Erian 7

Skrz zelený baldachýn na sedící dvojici dopadaly zlatavé sluneční paprsky. Hýbající listoví jim na tvářích vytvářilo zajímavé stínové vzorce. Ty je ale vůbec nezajímaly. Právě teď předmět zájmu visel napíchnutý na klacku a jeho části putovali do úst jak Erian, tak Inalise. Škrundavé zvuky přecházející tomuto rituálu naznačovaly poměrně velký hlad. Okusovali kosti pečeného zajíce za pečlivého, leč neviděného dozoru drobného zlatovlasého stvoření. To se chvílemi škaredilo a chvílemi zlostně mračilo. Svůj úkol zde splnilo, jenomže na práci nic lepšího nemělo, tak se dívalo na ty dva lidi. Trest za jejich činy je nesměl minout. Nikdo neprolije krev nevinných němých tváří na jejich území v takové míře, jaké to ti dva učinili.

Erian odhodila ohlodanou kost do ohně a zachmuřila se. Představa cestování pěšky, bez koní až do nejbližšího města či vesnice, kde na ně mohli číhat nepřátelé, ji příliš nelákala.

 „Co je?“ Inalis stále ještě jedl. Jeho apetit očividně neznal mezí.

 „Nechce se mi jít pěšky,“ zvrátila hlavu a pozorovala větve nad sebou. Na jedné uviděla pár sýkorek stavět hnízdo. Bodlo ji u srdce. I ti pitomí ptáci mají domov, jen ona nemá nic.

 „Lenochu. Žíly se ti menším pochodem nezkrátí.“ Zlodějova sarkastická poznámka ji vytrhla z její melancholie.

 „Ty máš co povídat. V životě jsi nic neudělal, jen jsi kradl.“

 „Já se tím živím,“ odvětil Inalis, jako by to bylo jeho ospravedlnění a utrhl si další kus masa.

 „A to má být tvoje omluva?“ užasla Erian. Opět se dostali do bodu, kdy se vzájemně hašteřili a dohadovali. Docela jí to bavilo a tak si nestěžovala.

 „Jistě. Díky tomu všemu běhání mi fyzička neutekla ve chvíli, kdy jsem ji potkal.“

 „Fyzička možná ne, ale něco jiného určitě,“ zabručela. „Jít do Cataibu pěšky by mohlo napadnout jen blázna.“

 „Netvrdím, že půjdeme pěšky,“ mastnými prsty levé ruky zalovil ve vnitřní kapse své haleny, kde měl pro jistotu náhradní mapu. Ne tak dobrou a přesnou, ale měl ji. Rozvinul ji na uschlém listí a ukázal na oblast, v níž se podle všech předpokladů nacházeli. Blížili se k jezeru Zoria, na jehož březích stála spousta vesnic a městeček. „Někde tady si koupíme koně. Ujeli jsme poměrně slušnou vzdálenost. Od Lannasu nějakých dvě stě kilometrů. Zhruba den jsme na cestě, takže odhaduju… jdeme lesem, což je mírně z ruky… přibližně deset kilometrů, maximálně dvacet. A to dojdeš, ať se ti to líbí, nebo ne.“

 „Mám na výběr nějakou jinou možnost?“

Inalis pokrčil rameny: „Můžeš tu zůstat a usídlit se tady.“

 „To teda vážně ne, děkuju pěkně.“

 „Myslel jsem si to. Dojím a vyrazíme.“ Hodil do ohně další kůstku a vzal si i zbytek. Moc toho nezbývalo. Hlady spořádali tři čtvrtiny a zbytek čtvrté, právě dojídal geokinetik. Vlastně obíral poslední kostičku. Erian ho netrpělivě pozorovala. Jako kdyby se nemohl najíst, jen aby neměl hlad. Musel se nacpat za každou cenu. Iritovalo ji to. Aby zaměstnala mysl, udělala nad ohněm pravačkou půlkruhový pohyb. Vzduchem se rozběhly vlnky zanechávajíce za sebou vodní plochu velikosti ohniště, jenž hned spadla. Z popela vyletěla oblaka páry s popelem a na okamžik je oba zahalila. Rozkašlali se a mávali rukama ve snaze získat trochu čerstvého vzduchu, který se rozhodl vyjít si na vandr. Po chvíli se přeci jen vrátil, protože zabloudil. Odfoukl šedivý chuchvalec a kochal se podhledem na chlapce a dívku, rázem vypadajíc o patnáct, dvacet let starší a s lehce naštvaným a unaveným, špinavým výrazem ve tváři.

