Matrjoška 1/7

Dáme si českou gangsterku... protože i gangsteři jsou jenom lidi

Srpen 1994, Broumov

 

Zacvakl závěr na pistoli a zastrčil ji zpátky do pouzdra v uniformě. Za posledních pět minut to udělal pětkrát. Byl rozmrzelý. Seděl ztopořeně na sedadle spolujezdce a civěl na ubíhající silnici před sebou. Hustě pršelo. Byla temná noc. Ale pochmurnější než počasí byl jeho obličej.

„Nebuď nasranej! Na jeden den to vydrží. Líbánky ještě v hajzlu nemáš,“ ozval se řidič vedle. Ten byl jasně živější než on. Jeho obličej jevil známky posedlosti. Těkal očima sem a tam, tváře mu cukaly a pořád si olizoval rty.

„Takhle jsem si líbánky fakt nepředstavoval,“ mručel spolujezdec.

„Je to jenom malá fuška… Tak ti říkám, nebuď nasranej! Když to teď na tom tvým mrazivým ksichtu poznám i já, tak seš fakt hodně nasranej.  Do rána budeš u ní a budeš jí moc hoblovat až do skonání světa.“     

Otočil se na řidiče v černém plášti a nasadil si policejní čepici obalenou průhledným igelitem. „Aspoň ty hadry jsi mi mohl vzít větší.“ 

„Bylo to narychlo. A v tý tmě to bude stejně jedno. Hlavní je plácačka.“

„Takže děláme trik se závorou?“

„Jo.“

Zamračil se a opět vytáhl z uniformy malou pistoli. Pořád byl zamyšlený.   

„Kurva, říkám ti, Medvěde, abys nebyl nasranej!“ mával před sebou rukama řidič.

„No… Já… že jí zas nechávám samotnou. Nerad jí teď nechávám samotnou. Po to všem.“         

„Jako po tom, co zas…“                                  

„Jo, Voloďo… Ani ta svatba nezabrala. Je jako duch. Podle mě nepomůže ani to občanství.“

„Ale pomůže! To chce čas. I my dva měli čas. A podívej, kam sme se dopracovali. A to sme mohli bejt dávno ve starý vlasti a bejt mrtví. Anebo hůř… bejt naživu a třepat se tam v těch sračkách.“ 

Dva čerství třicátníci Voloďa a Alexej zvaný Medvěd, uháněli v dodávce vykonat práci pro své zaměstnavatele. Před revolucí byli v republice jen jako řadoví vojáci sovětské armády. Jako dvacetileté je sem jejich vlast hodila, aby na zdejších základnách údajně chránili světový mír. A oni si rychle na nový, líbezný domov zvykli. Naučili se jazyk a na rozdíl od většiny sovětských vojáků začali více komunikovat se širším okolím. Znali jak domorodé Čechy, tak důležité Rusy v okolí Prahy i Karlových Varů.

Problém nastal po změně režimu, kdy měli všichni sovětští vojáci opustit území státu. Voloďovi se zdejší život zalíbil, když šmelil s různým zahraničním zbožím a měnou nebo kradl auta na objednávku. Medvěd si tady našel Češku s ruskými kořeny. Nechtěli jet do Ruska. Takže zdejší patriarchové ruského světa je také nepustili, protože v nich a jim podobným viděli dobré muže a pracanty. Obstaraly se potřebné papíry. Najednou už nebyli vojáky, ale pracujícími přistěhovalci.

Nežilo se jim špatně. Jen se nesměli ztěžovat na obsah své práce.

„Tak mi aspoň řekni, o co jde,“ staral se po chvíli Medvěd.

„Tohle mi zadal Car, takže je to důležitý, hele. Nějaký ukrajinský póvl nasral naše. Někoho okradli. Teď chtěj zdrhnout přes Polsko domů. Bylo echo, že přespali nedaleko Broumova a pojedou přes Janovičky. Počkáme na ně a bude."

„Kolik jich je?“

„Tři nebo čtyři."

