedl ji ze země a vyhodil do vzduchu. Odlétla několik metrů dozadu a přistála na kopci. Uslyšela zapraštění a byla si jistá, že má něco zlomeného. Zachroptěla ve snaze se nadechnout, což jí nějakou dobu trvalo. Mezitím se její tělo sunulo dolů, k úpatí.

 „Erian!“ zakřičel Inalis. Na nic víc neměl čas. Netvor se blížil. Pohybem levé ruky vyrval obranný val ze země a druhou ho poslal vpřed v naději, že tu potvoru sejme. Valem projela obří šupinatá tlapa a jeho naděje se roztříštily stejně jako jeho obrana. I tak se o něco pokusil a vyslal zbylé kameny vzhůru. Povedlo se mu wyvernu zasáhnout zespodu do tlamy, avšak bez nějakého většího efektu.

             Erian se pokoušela vstát. Bolel ji celý trup, o hlavě nemluvě. Nohy překvapivě neprotestovaly. S hekáním a bolestným syčením se jí to povedlo. Neovládla horní polovinu těla a ohnula se vpřed. Břichem jí projela bodavá bolest. Nevnímala ji a narovnala se.

„Jsem v pohodě!“ zalhala.

Napřáhla dlaně a z nich vytryskl mocný proud vody. Chtěla se pokusit ji buď vyvést z rovnováhy nebo trefit do hlavy. Hlavu se jí zamířit nepodařilo, tak alespoň na obří tělo vysílala, co nejvíc vody dokázala.

„Zbytečné,“ informoval ji nabubřele muž. Celou dobu tam jen tak stál a sledoval, jak oba zápasí s jím přivolaným tvorem. Nic víc dělat nemusel. Porážku mu zajistí wyverna a on se jen zaslouží o dokončení celé téhle politováníhodné věci.

 Inalis s jistým zoufalstvím sledoval vodu stékající bez většího efektu po obrovitém těle před sebou. Tvor zaváhal. Získal alespoň chvilku na to, co měl provést už dávno. Zapřel se nohama do země a pažemi udělal rozmáchlé gesto vzhůru. Ze země vyjely ostré kužely. Tomu by se neměla vyhnout. Proto s šokem sledoval, jak se hadí tělo nadzvedává a mírně vylétává do vzduchu. Ne moc, ale dostatečně na to, aby se wyverna vyhnula jeho útoku. Země se zatřásla při jejím dopadu o kus vedle. Poklesl na duchu. Tohle snad ani nemůžou vyhrát. Ale… nevzdá se, dokud bude ještě stát na nohou.

Erian stáhla ruce. Ani si nevšimla, že se bolest z celého těla kamsi vytratila. Její útok nepřinesl žádný výsledek. Zato Inalisovi dal nějakou šanci něco udělat. Bohužel bezvýsledně. Málem upadl jak wyverna dosedla. Pohled na Inalisovy ostny Erian vnukl nápad. Roztáhla prsty od sebe a z mokrých šupin vylétly podobné bodliny jako ze země, jenže tentokrát z ledu. Zkoušela, zda by to wyvernu dokázalo zastavit, nebo alespoň zpomalit. Menší příbuzný draka teď vypadal jako ledový jehelníček. Největší se objevily na zádech, nejmenší na ocase a krku. Možná by si mohl svou neopatrností probodnout krk. Wyverna se chvíli neklidně zmítala ve snaze se osvobodit a při tom narazil hlavou o krk. Erian v duchu zajásala. Určitě se probodne.

 Vzduch naplnily kusy roztříštěného ledu. Šupiny té potvory musejí být zatraceně tvrdé, pomyslela si. Takže… co tentokrát? Proud vody nefungoval a pochybovala, že by v jakýchkoli úpravách mohl být efektivnější. A led taky nepomohl. Hlavou jí probleskla vzpomínka na její útěk z domu po vraždě táty. Samotná ta myšlenka stačila na to, aby jí začala vřít krev a vneslo jí to novou energii. To zrovna na mysli neměla, přesto to uvítala. Nicméně si vzpomněla na vystřelování koulí stlačené vody. Ta má mnohem větší sílu a průraznost než obyčejná a porazila s ní i stromy. Utvořila v ruce malou kuličku. Čím menší, tím větší síla. Vložila do ní, co nejvíc síly dokázala a s neobyčejnou prudkostí ji vyslala.

