Barvy

Jsou to už čtyři roky.
Čtyři roky.
V životech natolik krátkých, že 4 roky znamená věčnost.

Má mysl už o Tobě napsala tolik stran, desítek stran,
snažíc se je ihned smazat.

Zbytečně.

Jsi až příliš vepsaná do mých myšlenek, pocitů a snů,
mé stránky jsou pro Tebe jen kratochvíle, kde mě můžeš zraňovat a popichovat.
Přesto se Tě stále snažím psát, přenést Tě do inkoustu a ten pak vymazat.

Ale nejde to.

Na Tvých stránkách, kde už ani nejde vidět barvu papíru,
se Tě zoufale snažím přepsat barvou, jasnější než Tvojí.
Píšu, kreslím, čmárám přes Tebe.

Ty stále vyčníváš.

Vyberu barvu světlejší, doufaje že porazí Tvou černou.

A stále Tě vidím.

Vyberu barvu tu nejtmavší, nejsilnější, ta už Tě musí překrýt!

A stále Tě vidím.

Tak příjde na řadu barva až éterická,
šťastná a veselá, barvící stromy a vše živé,
slibující jen zářivé jasné obrysy.
Snadno by Tě měly předčit.

A jsou jen slabou vitráží okolo Tebe.

Nezbývá už mnoho barev k využití.
Ano, k využití, jak jinak to říct?
I přes všechny barvy a odstíny vždy budeš ta
nejjasnější a nejzárivější,
osvětlující mojí cestu bez cíle a beze smyslu.

Cestu plnou bolesti,
cestu odmítnutí a smutku.

To je ta cesta lásky?