„Tak tři nebo čtyři?!“                          

„Kurva, nevím! To zvládneš ne?!“

„Co když jich tam bude pět?"

„Kurva, Medvěde! Klid! Proto sme tady my dva. Kulometná četa, vzpomínáš?! Elita. Střelci, co nikdy neminou.“

Byli zvláštní dvojka. Možná proto se k sobě tak hodili. Velitel to na nich nejspíš viděl hned první den, co vstoupili na základnu, a proto je přiřadil k sobě. Voloďa byl mluvný, živý a někdy k nezastavení. Malý, svižný chlap, takový skřet k zešílení. Medvěd byl pravý opak. Mrtvolný obličej, hluboký hlas, rozvážný charakter. Metr devadesát a mohutná sibiřská postava. Medvěd dokázal Voloďu zklidnit, občas i v pravé chvíli přibrzdit a ten mu zas obstarával větší chuť do života.

Zastavili pár kilometrů za Broumovem, na cestě na hraniční přechod. Zaparkovali na okraji vozovky. Medvěd popadl pistoli a našrouboval na ní tlumič. Voloďa vzal kalašnikov a přehodil si ho přes rameno. Vyšli na déšť a vynesli z nákladního prostoru dodávky dlouhé, dřevěné zábradlí označené značkou k zastavení. Tím pak přehradili polovinu silnice. Společně se ještě schovali před deštěm do auta, aby Voloďa Medvěda naposledy zaúkoloval.

„Tady je fotka jednoho z nich,“ řekl a podal mu černobílou fotku do občanky. „Budou mít červenou dodávku. Po půlnoci by měli vyjet ze svého úkrytu a jet na přechod.“

Medvěd kývl. Zapamatoval si obličej a poupravil si pistoli v uniformě. Voloďa zašel kousek od auta do vysoké trávy a s připravenou útočnou puškou jistil parťáka zezadu.

Medvěd se vydával za policistu. Neměl dopravní uniformu, ale státní, upletenou někde narychlo v dílně, ovšem k jeho roli to stačilo. Stál v dešti a čekal. Stále na místě. Soustředil se. Nesměl se nechat rozptylovat. Ani tím, jak se jeho žena trápí. Skoro před čtyřiadvaceti hodinami si jí vzal. Malá svatba podle ruských tradic. Ale stejně to nezakrylo smutek ženy, která před týdnem potřetí potratila.

Možná ho Bůh trestal za to, co dělal. Nebo jim prostě nebylo dáno. Třeba nesměl mít děti. Kéž by to trestalo více jej, než novomanželku. Poté co si jí vydobyl z nočního baru, kde pracovala, na ni přišlo tohle. A na tak hodnou a pěknou ženu.  

Konec. Musel se soustředit. Jako mrtvá skála. Tak jak vypadá pořád.

Naproti němu vyjelo ze tmy auto. Klidně zvedl ruku s plácačkou a postavil se mu do cesty. Škodovka. To nebyl jejich cíl.

„Dobrý večer,“ zasalutoval do okna padesátiletému řidiči s čepicí. „Cesta je rozmočená, tak jeďte pomalu.“

Lidé nesměli pojmout podezření. Tahle práce nebyla jen o násilí. Bylo to hlavně o chytrosti a lstivosti. Přesně o tom, co je jako stroje učili v armádě. 

Další kužel světla. Opět stejná póza. Auto jelo poněkud rychle. Už si sahal pro pistoli přilepenou na hrudi.

Další osobák.

Automobil nechal projet vedle sebe, když se z deště vyřítily další světelné kužely. Auto tentokrát hodně vrzalo. Medvěd uviděl hrubé obrysy většího vozidla. Dodávka. Červená.

Zvednutá ruka s plácačkou. Klidný pochod doprostřed vozovky. Ustálit dech a nedělat podezřelé pohyby.

Vepředu seděli dva muži. Velké korby, holohlaví. Přešel k okýnku s řidičem a podíval se dozadu, kde seděli další dva, o něco hubenější.