Inalis přemýšlel čím toho netvora přemoct. Jeho útoky nezabíraly a Erianiny nevypadaly nějak efektivně. Pohled mu padl na ohradu s lesní zvěří. Koneckonců, proč ne. Docházely mu nápady. Ve stejném okamžiku jako Erian vystřelila, začal zvedat okolní půdu. Burácelo to a rachotilo.  Skřek, který wyverna vydala po zásahu kuličkou stlačené vody, prozrazoval jisté účinky. Než stačila zjistit jaké, obklopily nepřítele pět metrů vysoké a dva metry silné stěny. Na chvíli měli pokoj.

Mužova tvář zůstávala nehybná, bez jakékoli reakce. Nejspíš to nebyla přílišná překážka. Zvuky vycházející zevnitř tomu nasvědčovaly.

„To ti neprojde!“ zařval Inalis a začal stěny tlačit k sobě. Konečně ho něco napadlo. I kdyby wyverně stěny nevadily a nepřekážely, rozmačkání by mělo představovat jistý problém pro kohokoli. Obrovské masy země se pomalu přibližovaly jedna k druhé. Vydávaly příšerný randál a země pod nohama se jim třásla. Uslyšeli další zavřísknutí následované praskotem, pravděpodobně ještěrových kostí.

Levá a pravá zeď začala praskat. Praskliny se šířily od spodu nahoru a rozšiřovaly se a větvily. Nakonec se s kamením a prachem vyvalila ven hlava a ocas wyverny. Inalis si zazoufal. Nevěděl co jiného si počít. Zmocňovala se ho panika. Jeho vězení praskalo a bortilo se. Nevěděl co dál dělat, nic ho nenapadlo ani za žádného z dvanácti bohů.

„Zboř ty stěny!“ křičela Erian. Ona něco viděla. Měla čas odpočívat, zatímco se Inalis věnoval boji a teď ji něco napadlo. „Shoď to celé na ni!“ Ani nepřemýšlel nad tím proč a jak. Prostě to udělal. Na wyvernu začaly padat tuny kamení a všude poletovaly spousty prachu. Díry sloužící k záchraně se ukázaly jako past. Na ocas i na hlavu jí spadl velký kus a přimáčkl ji k zemi.

„Ne!“ zařval muž v plášti. Jeho mistrovský plán začínal selhávat. Nejmocnější tvor, co se nacházel v okolí, byl poražen. Rychle myslí zapátral po dalším.

Nepovedený drak bolestivě zařval a vychrlil z tlamy proud ohně. Inalis ho opět zastavil valem ze zeminy a kamení. To chránilo především jeho. Zatímco zbytek krajiny takové štěstí neměl. Wyverna kroutila hlavou a tak oheň létal všude, kam na to přišlo. Hořela tráva a chytily i stromy pralesa. Kolem paseky začínalo být celkem kouřmo a čpělo to tam spálenou trávou.

„A teď já!“ přidala se Erian. Napřímila ruce a začala je pomalu zvedat. Na wyverně se objevil led. Nejdřív na tlapách, ocasu a břiše a pak postupoval výš. Zavírala ji do ledové krusty, přibližně metr tlusté. Snad to postačí na poražení té stvůry. Řičela a všemožně se kroutila a možná by se i od těch kamenů osvobodila, nebýt ledu.  Inalis ji sledoval. Měla výborný nápad. A pokud se přidá ještě zem, těžko se z toho dostane. Přidal se a pokrýval led tvrdou zemí. Erian se na něj usmála. Zvládli spolupracovat docela dobře.

