Smrtelná kulka

Další  2 kapitoly  mého pokusu o Thiller :) Doufám že se bude líbit. 

Na útěku

 

Jela autobusem. Všude kolem byla ještě tma. Mohly  být tak čtyři hodiny. Zachvěla se, když do autobusu otevřenými dveřmi  zavanul studený větřík. Bylo sice léto ,ale dneska v noci byla zima jako nikdy.Jako kdyby příroda věděla co chce udělat. Mám normálně absurdní myšlenky. Asi sem se zbláznila. Ale zajímalo by mě jak máma uživí ségry. Zvedla hlavu a teprve teď si uvědomila že nad ní stojí řidič a mluví na ní.“Hele slečinko jsme na konečný,tak vystupovat!“ Řidič byl pruďas.Byl obtloustlej ,měl zapadlé oči a hluboký drsný hlas. Neochotně se zvedla a sebrala ze spolujezdcova místa batoh. Hodila si ho na záda a ve chvíli kdy se vydala ke dveřím,se zastavila. „Eeee…pardon ,ale kde jsme teď?“ Sebrala poslední zbytky odvahy a podíval se mu do očí. Řidič se na ní zle podíval,ale odpověděl jí. „Vždycky řikám  děckám že sou neschopný ... Právě jsme  na konci města. Hodláš vystoupit nebo tu přečkáš noc?!“ Anikka poděkovala a nejrychleji jak mohla vypadla z autobusu.

 

*

 

 

Pomalu se šourala cestou ven z města. Tahle se šourala nejmíň už dvě hodiny. V břiše jí začínalo kručet hlady. Ale  všechno jídlo co sebou měla už stačila sníst. Dvě jablka snědla a toastovej chleba někde ztratila. Zřejmě v autobuse. Uvědomila si. No co, ten řidič vypadal nenažraně. Třeba mi aspoň odpustí to jak sem mu zdrhla. V duchu se smála,ale její radost přešla v okamžiku kdy jí znovu hlasitě zakručel žaludek. Zamračila se a plácla se po břiše. „Budeš zticha ty nenažranče!“ Takhle to dál nejde.Musím si někde něco koupit.Ale do města se nevrátím!.Takže budu muset dojít až do …. No počkat kam? Prokoulela očima a začala se smát. „Já utíkám z baráku a ani si nezjistím kde je nejbližší město“. Vytáhla mobil a mrkla na hodiny. „Čtvrt na jedenáct! To si snad děláte srandu?!“ . Potom zkontrolovala baterku a zapla navigaci. Naťukala do vyhledavače název ulice a města a čekala co to najde. Nejbližší  město je… Praha! Hrůzou si sedla na lavičku a zavřela oči. Aniž by si to uvědomila za chvíli usnula.

 

 

 

Začátek konce

 

Když se probudila zjistila že  leží na posteli. Kolem byly bílé popraskané stěny. A nad ní se skláněli nějací lidé v bílých pláštích. Chtěla se posadit ,ale ten člověk jí zadržel a silou jí znovu položil. Zavřela oči a znovu usnula.

Ve snu se jí objevovali  nějací lidé, houkání aut,snad sanitky.Spousta rámusu a policie?!

Prudce otevřela oči a posadila se.Teď byla v pokoji sama. Rozhlédla se pořádně a zbledla. Byla v nemocnici. Ale jak sem se sem dostala? Ptala se sama sebe. Ve chvíli kdy si prohlížela přístroje na které byla napojená , se otevřely dveře a vešel doktor. Anikka na něj upřela pohled. Nebyl ani mladý ani starý. Něco málo přes třicet. Měl černé vlasy a tmavě zelené oči. Což v této kombinaci působilo spíš komicky. Vyprskla smíchy. „Tak vidím že už ti je líp. Bolí tě něco?“ Měl zvučný ,ale příjemný hlas. Uklidnila se a nechala si sáhnou na čelo. Sestřička jí mezi tím nabrala krev. „Ne nebolí. Co tu dělám?“ Doktor na ní upřel pohled. „To bys měla vědět ty. Proč si  prokrista byla v noci venku? Je sice léto ale nevíš co se ti může stát. Si po operaci nohy. Někdo , zřejmě nějakej vožrala tě zkopal a vzal ti doklady.“ Anikka zůstala s otevřenou pusou. Proto mě tak bolí noha… . „A ty doklady se našli? .“ „Jasně, policie chytla i toho bezdomovce.Neměj strach,ale teď mi musíš říct telefon na rodiče.“ Strčil jí teploměr do podpaží a podíval se na výsledky rentgenu,které držel v ruce. „Ale já… neznám čísla.“ Doktor, který se podle všeho jmenoval Marek Novák, se na ní zle podíval. „Teď mi nelži.Kolik ti je hm? Osmnáct a neznáš číslo mámy?“ Anikka se urazila a odsekla. „No a co , jak dlouho tu musím ještě bejt.Mám totiž na spěch.“  „No mě je to jedno, s tebou si to vyřeší policie. Sestři jdeme.“ Důstojně odkráčel a prásknul dveřmi. Sestřička se na ní lítostně podívala a pokrčila rameny.

