Hvízdači (part 5)

Magdu vzbudilo slunce. Svítilo jí skrz otevřený okno do obličeje. Matně si vybavovala, že Jakub v noci okno zavíral. No a? Asi ho ráno otevřel. Byl už někde v tahu. Vždycky spala radši než on. A líp. A dýl. Jakub se často v noci budil, večer nemoh spát a ráno se probouzel brzo. Našla ho vždycky sedět u kafe v kuchyni. Kašlal, znala ten zvuk, probouzela se do něj. Přestaň kouřit, říkala mu.

Venku zpívali nějaký ptáci. Cítila les, slunce na obličeji, mhouřila řasy a sledovala jak se to slunce odráží a zrcadlí a mění... Protáhla se.

Bosá a v tričku na spaní seběhla dolů. Chvilku přemýšlela, že se podívá do velký místnosti, jestli tam Jakub nesedí, ale pak si řekla, že pokud tam je, nebude ho rušit. A pokud tam není? Neuměla si představit, že by tam vrazila a musela se omlouvat tomu živému balíku, tomu tichému muži, který tam leží. Vyšla zadními dveřmi a obešla dům. Studená tráva jí zábla do chodidel ale bylo to příjemný. Sedla si na dřevěný prkna verandy. A nadechovala se. A vydechovala. Ve svahu pod ní ležela ve slunci vesnice. Jakubův dům byl nejvejš. Alespoň co viděla. O kousek níž stál malý domek, v kterém žila ta stará ženská. Asi se svojí divnou vnučkou. Magdě byla ta holka nepříjemná. Byla divná, nafoukaná, přezíravá. Nesympatická se tomu řiká, napadlo ji. Dívala se na tu černou barabiznu a mračila se.

Najednou zpoza toho domu vyšel Jakub. Takže nebyl u táty. Co tam sakra dělal? Věděla, že je zbytečný se vztekat, věděla že nejspíš nemá proč ale připadala si, jako by ji podvedl. Jak stoupal směrem k ní, s hlavou skloněnou, o něčem přemýšlel, snažila se překonat ten vztek, kterej jí pulzoval ve spáncích. Nenene. Musí být klidná. Nebude ho prudit. Upřeně se dívala do sluncem prozářenýho nebe. Když byl asi pět metrů daleko, zvedl hlavu. Podívala se na něj. Oči měla ještě trochu oslněný sluneční září...ale zdálo se jí, že mu po tváři přeběhl nějaký stín. Stín? Ne...už se usmíval.

Pozorovala protější svah a přemýšlela, co tam sakra moh dělat. V tý chatě u tý ženský. Měla se ho na to zeptat rovnou, ale on teď uvnitř vařil. Kafe. Měli tady vodu z nějakýho pramene, včera jí ukazoval malý kamenný korýtko. Ze stejnýho potůčku čerpala celá vesnice. A na záchod se chodilo do budky na dvorek. Zkoumala pohledem zelený vršky stromů naproti přes údolí a nechala myšlenky volně plynout. Zarazil ji až pohled na nějakou šedivou skálu, která vykukovala mezi korunama přímo naproti. Takhle na dálku to vypadalo, že ta věc má pravidelný tvar a na špičce nějakou anténu, nebo co...stožár možná.

“To je starej německej bunkr. Je jich tady po lesích ještě pár.Tři...možná čtyři”

Mrkla po něm překvapeně, ale to už sklopil zrak ke svýmu kafi.

“Ne. Dík.” Obrátila pohled zase k tý zeleni na protějším svahu. Takovejhle někdy bejval. Když se cejtil nepohodlně. Když měl pocit, že to nestíhá. Že na něj lidi okolo moc tlačej. Přestal komunikovat a jen odsekával. Věděla, že by ho teď měla nechat bejt... ale chtěla se taky zeptat, co zjišťoval dole v tý chatě, chtěla se zeptat, proč to tu bylo pro německý vojáky nevýhodný. Už jenom proto, že s tím nadělal tolik cavyků. Chtěla se zeptat, jak dlouho tady budou. Ale řekla si, že to možná radši nechá na později.  (pokračování příště)