Z ledu už vykukoval jen obří červený hřbet. Ze země o trochu více, o moc ale ne. Nakonec už ani to ne. Porazili wyvernu a na jejím místě se teď tyčila obří socha, zachycující ji přesně v tom okamžiku, kdy padla.

„A prý že tě neporazíme,“ ušklíbla se Erian, šťastná, že to nejhorší mají za sebou. Nebo v to upřímně doufala. Snad se neobjeví další wyverna nebo dokonce něco horšího. Upřela zrak na hořící les. Spojila ruce a začala ho hasit. Vzduch zaplnila oblaka páry. Odvála ji pryč a ujistila se, že je po požáru. Z některých stromů zbyly jen zčernalé pahýly, z nichž stoupala pára. Jiné měly větší štěstí a měly jen zčernalou kůru, nebo maximálně přišly o několik větví. Porost dopadl mnohem hůř. Tam, kde ještě před chvílí rostla zelená tráva, se nacházely jen zuhelnatělé zbytky.

„Náhoda!“ zařval zrzek a oči mu vzteky lezly z důlku. Očividně neuměl nic jiného, než se spoléhat na své loutky a bez nich byl úplně bezradný.

„Neřekl bych,“ přidal se Inalis. I jemu se ulevilo. Měl určité obavy, že by situaci nemuseli zvládnout. Naštěstí se jim to podařilo a vlastně ani nezabil. Tedy, krev neprolil a vlastně stvořil sochu, umělecké dílo. Teď jen zbýval ten blbec. Hlavně aby do té doby nepřiletělo něco dalšího.

„Uvidí se!“ vztekal se zrzek.

„Jak chceš. Teď na tebe půjdu jinak,“ usmála se Erian. Vybavila si jednu lekci, již jí dával táta a kterou nikdy pořádně nezvládala. Jak se dívala na toho zmetka, co ji dostal do vězení, připravil o koně a nedovolil jí vrátit se domů, nabývala dojmu, že to určitě zvládne.

S bolestivým pálením spojila dlaně a vytvořila mezi nimi trochu vody, jež se všelijak vlnila. Roztáhla ji a zvětšila, až nabrala tvar sokola. Pak ji změnila na led a svoji ledovou sochu vypustila. Jaké překvapení zažili oba muži v okamžiku, kdy její tvor zamával křídly a vyletěl sám od sebe, o své vlastní vůli.

Říkalo se tomu živý led. Takoví tvorové nedokážou růst či přemýšlet, avšak pohybovat se a útočit na cíl umí skvěle a to bohatě stačilo. Ledový sokol narazil pravým křídlem do mužova boku, protrhl mu kůži a svaly, až krev vylétla stříkancem. Jejich nepřítel zařval bolestí a chytil se za roztržený bok. Sokol se najednou začal třást, vlnit se a pak se rozbil. Erian to nevadilo. Svůj účel splnil více než dobře.

„Za to zaplatíte!“ zařval.

„To už tu bylo,“ oznámila mu Erian suše. Podařilo se jim porazit wyvernu. Původní nervozita a strach zmizely. A kupodivu tatam byla i její zuřivost a vztek. Všechny je dala do boje a snahy vyhrát a ty je velmi účinně spálily. Nepochybovala, že se vrátí, přesto se cítila o mnoho lépe, svobodněji a to se jí líbilo. Musí se pomstít, už kvůli tomuhle pocitu. A vrátila se jí všechna bolest, jež pod návalem adrenalinu zmizela. Ani si toho nevšimla. Zašklebila se. Nicméně se cítila mnohem lépe než předtím a dojem s zlomených žebrech taky zmizel.

„Možná bys to měl vzdát,“ doporučil Inalis. „Z tvé wyverny je socha a v okolí žádná další nebude. Co jsem slyšel, nejsou společenské a na svém území nestrpí žádnou další svého druhu.“

„To by se vám líbilo, co?!“ zavrčel zrzek. Oba dva současně přikývli. „Ale to se nikdy nestane!“

„Tvoje smůla. Mohl sis zachránit svůj vlastní život.“

Uvědomili si zvuky praskání. Předtím je neslyšeli díky konverzaci a jejich nízké intenzitě. Teď viděli mohutnou prasklinu šířící se v ohradě zadržující lesní šelmy.

