Proklatý

Jako kdybych zahlédl temnotu v temnotě. Jako kdybych opustil své milence a milenky, své přátelé, své rodiče, a vydal se na širé, nekonečné moře. Čím ještě nasytit tu hrůzu a její prázdno? Měl bych snad dál krást a zabíjet? Jak hluboko ještě musím spustit vědro do studně temnoty, abych uhasil svou žízeň?

 

Klopýtám pustinou vprostřed rozkvetlých zahrad. Garlandy jejich květů ovívají mojí tvář, ale duše se nedotknou. Moje paže se nespojí do objetí. Pročesávám jimi vítr. Honím přízraky. Chodidla mi spaluje horký písek. Ostré slunce mne oslepuje. Klopýtám za plachtami, které mizí za obzorem. A přeci nejsem prázdný. Jak ale smýt otisk té hrůzy, té uťaté hlavy, s níž se kolíbám, která je moje jako jeho, jejíž kštici v pěsti drží mladičký David s prakem u pasu? Nečiší z ní hrůza z násilné smrti – její výraz je němý, unavený, povolený  – ale vtahuje do závratě jediné chvíle, v níž končí jednota těla, v níž je bytí znásilněno pomazanou vraždou.

 

I Bari

 

Jak uchopit sílu těch vidin, těch obrazů? Jak je přenést do slov? Jak uniknout mystickému světlu, omývajícímu její mrtvé tělo obklopené truchlícími? Stojím u jejího smrtelného lože a nedbám ramen, která se o mne otírají v běhu za Lisou Gheraldini. Co je mi po nich? Ať si běží. Ať mě nechají truchlit nad smrtí rodičky Páně, která byla prostitutkou v jeho ateliéru.

 

Zanedlouho stojím na druhé straně světa proti třem karbaníkům. Venku, kde se před sto lety proháněli Butch Casidy a Sundance Kid, je přes čtyřicet, zatímco tady uvnitř o dvacet méně. Napravo – ke mě zády – stojí mladý zlodějíček ve žlutavé vestě se zelenými rukávy. Na hlavě má dopředu zašpičatělý klobouček a za pasem dýku. Nalevo od něj, čelem ke mě, sedí mladík růžolících tváří a naivního výrazu, který se soustředí na karty ve svých rukou. Je oblečen do černého, v rukávech nabraného hedvábí s bílými krajkovými volánky u krku a zápěstí. Chlapec z lepší společnosti.

 

Zlodějíček je nervózní. Neví zda mu vyjde podvod. Levou rukou se opírá o stůl, ale pravačkou si sahá za záda, kde zpoza pasu vytahuje extra křížovou kartu. A nenápadně při tom pokukuje po svém kumpánovi, který stojí za mladíkovými zády, který mu rukou napovídá, jaký má hodit list. Světlo z levého horního rohu osvěcuje tváře mladíků, zatímco postaršího kumpána ve vestě s černo žlutými rukávy zanechává v polostínu.

 

Ta scéna je jako magnet. Jednou lapí oči a nepustí. Uhrane svojí dynamikou, ačkoliv je zcela vytržena z kontextu prostředí a doby. Civilní téma, cit pro společenský detail a gestikulaci a zaostření na postavy v životní velikosti, na jejich torza od pasu nahoru, mě vtahují do krystalu jedinečného, přesně daného okamžiku.

 

Už neslyším tlumené hučení klimatizace galerie Kimbell. Už nevidím ostatní návštěvníky. Kolínskou bohatých dam z Forth Worth vystřídalo čpění koní z ulice a těžký pach sladu a nemyté dlážděné podlahy. Ve dlaních mě chladí pivní džber a do loktů tlačí dubové dřevo hospodského stolu.