Inalis si vjel rukou do vlasů a systematicky prohrabával kousek za kouskem a zbavoval se našedlého hnusu.

 „To se tak někdo má,“ záviděla Erian a pohazovala vlasy ve snaze napodobit kamaráda. Bohužel z větší části neúspěšně. Dlouhé vlasy barvy lískového ořechu skýtaly nádherný domov pro spoustu různých věcí a zvířátek, tudíž vyžadovaly stálý přísun kartáčů, v tuto chvíli velmi nedostatkového zboží. Nakonec jí hlavou prolétl nápad. Stvořila v ruce kouli vody a krkolomným pohledem s ní obalila své vlasy. Trochu zakroutila a zatočila a následně zašedlou kapalinu se zašustěním odhodila kamsi mezi stromy.

 „Mnohem lepší, pochválila si. „Chceš pomoct?“ nabídla se. Zbytečně. Inalisovy vlasy zářily čistotou. „Co se vůbec namáhám.“

 „Snaha se počítá,“ utěšoval ji s jistou škodolibostí.

 „Hmpf,“ vychrstla mu hrst vody do obličeje. „Aspoň jsi čistý všude.“

Zaprskal jako vzteklý křeček a protřel si oči.

 „Mockrát děkuju.“

 „Není zač.“ Podobným, nicméně mnohem jemnějším způsobem umyla i sama sebe.

„Konečně můžeme vyrazit,“ usmála se.

 „Ty máš co říkat.“

Za probíhající hádky posbírali věci a zamířili na druhou stranu od slunce, na západ. Tedy, z jejich pohledu určitě. Z pohledu ostatních živých tvorů, včetně žížaly, která zcela náhodou vykoukla na povrch, šli na východ. Opačně než chtěli a vůbec si to neuvědomovali. Drobné stvořeníčko schované za jedním ze stromů si zakrylo ručkou ústa, aby nebyl slyšet jeho smích.

Zády k domnělému slunci, čelem ke skutečnému postupovali do hlubin pralesa. Větve rostly níže, tvořily propletenější obrazce a tím i mnohem nebezpečnější cestu. Nutily je k ohybům, shybům a šíleným zatáčkám. Skoro jako na vojenském cvičení. I když pojali jisté podezření, jinou možnost určení směru než díky zářícímu kotouči na obloze neměli a pokračovali dál.

 

Po dvou hodinách nepřetržité chůze neviděli ani čtvereční centimetr z cílového místa. Erian ve vlasech pomalu ale jistě vznikalo brabčí hnízdo, z jejich oblečení si lepkavé rostliny stvořily rozmnožovací přepravník a nohám se velmi zalíbila červená barva v podobě čar a pupínků. Dívce v rozježené hřívě uvízla větev a začínalo se jí tam líbit.

 „Neříkal jsi, že to není daleko?!“ rozčilovala, zatímco odstraňovala nežádoucí návštěvu.

 „Mělo být, pokud nejsme dál na východě, než jsem předpokládal a to je docela dobře možné.“

 „A to já prý mám orientační nesmysl.“

 „Já za to nemůžu. Ginemem jsem nikdy necestoval.“

 „ No, kdybych se to byla pokusila já, ztratila bych se po deseti krocích, tudíž jsem spoléhala na tebe. Není nohovou všeobecně známé to o skvělém mužském orientačním smyslu?“ zeptala se Erian podezřívavě. Inalis vzdychl a svěsil ramena.

 „To sice je, jenže ne vždycky. Mít tak nějaký orientační bod, cítil bych se mnohem líp.“ I jeho se zmocňovalo rozčílení. Podle všech předpokladů už měli vidět hladinu jezera a ne jen tlusté, vlhké, mechem porostlé kmeny. A navíc si neuvědomoval nějaké větší zatočení na západ během cesty. Skýtaly se tedy dvě možnosti: jsou dál, než si původně myslel, nebo se ztratili a to k tomu ani nepotřebovali Erianinu neschopnost orientace v prostoru.