„Vidíte? Ještě jsme neskončili!“ S těmito slovy se puklina s rachotem rozlétla a uvolnila tak desítky k smrti rozzuřených zvířat, mířících přímo na Inalise s Erian.

„Já to zvládnu,“ ujistil brunetku zloděj. Jen přikývla a duševně zkoumala stav svého těla. Náraz pravděpodobně nebyl tak strašný, jak si původně myslela. Bolelo ji nějaké svalstvo a možná se jí objeví spousty modřin, více snad ne. Asi měla mnohem pevnější kostru, než se kdy domnívala.

Inalis před sebou s praskáním utvořil obrovský kamenný kvádr. Tak velký, aby zasáhl všechny jeleny, vlky a kdovíkoho ještě. Vůbec je to nezpomalilo. Jako bezhlaví se pod zrzounovým vlivem hnali stále vpřed. Přeměřil si vzdálenost mezi nimi a sebou a vypálil. Kvádr s temným hučením prosvištěl vzduchem. Praskot lámaných lebek naháněl husí kůži. Tolik zmařených životů, pomyslel si. Kdyby to neudělal, zmařil by ten svůj, což se mu nezdálo o mnoho lepší. Kéž by uměl udělat s povrchem země něco jiného, než na něm vytvořit ostny, nebo tak něco. Asi na tom posléze zapracuje. Ušetří si tak spousty a spousty nepříjemností.

Nejspíš se mu nepodařilo zbavit se všech zvířat, jelikož některá až příliš vzadu se poučila z chyb svých druhů a teď obíhala jejich mrtvá těla. Rozpřáhl ruce a ze země vyjely další stěny. Zase zbytek uzavře. Teď jen přidá něco navíc. Po uzavření dupl nohou a vězení vyjelo několik metrů do vzduchu. Pokud se probourají ven, tak nejprve spadnou a pád je zraní a zpomalí dostatečně na to, aby pro něj už nepředstavovaly hrozbu.

Erian se s kulháním postavila před zrzouna. Jeho pozornost se tak zaměří na ni a ne na Inalise a ovládání zvířat pro něj bude těžší. Alespoň v to doufala.

„Já jsem tvůj protivník,“ oznámila a vytvořila před sebou kouli s vodou.

„Jenže já nejsem tvůj.“ Usmál se vítězoslavně zrzek. Uslyšela zavřeštění a pak se na ni z nebe sneslo něco velkého a nebezpečného, protože ihned utržila šrám na ruce. Ucítila, jak jí z rány vytéká teplá krev a zahřívá ruku. Zatraceně! Potáhla zranění vrstvou ledu, jako na začátku boje, a hned se to zlepšilo.  Sekaly ji drápy a ještě něco většího, ale nevěděla co, protože se ocitla ve změti šedých končetin a neměla šanci se pořádně podívat a vlastně ani bojovat. Zavřela oči a svět se proměnil v soustavu modrých teček. Nyní viděla vše, co potřebovala. Nad ní se vznášel napůl pták, napůl žena. Měl lidskou postavu, ale to je tak všechno. Ruce a nohy jí zakončovaly ostré drápy a místo úst jí v obličeji seděl obří zoban. Ze zad jí vyrůstala mohutná křídla. Harpie. Další nebezpečný soupeř.