 

Krčma je plná vysloužilců, venkovských trhovců a hedvábných mladíčků, co sem přišli za děvkama, které během nemilosrdné vlády papeže-kávomilce Klementa VIII.  předstírají, že jsou číšnice nebo kuchařky. Napravo ode mě na stejné lavici sedí černovlasý mladík s knírem a bradkou. Těžká oční víčka, obočí jak beraní rohy, melancholický, unavený pohled, který upíná k protějšímu stolu, kde se kafku v černém snaží obehrát dva ničemové. Ten v kloboučku si zrovna zpoza pasu vytahuje křížovou šestku.

 

„Vy podvádíte, pane!“

„No dovolte!“ pobouřeně zvolá osočený hráč a prudce se zvedá od stolu.

„Nechci vyvolávat pozdvižení, ale...“

„Nechcete vyvolávat pozdvižení! Každý vám potvrdí, že jsem čestný muž. Což Benevicio?“ obrátí se ke staršímu kumpánovi.

„Promiňte, ale vaše hra se mi jeví...jako falešná.“

„Tvrdíte snad, že jsem podvodník, pane?!“ zakřičí mladík a v předstíraném pohoršení záměrně převrhne stůl.

 

Mladík v černém odskočí a narazí do staršího ničemy. Ten ho surově odstrčí a zároveň mu stihne od pasu utrhnout měšec s penězi. Oba zlodějové tasí své dýky a v rozčílení s nimi máchají před sebou. Hospodu zaplní strkanice a povyk. Od výčepu nadává hostinský a z výklenků se ozývá opilecký hlahol kibiců. Komplicové využijí zmatku a s ukradenými penězi vyběhnou ven.

 

S otázkou v očích se otočím ke svému spolusedícímu. Ten už ale nesedí uprostřed hospodské vřavy, nýbrž v šerém ateliéru monsignora Petrignaniho upravuje pozice modelů do scény, jíž jsem právě byl svědkem. Říkají mu Migelle nebo Michael Angelo. On sám se většinou podepisuje Marisi, anebo prostě „M“. A za několik málo let se proslaví po celé zemi jako Caravaggio. Nejprve ho bude celý Řím opěvovat jako génia, než ho zanedlouho poté zatratí pro násilnické chování a podivné známosti. Bez jeho pláten si není možné představit barokní umění. Bez jeho děl by nebylo Rubense nebo Rembranta. Ale aby dosáhnul nesmrtelnosti, musí nejprve stvořit své klíčové, teprve páté plátno „I Bari“ neboli Karetní podvodníci, kterým upoutá  pozornost mocného kardinála Del Monte. Ten ho vykoupí z bídy a rozzáří jeho supernovu na nebi evropského malířství.

 

Jenže každou jasnou hvězdu čeká neodvratný, násilný konec. Plamenem Caravaggia je jeho nezkrotitelný temperament, jeho bisexualní vášně, jeho výbušná povaha, která ho přivede do mnoha sporů a hádek, z nichž jedna vyvrcholí vraždou. Dvanáct let po stvoření I Bari Caravaggio usmrtí během šermířské potyčky Ranuncio Tommasoniho, snad jako obhajobu své milenky, nevěstky Fillide Melandroni. Okamžitě nato prchá z božího města, aby se vyhnul trestu smrti. A až do konce svého života se snaží získat papežský pardon, aby se mohl vrátit. Naposledy je viděn v na plážích u toskánského městečka Porto Ercolé...

 

Caravaggio

 

Mé nohy omývají věčné vlny Tyrhénského moře. Zmítá mnou vysoká hořečka. Jsem syfilitický Caravaggio a zoufale se potácím na jih, k Římu. S předpaženýma rukama se belhám za přeludem na obzoru. Vzdálená plachetnice tam odváží mou spásu. Na palubě nese má dvě nejsposlednější plátna: Jana Křtitele v divočině a Svatou Uršulu. Doufám, že jimi uplatím kardinála Del Monte a vatikánského sekretáře Scipiona Borghese, aby se za mě přimluvili u papeže Pavla V. Udělení milosti se už ale nedočkám.

 

Moře se houpe. Celý svět se houpe s ním. Moře burácí. Kamenité kopce s tisovými háječky se točí kolem mě jako šílené Bakchantky a s výkřikem se vrhají do příboje. Vdechnul jsem slunce. Spaluje mé plíce. Vyčerpaně si klekám do písku.

