Divnej sen

Je to dávno,
co patřil mi svět,
svět snů,
bláhových snů.
Tíží mě tíha,
větší jak dřív,
z pocitu,
že je to tak.
Život je prázdný.
Prázdnota několika úsměvů.
Život není těžký,
jen jiný.
Dýchá se těžce,
jako olovo.
A táhne k jádru,
Je to víc.
Je to skutečnější,
slzavější, ubožejší.
Žádný fanfáry.
Ani černá ani bílá.
Je to hmatatelná šeď.
Míjím stejné domy,
stejné výlohy obchodů,
každý den.
Můj život se vešel,
do krabičky,
do jednoho města,
do jednoho domu.
Mám strach,
Pryč je odvaha,
Mám opustit,
čtyři stěny mého zátiší,
provázené příběhy telenovel.
O to víc zalykám něčím,
čemu se asi říká štěstí.
Je to jeho milý úsměv.
Ale i to je krásné jen na chvíli.
Bolí mě každá hádka.
Místo, abych žila,
mám pocit, že spím.
Jsem letargická a ospalá.
Vlastně si nejsem jistá,
co je skutečnost,
zda to není sen.
Čekám, kdy se probudím,
že nemáme co jíst,
mě nebolí,
bude líp.
Jen se vzbudit,
z toho divného snu,
divného života.