A naštěstí bojoval na blízko, takže ho porazí velmi snadno. Ustoupila o pár kroků vzad, což harpii nevykolejilo a pokračovala v útočení. Jí to poskytlo dostatek času, na to, aby provedla svůj plán. Roztáhla ruce a oklopila se kupolí vody. Ptačí žena do ní narazila. Erian na nic nečekala a rozšířila svou ochranu natolik, že tvora úplně uvěznila. Slabě pohnula zápěstím. Voda se zavlnila a změnila se v led. Sevřela ruku v pěst a ledové vězení se i s harpií roztříštilo na tisíce kousků v různě probleskujících v záři slunce. Výraz v mužově tváři se změnil v čirou hrůzu, zatímco poslední z bojovníků padal na zem rozkouskován. Ještě nikdy nebyl poražen tak drtivě. Harpie, i wyverna… to mělo zabrat a ne aby jeden z těch spratků co jim právě čelil, stál před ním s vyzývavým pohledem.

„Tak co je? To má být všechno? Nebo někde schováváš někoho neviditelného?“ předstírala hledání něčeho neviditelného. Zrudl vzteky.

„To bys ráda, co?!“ zaryčel. „Toho se nedočkáš. Mám ještě jedno eso v rukávu a tohle, jen tak nepřemůžete, ani kdybyste se stavěli na hlavu a odpichovali ušima!“ Zbývala poslední věc. Sebere mu to většinu energie. Tu stejně příliš nepotřeboval. Udělal rukama rozmáchlé a podivné gesto.

Vedle nich se s hlasitým „PUF!“ objevil oblak kouře. Jak ustupoval, Erian vytřeštila oči. Tak teď byli v pořádném maléru. Stál tam kostěný tvor, připomínající nějaké monstrum z říše smrti. Vypadal jako lidská kostra, kterou někdo posadil na něco, co by mohla být při dobré vůli kostra pavouka. Páteř držela v jakémsi kostěném svěráku, z něhož vycházelo kolem dokola osmero nohou, ostrých jako meč. Kostěj. Umrlčí lebka se podívala na svého vyvolávatele. Jedna noha se zvedla. Dosahovala do překvapivé výšky, až nad jeho hlavu. Ozval se svištivý zvuk a Erian pokryl cákanec krve. Zrzkovo tělo se rozpadlo na dvě poloviny a ohodilo své nejbližší okolí krví a rozmašírovanými orgány, které na zemi začaly vytvářet nechutnou kaluž. Chtělo se jí křičet, ale nemohla ze sebe vydat ani hlásku. Pouze s vytřeštěnýma očima hleděla na zbytky svého nepřítele, jenž teď vypadal jako otravný hmyz. Třásla se po celém těle, neschopna pohybu. Jak tohle jen porazí?

Inalis s hrůzou hleděl na tvora, jenž se objevil a rozsekl toho, kdo ho přivolal jedinou ranou vejpůl. Sledoval, jak se krev rozlévá po trávě, pokrývá Erian a míchá se s orgány svého nositele. Udělalo se mu nevolno. Krev nebyla zrovna tekutina, kterou by viděl nejraději. V malém množství mu nevadila. Tohle na něj působilo velmi silně a ne zrovna nejpříznivěji. Před očima se mu udělaly mžitky. Zamrkal, ve snaze je zahnat. Bezvýsledně. Najednou vůbec necítil stabilitu. Podlomily se mu nohy a svezl se na zem jako pytel brambor, až to zadunělo.

„No skvěle,“ ucedila Erian. Alespoň mluvit mohla. „Ten je mi platnej jak mrtvýmu zimník.“ Prázdné oční důlky na ni upřely svůj nevidomý zrak. Pocítila takový děs jako nikdy v životě. Ať se snažila sebevíc, nepodařilo se jí najít světlo nebo nějakou výchozí stezku z této situace. Tedy, ne takovou, ze které by vyšla živá. Zkrvavená kostěná noha opět vyletěla vzhůru připravená udeřit.

Zmocnila se jí třesavka a po celém těle jí vyrazil pot. Noha udeřila.

A zastavila se.

