Tanec smrtihlava IV.

***

Kdysi dávno byl svět jiný. Ďáblové chodili po zemi a poslední dva lidé si vyznávali lásku. Za oněch krušných časů panoval král, který neměl jméno. Často se díval z okna svého paláce a přemýšlel, jak by ho mohl získat. Mluvil s moudrými muži ze všech koutů své říše, ale žádný mu nedokázal odpovědět, protože sami jména neměli. Poslední jména zemřela i se svými nositeli již dávno, říkávali mu. Dnes již jméno nemá žádný význam, vysvětlovali jiní. Žádná jména už nikdo nezná, odpovídali další. Ale král i tak po jméně nesmírně toužil. Cítil, že by to bylo něco výjimečného, něco, co nutně potřebuje. Celé dlouhé noci pozoroval hvězdy a dumal nad tím, jestli na nich nežije někdo, kdo by mu poradil.

***

Lovec se podrbal na hlavě a zkoumavě si prohlížel svůj provizorní přístřešek. Na to, že kolem nebylo prakticky nic, vypadal celkem dobře. Musel za to sám sebe pochválit. Úsměv mu ale ze tváře zmizel, když přešel k dalšímu bodu úspěšného přežití v divočině. Jídla se bohužel příliš nedostávalo. Kolem nebyla žádná zvěř, jen jednou se mu podařilo v dálce zahlédnout něco, co vypadalo jako kočka, ale taky to mohl být jen klam. To byla další věc. Svět sice na první pohled vypadal normálně, ale když se občas pozorně zadíval na nějakou věc, zdálo se mu, že vypadá na okamžik trochu jinak. Další špatnou zprávou bylo, že se mu dosud nepodařilo najít žádnou stopu Příšery. Něco mu říkalo, že má se vším tím okolo něco společného.

***

„Může mi někdo vysvětlit, proč nás sem vlastně poslali?“

„Máme přece obhlédnout situaci.“

„Jakou situaci! Vždyť tam prý nic nezbylo!“

„No právě.“

Muži ve skafandrech si vyměnili neveselé pohledy. Nejednalo se zrovna o standardní misi a nikdo jim toho moc neřekl. Se Zemí se něco stalo – to věděli všichni, však to bylo i v televizi. Ale ve vzduchu stále visela otázka „Co?“ a na tu bohužel neměl odpověď nikdo. Do prozkoumávání dnes v podstatě bezvýznamné hroudy hlíny, která se vznáší někde uprostřed ničeho, se samozřejmě nehrnul ani jeden z nich, ale o rozkazu, který přichází přímo od Nejosvícenějšího císaře, se prostě nediskutuje. A tak se posádka výzkumné lodě „Rudá ať alabastrové flegma kýchne[1]“, známé též mezi jejími členy jako „Rudá“ či pod oficiální zkratkou „RAťAFaK 1“, vydala na výpravu, o jejímž skutečném významu neměla ani tušení.

***