„Kolem jsou stovky, račte si vybrat, mistře.“ Konečně větvičku vytáhla. Shlížela na ni s pochmurným uspokojením. Vypadala jako hřeben, který někdo přespříliš používal, s tím ohromným množstvím vlasů, které na něm bylo.

            Brzy budu plešatá, pomyslela si Erian.

„Poslyš, počítám s tím, že jsme prostě jen o něco víc na východě, než bychom měli. Takže prostě půjdeme dál a pokud do oběda nenarazíme na konec, můžeme předpokládat zabloudění.“

 „Perfektní,“ ucedila. Vždycky měla přírodu ráda. Teď ji začínala nenávidět.

„Tak jdeme,“ zavelel.

 

Okolo oběda se Erian na kameni porostlém mechem smekla noha. Chvíli udržovala velmi bolestivou a záviděníhodnou pózu. Nakonec se jí smekla i ta druhá. Z velkého rozkročení vznikl pád na hladkou, poměrně měkkou zem s následným projetím z kopečka jako na skluzavce, zakončený vyhozením do vzduchu, rozplácnutím s obličejem v suchém listí. Rozzuřeně praštila zaťatou pěstí vedle sebe.

„Nesnáším lesy,“ zavrčela. „Nesnáším, nesnáším!“

Inalis chvíli vyjeveně sledoval ten obdivuhodný a jistě nesmírně bolestivý postoj a přemítal, jestli má jít pomoct. V okamžiku rozhodnutí Erian ujela i druhá noha. Vyjeveně, opatrně skočil ke kraji, ve snaze zjistit kam zmizela. Pohled na Erian letící vzduchem, následně napodobující žábu, ho nesmírně pobavil. Snažil se ze všech sil smích potlačit, protože si byl stoprocentně jistý reakcí v případě neúspěchu. Vytušil místo pro Erian tak osudným a seběhl k ní.

 „Jsi v pořádku?“ zjišťoval, zatímco se mu ramena otřásala smíchem. Alespoň že z hlasu ho poměrně úspěšně potlačil.

 „Ne, to tedy nejsem.“ Konečně vzdala neúspěšný pokus o uklidnění pomocí počítání do deseti. Napočítala do sta a stejně to nikam nevedlo. Vyhrabala se na nohy s brunátným výrazem ve tváři. Stáli uprostřed malé, přírodně vzniklé mýtinky. Z jedné strany je ohraničoval malý kopeček, z nějž právě Erian sjela. Ze zbylých rostly staré, napůl zpuchřelé a shnilé stromy porostlé lišejníkem. Obyčejně zelené listy a jehlice měly spíše našedlou barvu.

 „Já tě zabiju,“ prohlásila.

 „Proč? Není to moje vina, že neumíš chodit.“

Probodla ho svým vražedným pohledem a její obličej naznačoval, že nemá daleko k výbuchu.

 „A moje snad jo? Ten pitomej mech strašně klouže!“

 „Mně neklouzal.“

Brunetka sevřela jednu dlaň v pěst. Druhou namířila kamsi mezi větve a vystřelila stlačenou vodu. Ozval se praskot a několikeré žuchnutí.

 „Ráda ničíš lesy?“ V Inalisově hlasu znělo jisté pobavení. Dával si ale pozor, aby ho tam nebylo příliš a ještě jednu neschytal on sám.

 „A víš, že docela jo? Docela se mi ulevilo. Ale ne zase o moc, aby nebyla na tebe naštvaná.“

 „Na mě?“

„A kdo jinej nás měl vyvést ven a teď jsme bůhvíkde?“

 „To je sice pravda, jenže já to tu neznám a cestu jsem jen odhadoval. A pokud se něco nepodělalo se sluncem, tak musíme jít správným směrem.“

„Takže podle tebe slunce není, tam kde by mělo být? Nezbláznil ses náhodou?!“

„Pokud ne já, tak ta blbá oranžová tečka nahoře určitě jo.“

„Volba padá na tebe. Pochybuju o samovolném přemísťování nebeských těles.“

 „A nevidíš ho ty náhodou na stejném místě jako já?!“

Oba upřeli zrak na oblohu. Proháněli se po ní mraky a jeden z nich zrovna zakrýval zdroj světla. Přesto díky prosvítajícím paprskům věděli, kde se nachází.