*

Celý den přemýšlela jak se vyhnout policii a když se blížila hodina kdy měli přijít rozhodla se. Vylezla z postele , oblíkla se a pomalu otevřela okno. Ještě že sem v prvním patře. Problesklo jí hlavou. Vyhodila oknem batoh a skočila za ním. Já bych se mohla živit jako spider -man. Vyšlo by to na stejno.Sebrala batoh a  rozběhla se  pryč od nemocnice. Ale už na první křižovatce nevěděla kam jít. Rozhlédla se a podívala se na dopravní značku. A na ní stálo velkým nápisem….Praha. V Anice my se krve nedořezal. Zaťala zuby a přemýšlela. Na jednu stranu dobře. Jsem v Praze kam jsem chtěla , ale na druhou je tu dost lehký vypátrat holku která zdrhla z nemocnice. Dlouho nad tím nedumala a vydala se k nejbližšímu stanovišti Taxi.Musím se dostat na letiště.Ještě že mi policie vrátila doklady a prachy.

                                                         *

 

Byla v letištní hale. Prošla už kontrolou zavazadel a teď seděla a čekala na letadlo. Ještě jednou zkontrolovala lístek na kterém bylo číslo 45. Zvedla hlavu a uslyšela jak informace právě říkají číslo 44. Nadechla se. Za chvíli se jí změní život. Přemýšlela co by měla ještě udělat. Zvedla telefon a vytočila mámu. Chvíli čekala a když už to chtěla típnout, ozval se mámin hlas. „Haló,“ Máma měla přiškrcený hlas bylo jasné že brečela , a nebo nadávala. Lepší je ta druhá varianta. Pomyslela si Anikka. „ Ahoj mami….. já chci abys věděla že vás mám všechny ráda…i Nellu a Lucii.“ Nastalo ticho. Anikka už to nevydržela a típla to. Setřela si slzu a když vstala , zaslechla číslo 45. „Ok Anikko, teď musíš bejt statečná“. Znovu se nadechla a šla k letadlu.

Vcházela do letadla. Najednou jí popadli něčí ruce a zatřásli s ní. Vykřikla a prudce se otočila. Dívali se na ní krásně modré oči. „Petře“! .Zděsila se. Všichni lidé v letadle se na ní podívali. „Pššš“ usmíval se „ co to děláš? Potřebuju s tebou mluvit.“ Anikka odmítavě zavrtěla hlavou.“Já nemůžu …už musím jít za chvíli mi to letí.“ Petr se zamračil a táhl jí od vchodu letadla. „Je to nutný!“ „No dobře ,ale rychle!“ Zadívala se na letušku. Ještě stále tam vházeli lidé. „ Mám na nejvýš 5 minut.“ „Fajn… co to sakra děláš?! Vždyť si právě ničíš život!“- „to není“-„ je a nepřerušuj mě. Utíkáš od rodiny, od svýho života a ode mě. „ Oba mlčeli. Nakonec  už to nevydržela a vytrhla se mu. Chtěla běžet k letadlu,ale on jí znovu chytl za ruku. Podíval se na ní a prudce vydechl. Anikka zavřela oči a zadívala se na něj, dlouze a upřeně. „Pochop mě“, zašeptala skoro neslyšitelně“ já musím ,já…já to nevydržím.“ Ještě chvíli se na sebe dívali. Celou halu zaplnil letuščin hlas. „Prosím ,nastupujte na let číslo 45. Odlétáme.“

Petr zavřel oči. „ Nechápu proč to dělám ,ale asi tě vážně miluju. Nezapomeň.“ Pustil její ruku a  pokynul jí hlavou ať jde.  „Děkuju.Nezapomenu.“ Otočila se a odcházela. Nevnímala lidi kolem sebe ani poslední varování letušky.Zavřela oči a po tváři jí stekla slza. Možná že bych tu měla zůstat… Nečekaně rychle se otočila a běžela k Petrovi. Ten tam ještě stále stál,ale teď se rozběhl k ní a chytil jí do náruče. Objala ho a brečela na jeho rameni. „Já vážně ,ale vážně musím jít.Kdybych mohla zůstala bych.“ Zahuhlala do jeho ramene. „ Zůstala bych .. tu protože tě miluju…“ Petr jí ještě víc přitáhl k sobě . „Já vím, běž rychle.Honem! Tak běž ! Nestihneš to!“ Vtiskl jí pusu na tvář a mával jí za tím co ona běžela zpátky k letadlu. Těsně vběhla dovnitř .Pohledem stále visela na něm ,ale dveře jí zahradili výhled.  Petr jí zmizel ze života. NAVŽDY.

