Sisyfos

Zase se bezstarostně válel v hromadě myšlenek, které se nakupily po dobře odvedené práci. To byly ty chvíle pohody, kdy mu pozornost leštila plody jeho namáhavé činnosti. Jeho trofeje, na které už pomalu sedal prach, se tak mohly zase lesknout. Jeho egolázeň se všemi těmi vířivými proudy jej krásně masírovala a stačilo jen se nepozorně ztotožňovat s myšlenkami, které padaly do vědomí jak kužely světla, které někdo házel do černé tmy. Byly to takové jeho emoční proudy, které jej vždy vynesly na hladinu, a on se mohl nadechnout. Ty stejné proudy, které s ním po čase hodily na souš a nechaly ho tam vysušit jak posekanou trávu a klidně nechat i shnít, když si to jen bude přát. K tomu ovšem většinou nedošlo. Tou dobou už mu ze sebe bývalo tak špatně, že šel egu znovu postavit domeček z karet a za odměnu dostal svou vířivou lázeň, mohl se bezstarostně uvolnit, pokochat se poličkou s trofejemi a zhluboka se nadechnout…

Až ho to přestalo bavit, vzal si pochodeň zapálenou strachem a vrhl opravdové kužely světla do jeskyně svého nevědomí.