 „Myslíš za tím mrakem co se tváří jako sněhulák?“ zeptala se tišším hlasem. Zabloudili v rozlehlém Ginemském pralese, plném rozličných, nebezpečných tvorů a něco tu nehrálo. Jenomže ani jednoho nenapadalo, co by to mohlo být. Nikdo z lidí neměl moc na měnění pozice dárce denního světla a ani schopnost hypnózy, iluzí, nebo něčeho podobně nesmyslného. Nikdo jiný než jejich rasa to být nemohl. A v tom se právě velmi mýlili.

Daluren obývaly i jiné inteligentní rasy ještě před příchodem lidské populace. Žádná nevládla druhé a až na nějaké menší nehody, spolu nepřicházely do styku. Nesnesli se navzájem a každá z nich žila v prostředí, pro ně nejvhodnějším. V horách, jezerech, lesích a v podzemí. A až do připlutí lodí s těmi hroznými habány víly, jako jediní tvorové uměli používat kouzla. Jelikož nevedly psané záznamy a jejich domovem byla příroda, nedochovaly se žádné záznamy či kulturní památky o této schopnosti a časem upadly do zapomnění a pohádek. Tím pádem neexistoval žádný, nebo téměř žádný způsob, jak by toto mohli Erian a Inalis vědět, jinak by je možná napadlo, že se ocitli pod vlivem kouzla, navíc úplně jiného druhu, než jakého kdy lidská rasa byla schopna.

 „Přesně ten mám na mysli,“ potvrdil zlodějíček.

 „Pak jsme v háji.“ Erian sklopila zrak a unaveně dosedla na trávu. Cítila se pod psa. Můžou tu bloudit celé věky.

            „Jo. Dost velkým a pochmurným,“ souhlasil, zatímco zkoumal okolí. Neviděl žádné zvíře, přesto slyšel mnohohlasé štěbetání ptáků, ťukání datlů do červivých stromů a pochmurné krákání vran. Alespoň tu něco žilo.

 „Víš jak to myslím.“ Ani neměla náladu a chuť se hádat, což dokazovalo její náladu. Bavilo ji hádat se s Inalisem.

 „Má to alespoň jedno pozitivum,“ podotkl Inalis, sedl si a zapřel se rukama o zem. Nejspíš tu nehrozilo nebezpečí podobného přepadení, jako včera.

 „To by mě teda moc zajímalo jaký.“

 „Nemůžou nás tu najít, tudíž nehrozí, že by tě náhodou mohl někdo zabít a mě při tom.“ Usmál se na ni. Opětovala mu úsměv. Trochu ji rozveselil. Najednou pociťovala neobvyklé teplo a něco jakoby jí v břiše létali motýli. Inalis lehce zčervenal. Takhle zvláštně se ještě nikdy necítil. Všiml si podivného náklonu své hlavy a taky Erianiny. Viděl její modré oči, krátké, tmavě hnědé řasy, řádku pih na jejím nose, kterého si až doposud nevšiml. Nedokázal to zastavit. Erian bušilo srdce. Lehce pootevřela rty. Inalisovy hnědé oči ji hypnotizovaly. Přeražený nos se téměř dotýkal toho jejího. Vousy na tváři mu dávaly vzhled skutečného muže, o němž snívala. Mysl se jí zakalila a myšlenky zmizely kamsi na dovolenou.

Škvrrrkghr.

Kouzlo chvíle zmizelo stejně rychle, jako přišlo. Oba naráz zrudli jako rajčata a prudce se od sebe odtrhli. Trávící systémy obou dvou se ozvaly v tu nejnevhodnější možnou chvíli.

„D-dojdu pro dřevo,“ vykoktala Erian.

 „Něco ulovím,“ vyhrkl rychle Inalis. Rozprchli se každý na jinou stranu, červení až za ušima a se svými pokořujícími myšlenkami.