Erianiny dlaně tvořily jakýsi štít, nad nímž se smrtící zbraň kostěje zastavila. Její duhovky už neměly nádherně modrou barvu, nýbrž čistou a nádhernou zlatou. Vypadaly teď úplně jinak. Z tváře jí vymizel strach a nahradil ho čirý klid. Rozhodila paže a kostnatá končetina se ulomila. Kostěje to nijak neznepokojilo. I kdyby ho rozlámali na kousky, může se bez problémů složit dohromady. Nastavila pravou dlaň k nebi. Objevilo se nad ní cosi malého a temného. Postupně to bobtnalo, nabíralo temně rudou barvu, kulovitý tvar a sálal z toho žár. Během chvíle temně červená přešla v oranžovou a vzduch se tetelil horkem.

Poklesla s dlaní a vystřelila s ní vpřed. Podivná zářící koule vyletěla, zvětšovala se a spíš připomínala ohnivou stěnu z pevné hmoty. Kostěj nadzvedl tři nohy naráz ve snaze útok zastavit. Marně. Zasyčelo to a jeho mečovité nohy se změnily v prach. Přikrylo to celou jeho kostru a ihned to spadlo na zem, kde to bublalo a syčelo. Hrozivý kostěný tvor zmizel pod tou ohnivou věcí a proměnil se v popel.  Sem tam se objevila nějaká bublina a praskla. Hmota začala tuhnout a tmavnout. Zlatá barva z Erianiných očí mizela jako inkoust vpíjící se do papíru. Přepadly ji mdloby a skácela se stejně, jako předtím její zlodějský průvodce.

 

Inalis otevřel oči. Nad ním na potemnělé obloze vesele pomrkávaly hvězdičky. Kde to vlastně je? A kolik hodin uplynulo od chvíle, kdy usnul? Najednou si vzpomněl. A vůbec, kde je kostěj?! Pokusil se postavit. Okamžitě té snahy zanechal. Bolelo ho celé tělo. Nebyl mrtvý, takže ta příšera nejspíš zhebla. Alespoň nějaké dobré zprávy. Převalil se na břicho a prohledával okolí. Socha wyverny  v šeru téměř nešla vidět. Proto málem přehlédl tělo Erian, ležící opodál v trávě u nějakého podivného kopečku. Žaludek mu sevřela studená ruka. To ne! Nesmí být mrtvá!

„Erian!“ zvolal zoufale. Žádná odpověď. Zaťal zuby a pomocí jedné ruky se přitáhl o kousek vpřed. Přidal druhou a posunul se zase o kousek. Nohy ho nechtěly poslouchat. Musel si co chvíli odpočinout, jak ho bolely ruce. Nicméně se nehodlal vzdát, dokud se neocitne u dívky a nezjistí, zda-li je v pořádku.

Trvalo mu to dlouhých a útrpných dvacet minut, ale nakonec se k ní dostal. Unaveně klesl na hruď do trávy a vydechoval. Cítil podivné teplo vycházející zpoza jejího těla. Nad rozseknutou mrtvolou opodál poletovalo hejno much. Tím se bude zabývat za okamžik. Zbytkem sil se nadzvedl a pozoroval Erianin hrudník. Hýbal se. Pomalu a mělce, přesto hýbal. Žila. Úlevně si oddychl a klesl na zem. Už neměl sílu na cokoli dalšího. Zmocňovala se ho únava a spánek. Poddal se tomu a pohroužil se do neklidného spánku.

 

Sluneční světlo proudilo na palouk v plné síle. Od kapek rosy se odrážela duhová světélka, na soše wyverny se pomalu objevovaly stíny, spálené stromy vypadaly mnohem lépe než včera. O včerejší bitvě vypovídalo pouze rozkládající se tělo plné much, vos a také červů. Jedna z much usedal Erian na tvář, třela si nožky a poposedávala. Malátně se po ní ohnala rukou. Moucha poodlétla na jinou část obličeje. Dívka se neklidně zavrtěla. Pomalu začínala vystupovat z říše snů. Ne dost k probuzení, přesto to nějaký účinek mělo. Překulila se na bok a obličej se jí zabořil do mokré trávy. Nadskočila, jako kdyby ji píchla vosa, rozevřela oči a prudce se posadila. Kostěj! Kde je?! Vyskočila na nohy ve snaze lokalizovat hrozbu. Nikde nic neviděla, jen hromadu jakési černé hmoty z níž sálalo teplo. Příliš ji to neuklidnilo. Kostěného tvora nikde nezahlédla. Snad zmizel pryč. Přesto by odsud měli zmizet a to hned. Jen tak mít koně. Při příjezdu je ten zrzoun poslal kamsi do lesa a od té doby už je neviděli. Musí tedy alespoň jít po svých. Přišli též o stan a všechny zásoby. Jídlo a vodu seženou a přístřeší může udělat Inalis. Kromě ztráty koní se vlastně nic závažného nestalo.

