V Zemi za zrcadlem 4. kapitola

Temný psychologický příběh o hledání pravdy v minulosti. Odkud jdeme, proč jsme tady? Kdo je Bůh a jakou pravdu nám tají vlády celého světa? Vědět příliš, je velmi nebezpečné. Příběh je z velké části podložen fakty, z části je to fikce. Čtenáři stylem vyprávění přirovnávána k Tulákovi po hvězdách od Jacka Londona.

Sny jsou odrazem naší mysli.

Odrazem zasutých vzpomínek.

V našem podvědomí

je vše bezpečně ukryto.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 4

Telefonuji s klientem. Právě jsem sehnala kupce na dům po jeho matce. Už jsem tomu ani nevěřila, protože tak děsivý dům jsme v nabídce ještě neměli. Jedna věc mě ale láká, dům je plný knih. A pan Roubíček mi právě oznámil, že vše nechá odvést na smetiště. Zhrozím se nad jeho ortelem. Postřehne, že tím nejsem nadšená, tak se zeptá, v čem je problém. Já mu tedy vyklopím, jak je mi líto těch knih. Odpoví, že klíče mám, tak ať si tam vezmu vše, co budu chtít, dal mi na to 4 dny.

Vydám se tam ještě toho dne po práci. Už se stmívá, schyluje se k bouřce a nebe je černé. Zaparkuji před domem. Před dveřmi se zastavím a nadechnu se. Tak jako vždy, když jsem sem vodila zájemce na prohlídku.

Dům je novogotický, na oknech jsou černé záclony a střechu zdobí dvě věžičky. Už neváhám, odemknu dveře a vstoupím. V hale je nepříjemné šero. Radši za sebou ještě zamknu, aby se sem nikdo nevkradl. Vystoupím po schodech do prvního patra, kde je knihovna. Uprostřed místnosti stojí velké zrcadlo ve starožitném rámu. Zdá se mi to velmi zvláštní. V knihovně musí být aspoň tisíc svazků. Nejradši bych si odvezla všechno, ale nemám to kam dát? Do mého bytu by se to nikdy nevešlo. Napadá mě, že mám v nabídce garáž k pronájmu a mám od ní klíče. Nemohu ty skvosty tady nechat. Když se začínám probírat knihami, tak zjišťuji, že jsou tu díla stará i několik set let, možná víc. Knihy značně pokrývá prach. Sundávám knihy z regálu, oprašuji je a pokládám je opatrně na zem.

Mám již vyklizený jeden regál, když v tom objevím za knihami schovaný malý trezor. Je chráněn zvláštním mechanismem. V jednom kruhu jsou znaky živlů, v druhém vnějším, jsou krátká slova. Mám dojem, že jsem to už někde viděla. Snažím se rozpomenout. Jak to jen bylo? Po chvíli mi to sepne, je to Sumerština. Co tady dělá Sumerština? Fotografická paměť se mi mockrát hodila. O Sumer jsem se zajímala celkem nedávno. V tom už ale otáčím znaky ke slovům: Oheň – Ag, Voda – Ab, Země – Kia, Vzduch – Lil. Kód byl správný, zámek se otevře a trezor vydá své tajemství. Uvnitř leží velmi starý svitek. Vezmu ho do ruky. Je opatřen pečetí, opatrně ji rozlomím. Pergamen obsahuje latinská slova. Náhodně držím svitek proti světlu, které mi odhalilo číselný kód. Sice jsem se Latinu učila na škole, ale nepřeložím všechna slova. Naštěstí tu mezi knihami je i latinsko – český slovník. Vezmu z kabelky blok a přepíšu slova v pořadí dle číselného kódu. Anima candida ingredi porta terra speculum petes veritas alterutra aditus foras alia mortalitas. Ve volném překladu to zní takto: Čistá duše vstup branou do světa za zrcadlem, budeš hledat pravdu, jedna ze dvou cest ven, druhá smrt. Uvědomuji si, že tu je to zvláštní zrcadlo, postavím se tedy před něj. Pronesu celý latinský text. V tom zahřmí a celý dům se otřese. Zrcadlo se začíná proměňovat, vypadá spíš jako průhledný gel. Pomalu k němu přistoupím. Natáhnu ruku a vnořím ji dovnitř. Cítím zvláštní brnění. Mám strach, ale zároveň jsem strašně zvědavá. Nadechnu se a vstoupím. Brní mě celé tělo a já se chvěji. Když se vzpamatuji, zjistím, že jsem v malé, tmavé místnosti. Proti mně stojí zvláštní ošklivá, shrbená, ale velmi vysoká bytost, ale nevidím jí do obličeje. Má kápi a padá jí přes oči a vrhá tmavý stín. Zpanikařím a chci se dát na ústup, otočím se a hledám zrcadlo. Nikde po něm však není památky. Bytost zahřmí hromovým hlasem:

„Už tě očekávám. Přišel tvůj čas.“ Ukáže na mě prstem. Má chlupaté pařáty s dlouhými drápy.

Jsem vyděšená a vypravím ze sebe:

„Chci zpátky. Pusťte mě ven.“

Zrůda odpoví:

 „Bylo tvým osudem sem dnes přijít. Po tisíciletí sem přišlo už mnoho lidí, ale všichni zklamali. Svět za dveřmi, které zakrývám, je odrazem vašeho zkaženého světa. Už v něm není skoro nic dobrého. Jsi tu, abys odhalila pravdu věků. Pravdu, kterou se vlády vašeho světa snaží skrýt za pohádky. Nyní jdi! Strávíš jeden den v té hrůze za dveřmi. Pak se vrať. Povím ti víc.“

„Nechci tam.“ Bráním se.

„Jiná cesta není. Přečti si znovu ta slova, která tě sem přivedla.“ Odpoví naprosto klidně.

Obracím oči k papíru, který pěvně držím v ruce.

Čistá duše vstup branou do světa za zrcadlem, budeš hledat pravdu, jedna ze dvou cest ven, druhá smrt.

Uvědomuji si, že nemám na výběr. Ocitla jsem se v příběhu plném strachu. Ve světě, o kterém nemám ani nejmenší ponětí. Netuším, co mě čeká za těmi dveřmi.

Probouzím se naprosto zbrocená potem. Udělám si rychlou snídani. Pak usedám k čistému plátnu a najednou vím, co mám malovat.

 

Vydáno na http://eknihysantini.cz/cs/38-sarlota-santini

---