Tisíc

Vstáváš právě z kdesi, ač bůhví kde spíš 
jak čas který mrtvým běží jako sen 
a ze stínů staví ticho krásný kříž
tam přibíjíš mě každým pohledem.

My utopení v trávě bloudíme svými vlasy  
rukama mi tečou tvé horké bílé písky
a nalézáme zemi, kde těla jsou jen hlasy
kde vítr pálí z hlíny břeh i žebrácké misky. 

A jsem na lodi ženy na širém moři očí
pod polibkem na rty do vln jsi se vzpjala  
jaká to jen touha vede nás k vyplutí 
hledat světy jiné kdes mě dávno znala.

Dnes položím ti k nohám sebe a mrtvou růži
vybereš si sama o koho se zas zranit
a doteky svítí jak tečky hvězd v kůži
tisíckrát ses svlékla na jehlu a na nit.