Jak sežrat švédský stůl aneb o chamtivosti

Přede mnou pluje mnoho smělých (skvělých!) plánů, nabídek, možností… Všechno je lákavé krásné, skvělé úžasné. Je toho spousta. Mnoho. Všude kolem., vše láká a zve. Jako bych měla chuť sežrat švédský stůl i s ubrusem a s nohama a stříbrnýma vidličkama si pak vyšťourat třísky z dásní… Juhůů. Hurá!

 

Ono je poměrně jedno, čeho je dost. Je poměrně jedno, co láká naši nenasytnost. I kdyby to byly sebenádhernější myšlenky. Sebeúžasnější projekty, sebelepší výdělek… Chcete pomáhat druhým? Chcete přispět na dobrou věc? Chcete dělat dobrovolníka v centru pro osiřelé děti? Chcete uspořádat přednášku na téma nebezpečí rakoviny? Chcete chodit do divadelního spolku? Chcete hrát na piáno všema 10? Chcete vidět všechny díly How I met your…? Chcete si uplést ponožky, přečíst knížky od Viewegha, Vidět se s vaším přítelem a do toho ještě chodit do školy? Slíbili jste někomu, že s ním budete chodit plavat? Nebo už dlouho vyprávíte o tom, jak zajdete na návštěvu?

 

Nic z toho není zlé. Nic z toho není nemravné či špatné.  Ba mnohdy je to ušlechtilé. A teď si vezměte, že vás čeká měsíc, kdy máte (a chcete) tohle všechno stihnout. Dostali jste najednou spoustu skvělejch příležitostí. To si nemůžete nechat ujít! Máte zdarma učitelku na piáno, dostali jste všechny knížky od Viewegha, které doslova hltáte v každé volné chvíli, režisérka divadelního spolku po vás chce, abyste chodili, protože na konci měsíce máte premiéru (úžasné hry, která vás fakt baví!), každé odpoledne trávíte u osiřelých dětí a dopoledne chodíte do školy. Večer chodíte plavat a pak od půlnoci do 3 ráno píšete seminárky. O víkendech objíždíte slíbené návštěvy a domlouváte s knihovnou datum přednášky, na kterou se připravujete. Přítele naskládáte někam mezi návštěvu a plavání a…

Ještě je to tak fajn?

 

Jak to, že vše najednou přestává být tak lákavé a tak dobré? Člověk je naštvaný, mrzutý, nepříjemný a věci, které si sám zvolil, že chce udělat, se mu najednou stávají koulí na noze? Ráno vstává s kruhama pod očima, snaží se rozbít mobilní budík, který není v dosahu a vyděšeně se dívá na seznam na další den. Jak to? Jak to že návštěvy jsou z povinnosti a role v divadle najednou nebaví?

 

Sežrali jsme švédský stůl i s nohama a ubrusem. Dřevo nám chroupe ještě mezi zuby. Bolí nás břicho.

 

Žádná věc na světě není sama o sobě zlá. Zlou se ale může stát ve chvíli, kdy nám začne ubližovat. Kdy jí necháme nám ubližovat. Jenže neubližujeme taky my jí? Není to vzájemné? Co když tím, že nemám chuť být s osiřelými dětmi dál, jim každé setkání jen zhoršuju? Když se nestíhám učit text své role, tak ubližuji celému představení. Věc ubližuje mě a já jí.

 

Ono to ubližovaní začíná v jednu konkrétní chvíli: Když přestaneme věci dělat pro věc samu a když pro věc samu nemáme dostatek času, kterou potřebuje. Když toho je hodně, je těžké dělat věci plně pořádně. Když máme trochu disciplíny, uděláme vše alespoň „dobře“. Přesto tomu věnujeme o trochu méně času, než by to potřebovalo. Řekneme si: vždyť takhle je to přeci „docela dobré“. Snižujeme své nároky, aby se dostalo i na další. A tak ze všeho vlastně vzchází zmetci. A co víc? Z nás vznikají zmetci.

Ničíme se navzájem. Když neděláme věci pořádně, plně a úplně, nikdy nebudou pořádné plné a úplné. Nemohou být. Nedali jsme jim sebe a svůj čas. Který potřebují.

A my sami nemůžeme z jakékoli činnosti mít pocit pořádnosti, plnosti a úplnosti. Stáváme se polovičatými neúplnými, protože nemáme čas dát sebe do toho, co děláme. A proč nemáme čas? No často proto, že chceme dělat ještě taky něco jiného. Není ani čas se ohodnotit, prožít úspěch (nebo zklamání), už nás láká další možnost nabídka. Měli jste chlebíček se šunkou? Tak to musíte zkusit ještě ten se sýrem, je skvělý! A pak ochutnejte humrovou pomazánku! Majonéza stéká po bradě, jak to do sebe cpete. Že už je vám šoufl? Tak sklenku dobrého vínka! Ta to spraví a hned na to tadyhle olivu a kešu oříšky…

 

Žereme jak nezavření a ani nevíme, jak co chutnalo. Cpeme to do sebe jedno za druhým. Všechna jídla byla skvělá, vynikající, ale nám je teď špatně.

 

Chamtivost – je jedno v čem (v touze po poznání, v získání boží milosti, v touze po uznání druhých) nám udělá špatně. I věci, které nám přijdou dobré a správné nám mohou křivit záda… Když jim nedáme sebe a svůj čas. Když jich chceme příliš najednou – nebude dobrá žádná, nebudeme dobří my.

 

Nu pijme do polopita, jezme do polosyta. Dobrou chuť! Jo a raději si vybírejme stoly z listnáčů, nemají tak ostré třísky.

 

Poskládáno ze zápisků ze dne 30.9.2008

---