 

Téda, tohle bylo neskutečně trapné, pomyslela si aquakinetička zatímco mizela mezi stromy. Taky se ten pitomej žaludek nemohl ozvat jindy?! Nadávala a lehce se udeřila do břicha. A teprve posléze si uvědomila, co se málem přihodilo. Já ho málem políbila! V životě by mě to nenapadlo! Sice už chlapce políbila, ale poprvé se cítila takhle… zvláštně. Jenže… teď se nejspíš v jeho přítomnosti bude cítit velice podivně. Zatraceně! Proč jen musela mít hlad? Napadla ji další možnost. Předstírat že se nic nestalo. Jestli on udělá to samé, a cítila tu velkou pravděpodobnost, zachová se takto. S nepřítomným výrazem a myšlenkami na kilometr daleko sebrala klacek a ani si nevšiml, že si nakopla palec.

 

Idiote! Zanadával si Inalis. Proč jsi ji nepolíbil rychleji? Už jsi to přece dělal, tak co to mělo zase znamenat? Takovýhle blbiny přece nikdy neděláš! Pravda, cítil jsi se neobvykle, ale to tě přece neomlouvá! Měl podivné sklony mluvit sám k sobě způsobené častým osamocením. Občas to dělával i nahlas, v situacích kdy býval skutečně sám a nikdo ho nemohl vidět. Tak co s tím teď, ptal se sám sebe. Nedokážu si představit, jak spolu budeme vycházet, po tomhle nevydařeném… čemsi. Co dělat jako kdyby se nic nestalo? Tamhle myšlenka mu připadala nejlepší. A pokud to nevyjde, vymyslí něco až potom. Další otravné zakručení mu připomnělo, proč tu vlastně je. Poškrábal se ve vousech a vyrazil.

 

K obědu ulovil Inalis bažanta, spíše bažantici, jak mi prozradilo nevýrazné, hnědě zbarvené peří. Aby nemusel ptáka pracně a dlouho škubat, zvolil o něco obtížnější metodu zbavení peří a to úplné zbavení opeřence kůže. Dělal to všechno opodál, jen aby se nemusel vracet. Nůž nepotřeboval, vyrobil si dostatečně ostrý kámen.  Pod ním se tvořila velká krvavá skvrna a slétávaly se na ni mouchy. Zápach mu nevadil, jen to bzučení bylo nervy drásající. S chřupnutím rozbil drobnou kostru a za mlaskavého zvuku vytahával vnitřnosti. Postupně dopadaly na zem a udělaly tam pěkně nechutnou mozaiku. Nakonec to všechno několika pohyby nohou všechno pohřbil a nesl ptáka k místu, na němž se zastavili a kde podle předpokladů měli zůstat na oběd.

 

Před Erian plápolal a praskal oheň. Seděla u něj s nohama pod bradou a upřeně jej pozorovala. Dalo jí velkou práci vykřesat z dvou křemenů jiskru. Naštěstí si takhle jako malá často hrávala a pak na nich cvičila svou moc, tudíž metoda postupu jí nebyla úplně neznámá. Ani neslyšela kroky navracejícího se svého průvodce a tak sebou pěkně škubla, jakmile se jí před očima objevil stále ještě poměrně zkrvavený a oškubaný pták. Opeřenec to už zkrátka nemohl být.

 „Fujtaxl, to jsem se ale lekla,“ oddychla si a chytila se bušící srdce.

 „Nemůžeš dávat větší pozor? Málem jsem z tebe dostala infarkt.“

 „Tak promiňte, lady citlivá. Možná jsem se mýlil ve své představě o tom, jak máme oba dva plné zuby zaječího a trocha drůbežího by nemusela škodit. Pokud ovšem nemáš zájem, klidně ho zahodím a půjdu chytit dalšího zajíce nebo králíka. Co myslíš?“

Jako kdyby mezi nimi před chvílí nenastal žádný trapný okamžik. Stejné nápady vyústily ve stejný výsledek k spokojenosti, nebo alespoň zdánlivé, všech stran. Hádka mezi nimi znamenala jakousi rutinu, způsob, jakým si sdělit, že je vše v pořádku.

 „Ten infarktový stav co jsi mi způsobil, nemá vůbec nic společného s tím, zda si dám drůbeží a zajíci mi lezou krkem.“ Inalisovy rty se roztáhly do úsměvu.