Sklonila se k zlodějovi a jemně s ním zatřásla. Nic se nestalo. Zatřásla s ním znovu, tentokrát silněji. Opět žádná reakce. Povzdechla si. Spí jako dřevo. Tak mu udělá malou koupel. Chňapla prsty ve vzduchu a sebrala tím nějakou tu rosu. Voda utvořila malý, tvar měnící útvar. Trhla zápěstím a chrstla mu to všechno do obličeje.

„Pomoc já se topím!“ S tím výkřikem Inalis vyskočil na nohy a divoce se rozhlížel. Nic, v čem by se mohl topit, nenašel a při pohledu na smějící se Erian mu došlo, co se stalo.

„Ha ha, strašně vtipné,“ ucedil.

„To jo,“ souhlasila. „Měl ses vidět.“ Snažila se ovládnout obličej a ramena se jí třásla.

„Počkej, až ti to jednou oplatím,“ pohrozil. Takovou hrozbu nebrala ani trochu vážně. Jeho spánek se podobal zimnímu spánku medvěda a nepohnulo by s ním ani zemětřesení.

„Ty tak. Spíš vždycky jako špalek a já se vzbudím první. Nevzbudil by tě ani náraz meteoru vedle tebe, natož abys dobrovolně vstal dřív než já. A pokud se to stane, pak se stane zázrak.“

„Pch. Ještě se budeš divit.“

„To máš pravdu. Tvůj spánek je skutečně udivující.“

„Závidíš?“

„Na tvé chrápání? Ne díky, nepotřebuju řezat dříví ve spánku.“

„Alespoň je to užitečné. To se o tobě říct nedá.“

„A čímpak jsou užiteční zloději?“

„Ubírají zlato bohatým a dávají ho chudým.“

„Jo? A komu?“

„No přece nám. Dáváme ho sami sobě.“

„Tak to je vélmi užitečné.“

„Viď, já si taky myslím.“

„A kde je vůbec ta kostěná příšera?“ geokinetikův pátravý zrak našel pouze mrtvolu a hromadu černé, teplo vydávající a neznámé hmoty.

„Nemám ponětí. Chtěl mě zabít a pak už si nic nepamatuju.“ přiznala.

„Pokud nás někdo zachránil, zajímalo by mě, kdo to byl.“ Tahle možnost mu připadala velmi nepravděpodobná. Iroinský lid příliš nechodil do lesů pokrývajících většinu jeho území. Rozhodně ne když se blížila noc a rozhodně ne hluboko. O lesích kolovaly různé pověsti a legendy o tvorech v nich žijících. Vesměs lidem neubližovali, ale ovládali kouzla jim neznámá a to je děsilo. Jejich poloha v prostoru a čase splňovala obě podmínky. Proto se tahle možnost zdála pochybnou.

„Nemyslím.“ I Erian znala pověsti a historky spojené s pralesy. „Možná zmizel sám, jakmile zabil svého vyvolávače. Nevím, jak tohle funguje.“

„Abys ty taky něco věděla,“ ucedil Inalis.

„Přinejmenším toho vím víc než ty.“

„A na to jsi přišla jak?“

„Učila jsem se a četla jsem knihy. Neslyšela jsem o zlodějích, kteří by něco takového dělali.“

Stupňující se hádku zastavil podivný zvuk vycházející z Erianina břicha. Přestala s dohadováním a zčervenala.