Zasalutoval. „Dobrý večer. Máme tu problémy s vozovkou, tak vás budu muset poslat zpátky na objezd.“

„Co? Jaké problémy? To auto před náma ste pustil, strážníku,“ spustil řidič obstojnou češtinou, ale Medvěd východní přízvuk stejně poznal.     

Nádech. Výdech.

„Silnice je poničená. Deštěm. Osobní auta ještě pouštíme, ale dodávky a kamiony musíme posílat na objížďku,“ mluvil dál. V jeho češtině už nebyly známky po cizím akcentu. Nevzbudil žádné podezření. Navíc osádka vozu ho plně respektovala jako státní orgán. K neuvěření, co dokáže uniforma, plácačka a falešná čepice.

Podíval se řádně na řidiče. Byl to muž z fotky. Působil nejchytřeji z celé party. Jenže stejně mu jeho výmysl s rozbitou cestou spolkl jako poslední blbec.

„Dobře…“

„Takže, musíte se vrátit…“ řekl klidně Medvěd a natáhl ruku dozadu za auto. Všichni se tam podívali.

První zasečení. Řidič dostal ránu do oka. 

Druhé zasyčení. Spolujezdec měl hned díru v čele.                                       

Třetí a čtvrté zasyčení. Nejvzdálenější chlapík zmlkl.                                         

Páté a šesté zasyčení. Poslední muž, co se mu vylekaně sápal po hlavni tlumiče, dostal dvě rány do čela. 

Stačily ani ne dvě vteřiny. Ticho. Jen kapky vody šuměly na kapotě.

Medvěd všechny čtyři zkontroloval. Mrtví. První dva si ani nic nestačili uvědomit. Těm vzadu poslal do hlav radši dvě střely, protože na ně moc neviděl. Ale střílel perfektně. Klidně a chladně. Posbíral nábojnice a mávl na Voloďu moknoucího v trávě.

Zábranu posuli za červenou dodávku a tu odstavili více ke kraji ke svému autu. Poté začali vynášet těla z vozidla do svého.

„A kams jí chtěl vzít?“ zeptal se Voloďa udýchaně při přenášení třetího chlapa.  

„Co?“

„No, na líbánky…“

„Do Varů, do lázní.“

Hodili tělo na dvě mrtvoly a Voloďa se na Medvěda kysele zašklebil. „Duraku! Ona je v Praze furt s Rusama a ty jí chceš vzít do Varů ještě za více našincema?! Přemejšlej trochu!“    

„Hmm. Ještě jsem uvažoval o Jižní Moravě.“

„No vidíš! Víno a slunko jí pomůže. Třeba už na ty děcka nebudete čekat tak dýl…“

„Dýl?“    

„No, dýl.“ 

„Všímáš si, že mluvíš jak Pražák? Na tebe ta Praha má opravdu blbý vliv.“ 

„No co no. Lepší mluvit jak Pražák než jak pražský Rus.“                                            

„I když na té Moravě jsem uvažoval, že tam koupím barák.“                                  

Nyní se zarazili oba. Podívali se na sebe.      

„Ty se chceš odstěhovat? Jen tak? Co budeš dělat?“   

„Nevím. Prodávat mercedesy třeba. Tohle nechci dělat do nekonečna.“

Vzali poslední tělo. Při přenášení kolem nich projelo auto. Zarazili se, když je míjelo světlo z reflektorů. Řidič si však naštěstí pro sebe hleděl svého a rychle je minul. Sbalili zábranu a Medvěd si konečně sundal čepici. 

„S těma mercedesama to není špatnej nápad,“ řekl Voloďa zamyšleně, když přecházel do své dodávky. Medvěd jen kývl a poprvé za noc byl za jeho řeči rád.

Nejdřív zamířili na spřátelená jatka, kde se zbavili těl. Hlídač dostal svoje peníze. Pak zajeli na vrakoviště aut. Červená dodávka se slisovala. Majitel dostal svoje peníze.

Vše proběhlo dobře. V Praze se poklidně rozešli a šli domů.

                                                                    

---