 „To je dobře, protože nehodlám pobíhat po lese a nahánět nějakou zvířenu. Ještě bych se ztratil.“ Zarazil se a pak zavrtěl hlavou. Ale co. Vždycky člověk může zabloudit víc, než se mu to povedlo do stávající chvíle.

 „My nejsme ztraceni?“ pozvedla obočí v předstíraném údivu. „Zatraceně. Měli bychom to napravit. Až doteď jsem se přemýšlela o našem mylném ztracení a jak z toho ven. Teď se dozvídám pravý opak. No to jsou mi věci.“ Pokračovala v hraní údivu a nesouhlasně zavrtěla hlavou.

 „To víš, někdy si člověk myslí nesmysly a neví proč.“

Utvořil z kamene nějako jako opékací vidlici a bažanta na ni napíchl.

 

Po obědě stálo podivné slunce přímo jim nad hlavami. Dohodli se o pravděpodobném způsobu navrácení na místo, odkud vyšli. To sice obnášelo vyjít nebo vylézt po kameni, na němž Erian uklouzla a zamířili dál směrem, který si vytyčili. Ve skutečnosti, což jejich oči neviděli, mířili na druhou stranu a právě přelézali spadlou kládu. Iluze, pod jejímž vlivem se nacházeli, toho dokázala hodně. Třeba přemluvit oči a mozek aby nevnímal rozdíl mezi dřevem a horninami.

Pronikali hloub a hloub do pralesa. Snad každým krokem vyplašili nějaké zvíře, zlomili větev, či šlápli na houbu. Skutečně příroda nedotčená člověkem. Zato jinými tvory možná ano. S jistotou to nešlo říct. Zatím naštěstí nenarazili na stopu nějakého nadpřirozeného tvora. Příliš nemluvili, a pokud ano, obsahoval jejich rozhovor nadávky, přemýšlení jestli skutečně jdou správným směrem a jak se jim to zatraceně mohlo stát. Stále mezi nimi vládlo podivné napětí kvůli příhodě od oběda. Pomalu však ustupovalo a jejich vztah se vracel do normálně zajetých kolejí.

Největší problém při cestování lesem představovaly spadlé kmeny a velké kameny či skalky se sklony objevit se na nejméně očekávaných a vhodných místech. Několikrát taky přeskákali přes rychle pádící bystřinu. Těžko říct, zda to byla jedna a tak samá anebo několik různých. Přesnou mapu Ginemu nikdo neměl, protože ho nikdy nikdo neprošel křížem krážem a ani se k tomu nechystal. A vládci stromů a rostlin odmítali napříč lesem stvořit cestu. Argumetovali zbytečností tohoto aktu, jelikož se z Lannasu až do Cataibu dalo dojet podél řeky, což zároveň představovalo i tu nejkratší cestu a východním směrem žádné město neleželo.

  

Slunce zmizelo za obzorem a oblohu místo něj prozařoval stříbrný měsíc a bílý se nořil ze tmy v místech, kam oko nedohlédlo. Přesto na nebi zůstávalo načervenalé světlo posledních slunečních paprsků. V těchto místech zmizely mladé stromky předtím tolik bránící výhledu vzhůru a nahradily je staré, mohutné stromy, jimž z větví visel mech. Skrz ně šlo vidět mnohem snáze. Hlavně vyšší a starší stromy teprve obrůstávaly listy, zatímco menší jehličnany nic takového nepotřebovaly.

Pod jedním takovým starým stromem, zpola vykotlaným Erian zastavila a prohlásila: „Dál nejdu. Jsem unavená, bolí mě nohy a spala bych až bych řvala. O hladu nemluvě.“ Oblečení, na začátku cesty krásně čisté neslo značné stopy po zemině a zeleni, jíž opršelé popadané kmeny přímo oplývaly. A nejen to. Stejně špinaví byly oba dva.

 „Souhlasím,“ přikývl zdrchaně Inalis a padl na trávou porostlé místo. Sedělo se mu tak příjemně, že by nejraději usnul a spal až do rána. Nemít hlad. Žízeň ani neměl. Pokaždé, když ji on nebo Erian měli, dívka prostě vytáhla vodu z okolí a napili se dosyta. Kdyby alespoň měli nějaký vak, do něhož by si mohli uložit zásoby, aby nemuseli neustále lovit. Napadlo jej zhotovit si nějaký z kožešiny uloveného zvířete. I to s sebou neslo jisté nevýhody. Například neměl ani nejmenší tušení, jak se kožešina zpracovává a tím pádem by nejspíš velmi rychle začala díky nesprávnému zpracování zapáchat a stejně tak maso.