„Ha. Došla ti řeč, co?“ Ozval se další, podobný zvuk. Pro změnu z Inalisova břicha.

„Ty máš co říkat.“

„Takže…,“ zloděj se rozhlédl po pasece. Mimo nich, sochy a mrtvoly viděl jen zříceninu na holém kopci. Tam nic neporoste. A les v kruhu kolem tvořily jehličnany. V dohledu ani jediná bobule.

„Zásoby jsou fuč. Ovoce nevidím, a pokud nechceš vyhrabávat kořínky, navrhuju něco ulovit.“

„Tím myslíš, abych něco ulovila já.“

„Tak nějak. Já nedokážu tak dobře vnímat svůj živel, protože je všude kolem mě.“

„Bohové,“ povzdechne si. „Kdo jinej taky, viď.“

„Přesně.“

Erian zavřela oči a soustředila na vlhkost vodu v okolí. Téměř celý svět byl teď modrý, jelikož rosa ještě neuschnula. Zafoukal vítr a přinesl jim pod nosy zápach tlejícího těla. Otevřela oči a chytila se za ústa. Šlo na ni zvracení. Soudě podle Inalisova výrazu na tom nebyl o nic lépe.

„Něco ulovím, ale až odsud vypadneme. Chce se mi zvracet.“

„Souhlasím s tebou,“ dostal ze sebe zloděj.

Raději se ani na tělo nedívali a rozeběhli se pryč jižním směrem. Obíhali kopec, o nohy se jim otírala tráva a zanechávala na botách mokré stopy. Oběhnout kopec se jevilo se to snazší, než se na něj drápat. Nedosahoval závratné výšky, ani šířky. Za několik minut je vítal les, z této strany mnohem blíže. Vběhli do něj, aniž by se otočili. Paprsky slunce na zem dopadly skrz spousty větví a zem pokrytá spadaným listím neobsahovala tolik vody. Nebo ne tolik, aby jim máčela nohy. Než zastavili, uběhli ještě pár set metrů. Posléze zastavili a pořádně se nadechli.

„V životě jsem necítila nic tak nechutnýho,“ prohlásila Erian.

„To mi povídej. A že už mi pod nos přišlo hodně nechuťáren,“ souhlasil s ní Inalis.

„To je teda co říct.“ Znovu se ozvaly jejich žaludky.

„No jo, vždyť už jdu na to,“ uklidňovala aquakinetička svůj žaludek.

„Já se zatím pokusím rozdělat oheň.“

„Dobrý nápad.“ Našla pohledem několik větví a vytáhla z nich vlhkost. Ukázala je Inalisovi, aby zbytečně nehledal suché dřevo.

Inalis našel dva křemeny a ze suchých klacků udělal malou hranici. Zatímco Erian pátrala po zvěři, křesal kameny o sebe ve snaze vykřesat alespoň jiskřičku, ze které by se dal založit oheň. Zalitoval, že ho neumí ovládat. Konečně se objevila malá jiskra a usadila se na kůře, kde chvíli doutnala a posléze se změnila v malý plamínek sžírající kůru a nakonec i dřevo samotné. Vzhlédl od ohně a uviděl Erian přicházející zpoza stromu a držící za zadní nohy mrtvolu zajíce. Měli ho sice tuhle, ale na to aby hledala bažanta a pak ho ještě škubala, měla příliš velký hlad. I tak stažení a vykuchání zabralo nějaký čas a jejich hlad se ještě o něco zvětšil. A pak ho ještě upéct na klacku zabralo další čas.

Celou tu dobu je zpoza stromu pozoroval nadpozemsky krásný obličejík, jemuž do očí padaly zlaté vlasy. Jakmile začali jíst, zaškaredil se a objevila se drobná ručka mířící na dva nic netušící lidi. Zachichotal se a zmizel ve stromu.

 

 

 

 

 

---