Všude kolem ní byl hluk.Už dobrých deset minut se snažila usnout,ale v tomhle rámusu to nešlo.Slyšela motory ,které vydávaly tak protivné zvuky,že byl zázrak pokud bylo slyšet vlastní slovo. Ve chvíli když zavírala znovu oči ,tak jí někdo poklepal na rameno. Nevrle zasyčela a donutila se podívat na toho kdo ji otravuje. „Pardon slečno ,ale bude vystupovat“.Před ní stála letuška. Byla celá v modrém ,kromě bílé halenky a malého,skoro neviditelného flíčku kečupu na ní. Pokusila se o úsměv,který jak si myslela vypadal spíš jako úšklebek. „Děkuju“. Vstala a začala se sunout k východu. Zezadu jí vrazili tak prudce do ramena,až to v něm bolestně prasklo. „Aú! Člověče to nevidíte!“ Utrhla se na chlapa ve středních letech tak ostře až nadskočil. „Já..omlouvám se slečno,asi sem vás přehlídl.“ Anikka se  posměšně usmála. „Očividně,pane.“

Když sestupovala po schodech dolů na ranvej, připadala si jako ve snu. Ale co teprve když byla v hale. Všude slyšela jen krásný jazyk. Francouzštinu. Usmívala se tak dlouho,až si začínala připadat dětinsky. Rychle nasadila tvrdý a neústupný výraz. Namířila si to přímo k východu z haly. V jedné ruce batoh a ve druhé pevně držela mobil. Rozhlížela se na všechny strany a připadalo jí ,že se na ní každý usmívá. Tady je můj domov. Pomyslela si a usmála se na slečnu v okénku informační služby. Jak šla tou dlouhou letištní halou, vybavila se jí vzpomínka z dětství. …

….. Držela se mámy a táty za ruku a poskakovala. Rodiče se na sebe smáli a povídali si. Nic nenasvědčovalo tomu že by se za tři měsíce měli rozvádět. Právě přiletěli z dovolené z Egypta. Bylo tam nádherně. Pamatovali si azurově modré moře, sluníčko hřálo a zjistila že bude mít sestřičku. Všechno bylo v pořádku. Dokud máma tátovi neřekla že miminko co čeká není vlastně jeho. Rodinná idylka  skončila.  Všechno se najednou točilo kolem soudů a  papírů… Neustálé hádky rodičů ,které ji budili za spaní , kde alespoň na chvíli mohla mít klid. Táta jí chtěl do opatrovnictví, ale máma byla proti. Ona jako malá chtěla být u mámy, ale když teď viděla jak se máma chová vybrala by si dneska tátu. Po dvou rocích neustálých tahanic  o ní, soud rozhodl nechat jí mámě.  S tátou se vídala dvakrát za měsíc. Aspoň to že mu máma nezakázala.  No a narodila se  Nella. V té době bylo  Anice čtrnáct let. …

 Ze vzpomínání jí vyrušil něčí hlas. „Pardon slečno, ale brzdíte průchod k taxi službě“ . Když zvedla hlavu uviděla staršího muže kolem čtyřicítky. Zpoza brýlí se na ní dívali dvě černé oči.

Měl havraní vlasy , v kterých i přes jeho velké snažení zakrýt je, průsvitali šediny. „ Moc se omlouvám“, sbírala ve spěchu věci, které se jí vysypali na zem s batohu.“ já sem se asi trochu zasnila“ Usmála se. Muž se kupodivu nezlobil , nýbrž se také usmál.“ Já se vám ani nedivým. Bydlím tu celý život a stále mě překvapuje ta krása Francie“. Sice nechápala co je na letištní hale zajímavého, ale věděla , že venku to bude bomba!  „Ano, promiňte .. tak nashle“. Otevřela dveře a ovanul jí příjemný čerstvý vzduch a vůně… Vůně čeho?  Že by domova??