 „Nějak nám to zakoupení koní na další cestování nevyšlo, co?“ Erian se plní smířila se situací a pomalu začíná mít náladu dělat si z toho legraci. Co jiného člověku zbývá?

 „Víc než jsem plánoval,“ zabručí naštvaně Inalis. Takhle hloupě zabloudit, to se může stát jen jemu. Proč si jen šéf nevybral někoho jiného? Kéž by alespoň věděl, kde se nachází… V tu chvílí mu myslí problesknul nápad. A jeho krevní tlak vyletěl někam k nebesům. Pitomče! Zanadával si a praštil se do hlavy. Imbecile, pitomče, kreténe! Znovu se udeřil a několikrát za sebou. Erian ho se zájmem pozorovala.

 „Jestli si chceš ublížit, tak ti můžu pomoct,“ nabídla ochotně. Sice nevěděla, o co jde, ale to nevadilo. Upustila by vlastní frustraci. Zauvažovala o tom hlouběji, načež ten nápad zamítla. Přišla by o průvodce a sama by se odsud ani za bohy nevymotala. Její orientační smysl se už od mala nacházel na dovolené a ne a ne se vrátit, potvora.

Zloděj jí nevěnoval sebemenší pozornost. Zahrnoval se proudem nadávek a chystal se provést svůj nápad. Zůstal sedět, jen vztáhl ruce vzhůru. Zemí pod nimi proběhl otřes. A další. Ke všemu místo na němž seděli, začalo stoupat vzhůru. Erian dumala nad účelem toho všeho a jelikož Inalis neodpověděl, měl pro to svůj důvod a ten se dříve či později dozví. V té chvíle míjeli vrchní větve stromů a za okamžik se ocitli několik metrů nad korunami. Dívka si v ten moment uvědomila, o co se její protějšek snažil a okamžitě mu jednu vrazila do ramene.

 „To tě to nemohlo napadnout dřív? Taky jsme už mohli být venku.“

 „Nenapadlo. A nemysli si, že mě samotného nesere. A ne nemohli, podívej.“

Uposlechla a poklesla na duchu. Kam až oko dohlédlo, táhla se tmavá zeleň střechy pralesa. Jezero Zoria někde v dohledu, všude jen pochmurné moře listí. Sem tam nad nimi přelétal nějaký dravec. Odsud se jen tak nevymotají. Nejspíš to potrvá celé dny, najít cestu ven. Ne nadarmo se říkávalo, že ten kdo hluboko do Ginemu vstoupí, nikdy už z něj nevystoupí. Cítila, jak se jí zmocňuje tíseň. Nevědomky se přimkla k Inalisovi. Ten si ji přitiskl k sobě. Připadal si stejně. Všude samý les a jen malá pravděpodobnost najít cestu ven.

 „Docela depresivní pohled,“ prohodil.

 „To jo. Ani se mi nechce dolů,“ řekla tiše Erian. „Ale mám hlád,“ zakručela skoro jako malé děcko.

 „Ty se naotravuje, víš to?“

 „Vím. Doteď jsem lovila já, teď je řada na tobě.“ Usmála se.

 „Co mám s tebou dělat?“

„Pár věcí by se určitě našlo, jen zrovna nevím, s kolika bych v tuhle chvíli souhlasila.“

 „Jsem téhož názoru. Tak já jdu.“

 „Utíkej.“

Zvedl se a poodešel na kraj vyzvednuté části a kousek zatlačil zpět na zem. Vrátil se přibližně za půl hodiny s nějakým druhem ptáka. Mezitím nebeská klenba ztmavla a vzala na sebe fialový nádech sem tam přerušovaný špendlíky světla tvořící souhvězdí. Po jídle Inalis utvořil přístřešek v podobě malého domku, kam ulehli na noc. Tentokrát leželi těsně u sebe, kvůli zachování tepla, jelikož v noci stále bylo celkem chladno.

---