 

Má uťatá, znetvořená hlava civí s brutální surovostí a násilím do temnoty. Houpe se ve vzduchu. Z uťatého krku mi ještě prýští krev. Na čele mne pálí omračující jizva po zásahu Davidovým prakem. Jsem Goliášovou hlavou bez těla. To jsem ztratil na osamělé pláži u Monte Argentagio. Za dlouhé černé vlasy mne drží mladý David. V pravici tříme meč a pozoruje mou uťatou hlavu se směsicí soucitu i obžaloby. Je to můj milenec, krásný chlapec Cecco Boneri.

 

S  rozšafným úsměvem a s perutěmi na zádech se nahý rozkračuje nad houslemi, brněním a vavřínem, když ho ve svém ateliéru zvěčňuji jako Amora vítězného. Hladím ho po tváři, když upravuji jeho pózu. Potom ho přesnými tahy štětce přenáším na plátno. Třepotá křídli ve větru aunáší tu proklatou loď na jih.

 

Karmínové slunce nad obzorem vypadlo z koše s ovocem, nad nímž zvedá číši sám Bakchus, můj sicilský zachránce, můj souputník, můj poklad Mario Minetti. Zvěčňuji ho jako ohyzdnou medůzou s klubkem hadů místo vlasů. Jako líbezného hráče na loutnu. Vídím ho jak potměšile civí do tváře cikánky, která mu z ruky vykládá osud zapomění v dějinách umění. Prodal jsem ho i se Čtenářku osudu jen za směšných osm scudi.

 

Jsem Caravaggio spálený příjicí, sluncem, hněvem, vinou a hříchem. Znovu proklávám hruď Tommasoniho klečícího se zkrvaveným stehnem na Campo Marzio. Znovu protínám rameno notáře Mariano Pasqualoneho ve svém nezvladatelném hněvu. Jsem Caravaggio. Hanobený, zatracovaný a nakonec zapomenutý po tři staletí. Prahnu po nové kráse, po uznání a cti, po nesmrtelnosti. Jsem vyzývatel a bořič. Jsem stavitel nových chrámů z ruin těch starých. Po svém ateliéru nechávám prostitutku Lenu vodit malého Krista. Proměňuji ji do právě zesnulé rodičky Spasitele. Visí v hlavním koridoru Louvre kousek od Giacondy.

 

Zmítaný horečkou ztrácím poslední zbytky vůle. Přesto nevěřím, nechci věřit svému neštěstí. Jako svatý Tomáš ohmatávám Kristovu ránu na jeho hrudi. Svými lidskými pochybami přináším naději a zázrak vzkříšení zpět mezi lidi, ačkoliv o svou naději jsem už dávno ztratil. Se smrtí hrají poslední partii. Je oblečena do černého hedvábí s bílými volánky a v rukou drží samé trumfy. Nahlížím ji přes rameno a ptám se, kdy se nepoznatelné, neuchopitelné stává součástí našeho světa, zda katarze dokáže proměnit věci nepoznatelné ve věci jen nepoznané? Jsem Caravaggio, prokletý, odsouzený bloudit bez cíle a smyslu jako přízrak. Jsem Caravaggio, jehož tělo nikdy v roce 1610 nenašli.

 

Poklad

 

Klidné, pomalé vlny doléhají na písčitou pláž Duna Feniglia. Azurové moře oslepuje ostrým sluncem, které posouvá kontury toskánských kopců po šachovnici obzoru. Pomalu se procházím po hraně přílivu. Bezcílně se toulám ránem. Minu několik stanů, kde místní mládež vyspává bujarou noc. Na severním konci písčité jespy se zastavím u hromady vyplaveného dřeva. Nesourodá kostra hází na pláž dlouhý stín, do něhož se posadím. Když zabořím prsty do chladného písku, ucítím tam fragment jeho staletími ohlazené lebky...

---