*

Rozpřáhla náruč a zakřičela. „ Miluju tě Francie!!!!“.  Zatočila se dokola a smála se na celé kolo. Když se konečně začal ovládat, poohlížela se po volném taxi. Jen a bych na něj měla.

Sáhla do kapsy. Ale jo, mám celkem dost.“ Ještě že mi babča dala ty prachy.“ . Oddechla si nahlas. Právě kolem projížděl taxi. Rozeběhla se k němu a začala divoce gestikulovat a pokřikovat.

Seděla v na kožené sedačce taxi a připadala si jako …jako ve snu. Naklonila se blíž k řidiči. Mohlo my být tak třicet,možná míň. „Promiňte, nevíte o nějakým volným fleku?“ Řidič se  k ní natočil. Podrbal se jednou rukou na hlavě. „No možná jo,ale nevim jestli by vás tohle místo bavilo,“ prudce přišlápl brzdu,“ale jo možná že by vás bavilo. Chtěla byste dělat servírku? Víte né, takový ty ženský v černejch sukních a zástěrou.“  Auto naskočilo znovu do normálního rytmu. Opřela se zády o chladivé sedadlo taxi auta. Takhle sem si teda nepředstavovala život ve Francii. Ale nějak žít musím. Časem si najdu jinou práci..snad. „Tak jo. A kde to je?“ Řidič se pousmál. Měl ohavně žlutý zuby. „Támhle madmazel“. A ukázal před sebe. Unikl jí zděšený výkřik. Tam že bych měla pracovat? Ne nikdy!  „Tak na to zapomeňte. Můžete mě odvést někam kde se dá ubytovat?“ Muž se na mě otočil s úšklebkem na tváři. „Dneska už nejezdim ,tak vystupovat slečinko“. Otevřel si dveře a vylezl z auta. Anikka  vylezla hned za ním. „Tak to si děláte srandu né? Kde mám asi tak přenocovat co?“  Otevřel kufr a vyhodil jí batoh s taškou na zem. „Přímo támhle. A teď dovolte musím se jít napít.“ Odkráčel k té „ hospodě“ a přitom na jednu nohu kulhal.

Začínalo se stmívat. Už uběhli dvě hodiny,když jí tu řidič vysadil. Začínala jí být zima. Přitáhla si mikinu blíž k tělu. A najednou začalo pršet. „Né! Zrovna teď né!“ Zaúpěla. Pohledem skočila na hospodě, co vypadala jako kůlna.Na zas tak zima mi není.Přece tam nepůjdu… no i když… Zvedla se za země na které seděla. Popadla batoh a tašku,a utíkala přímo do hospody.

Když vešla ovanul jí teplý,skoro až zasmrádlý vzduch. Fuj! Ošila se. Všech hostí oči spočinuly na ní. Prohlídly si jí od shora a dolů a pak se vrátili ke své předešlé činnosti. Jak si všimla,ta  činnost se jmenovala : Nalej hospodo! . Všimla si ,ale taky, jednoho hezkýho kluka. Seděl sám u výčepu a pil pivo. Začala být nervózní. Musí kolem něj projít a požádat o pokoj . A ke všemu neumí moc dobře francouzky. Opřela se o výčepní desku a čekala až si jí někdo všimne. Ale podle toho jak se bavila výčepní, tu asi bude stát dlouho. Uběhlo pět minut a nic. A každičkou minutu si jí ten kluk prohlížel. A znova. A znova. Už toho měla akorát tak dost a chystala se mu něco ostře říct,ale v tom přicupitala baculatá,ale usměvavá žena. „Tak co si přejete,prosím?“ Její drobný nosík, na tak tlusťoučkém obličeji jí připadal komický. Musela se usmát. „Máte tu volný pokoj?“. „Ale jo! Jeden je volnej.Přišla si v čas děvče.“ Žena sáhla pod pult a vytáhla klíče. „Tady, na. Je to osmička ve druhým poschodí.Užij si večer.“ A odcupitala pryč. Anikka vzala klíče a přehodila si je z ruky do ruky.  Málem bych zapomněla na toho nezdvořáka. Ohlídla se ,ale byl pryč. No snad přijde i zítra. Zamířila ke schodům. Párkrát jí pod nohy spadl nějaký ožrala, který měl už dost upito. Ještě než vystoupala schody,ohlídla se dolů pod sebe. Není to až tak zlý jak jsem si myslela. Koutkem oka spatřila chlápka ,který se až nápadně podobal jejímu řidiči. Ale byla tak unavená,že ani nevěděla jak se dostala nahoru do pokoje a ještě stačila zamknout. 

---