Poslední možnost

Kéž by věci byly vždy tak jednoduché, povzdechl jsem si a začal se zaklínáním. Uprostřed obývacího pokoje mého bytu stál malý dřevěný oltář, na něm černá a bílá svíce, dýka, kalich s Elixírem a nakonec Její fotka. Já nad oltářem stál ve svém magickém rouchu, s roztaženýma rukama a deklamoval. Přál jsem si, aby to šlo jinak.

 

Byl jsem členem jisté magické skupiny. Pracovali jsme na sobě, na výzkumu, prostě nádherný čas. A tam jsem Ji poprvé potkal. Nadaná, inteligentní, krásná. Začínající čarodějka par excellence. Do té doby jsem nevěřil na lásku na první pohled, ale když se naše pohledy setkaly a moje srdce na chvíli přestalo bušit, řekl jsem si, že na tom možná něco bude. Oslovil jsem Ji a zbytek večera jsme strávili spolu. Poté jsme se začali scházet pravidelně. Zamiloval jsem se do Ní jako blázen. Řekl jsem Jí to a Ona odpověděla, že mě také miluje. Začali jsme spolu žít a perfektně nám to klapalo. Ale jak vám asi nejspíš došlo, tohle není příběh s happy endem.

Jak už jsem říkal, byl jsem mág. Mocný mág. Mohl jsem cokoli, stačilo jen trochu chtít. Dokázal jsem zařídit peníze, lásku, štěstí nebo zhasnout Slunce. Takových jako já bylo v historii málo a lidé je vždy ctili. Od Šalamouna přes Merlina až po da Vinciho. Dnešní doba ovšem na magii moc nedá, tak mě nectil nikdo, kromě Ní a několika lidí z magických kruhů. Ona mě uctívala pomalu jako svého boha, aspoň jsem si to myslel. Ne, že bych z toho byl nadšený, nestál jsem o to, přesto mi to lichotilo a hřálo to mé ego. Ve své zaslepenosti jsem Ji začal učit všemu, co jsem znal. Tak strašlivou chybu neudělal snad nikdo v dějinách lidstva.

Jednoho dne nevyšlo Slunce. Od tohoto okamžiku už Slunce prostě ráno nevycházelo a nastala dlouhá noc. Vědci to nebyli schopni vysvětlit, podle zpráv byla taková situace na celé planetě. Začalo mi docházet, co se stalo. Na Zemi byli pouze dva lidé schopní něčeho tak velikého. Já a Ona.

Šel jsem za Ní a zeptal se proč. Odpověděla, že nenávidí tento svět za to, co Ji a Její rodině udělali. S tím odešla dřív, než jsem stačil cokoliv udělat. Co Jí kdy kdo udělal, jsem se už nedověděl.

Zkoušel jsem vše, co jsem svedl, abych navrátil svět do původního stavu. Učil jsem Ji dobře, ani se mi nepodařilo zjistit, co vlastně udělala. Sice byla pořád tma, ale zároveň neustále teplo, jako kdyby Slunce normálně svítilo. Bylo to dokonalé.

Čaroval jsem, zaklínal i zapřísahal. Nic z toho nefungovalo, až nakonec zbyla jediná možnost. Dnes ji vyzkouším.

Toto je můj testament. Pro toho, kdo to bude číst, prosím, odpusťte mi, nevěděl jsem, co činím.

 

Dopsal jsem dopis a zahájil rituál.  Kéž by věci byly vždy tak jednoduché, povzdechl jsem si a začal se zaklínáním. Ještě jsem ani nedošel na konec zaříkání a za zády se mi ozvalo: „Přestaň šaškovat, už jsem tady.“

Otočil jsem se a v křesle seděl malý chlapec s blonďatými vlasy a velkýma modrýma očima.

„Buď zde vítán, Azraeli“ řekl jsem.

„Ale nač ty formality, víš, že mám radši, když mi vy lidé říkáte Smrtka, Smrťák nebo Zubatá. Nevyhovuje ti k tomu tahle podoba?“ zeptal se Azrael, na chvíli se proměnil v mlhu a vyšel z ní jako klasická postava kostry s kosou.

„Rád bych důstojnou konverzaci“ řekl jsem. Na to se Azrael proměnil mladou elegantní dámu, v černých klasicistních šatech. „Ty máš divný slovník, prý důstojnou konverzaci. Takhle už přece nikdo nemluví. Ale kvůli tomu, abych tě učil mluvit, tady nejsem, že?“ zeptal se Azrael.

„Ne,“ odpověděl jsem „ty už přece víš, proč jsem tě zavolal.“

„Jak bych mohl nevědět, pořád jsi jen člověk. Ale víš, že nedělám jen tak. Za to, že si Ji odvedu předčasně, se platí. Co mi můžeš nabídnout?“

„Sebe.“

„Tak sebe, to musíš být sakra zoufalý. Ale že jsi to ty, tak přijímám. Dnes odvedu Ji, pak si přijdu pro tebe.“

            S těmi slovy Azrael zmizel.

 

S Její smrtí přestanou účinkovat veškerá Její kouzla a svět se vrátí do normálu. Poté si anděl smrti přijde pro mě. Kéž by věci byly vždy tak jednoduché, jako domluva s bytostí z jiných sfér. Jen doufám, že na Druhé straně nepotkám Ji.

---