Kat

Na zašlé cestě kroky v prachu
táhnou se z daleka
z dávných temných časů
tu kata cesta přivedla
v černém šatu ztrhaném
tvář pod šerem kápě
u pasu na meči rezavém
vryty jeho činy svaté
nikdo ho tu nevítá
nikdo nechce pod svou střechou
těžké chmury zvolna tmavnou
z lesů plíží se stíny
a s houstnoucí mlhou
tak pomalu plynou půlnoční hodiny
žádné světlo nezasvítí
bledý oheň nezahřeje
z dálky slyšet vlčí vytí
morek kostí se mrazem chvěje
černé oči stářím zkroušené
bodají do tmy -
hledí k městu upřené
sesílají noční můry
těžké boty v bláto razí
k bráně kráčí silueta
nad bránou opilí strážní
další lahví vzývají rána
buší na dveře tajemná postava
ten tlukot nocí tiše zní
mnoho hodin do rána
a kdo ví, zda se ještě rozední
pochodně slabě plápolají
hlasy strážných rozespalé
„Pověz, kdo v tak temnou hodinu přichází,
koho noc za hradby žene?“
„Tu jen prostý poutník zdaleka
hledá kde by hlavu nechal
pro své staré ruce trochu tepla
a zítra půjdu zas kus dál.“
„Zlou já cítím sílu v tobě
sálá z tebe čirý chlad
sundej kápi, odhal tváře
a tvé jméno chtěl bych znát.“
už meč rezavý v ruce potěžkává
beze slova, jak všichni jeho řemesla
už stěnu halí skvrna krvavá
Kat ťal, krev byla prolita
Teď před ním spící město
dveře jak chřtány dál zvou
a tu z pod krovů žluté světlo,
zdali starci dobří lidé otevřou
zas klepání, jen zlehka zní
zas černá postava u dveří stojí
kdopak to v domě nespí?
koho můry v snách děsí?
klika cvakla, dveře se otevřely
tajemné oči z pod vlasů havraních
nic netušíc, uctivě zdravily
z karmínových rtů jen jeden vzdech
dívka krásna padla, ještě na prahu
krev slila se jí v ňadra bledé
zavřely se navždy, oči v barvách nachu
Kat ťal, krev nocí teče
Mlha halí město jako peřina
luna na zem nedosvítí
neuběhne ani jedna vteřina
tak lehké je vzít dar žití
muž nese se ulicí jak stín
tma se tmou nese
ve vzduchu sladká vůně vín
tak hutná je v tom pozdním čase
tak ošidná, na mysli ustane
štiplavou mlhu místy provoní
a v té noci nevlídné
může být tou poslední
jak smrt na další dveře buší
bohaté tyto, zlatem zdobené
„Kdo to můj klid v noci ruší,
čí to tváře pod kápí zahalené?“
„Tu jen prostý poutník zdaleka
hledá kam by hlavu nechal
pro své staré ruce trochu tepla
a zítra půjdu zas kus dál.“
„Neznám já tě cizinče
nezdáš se mi dobrý být
nedám ti svých dveří klíče
pověz, to nemáš domov, a kam jít?“
meč z pochvy katovy obnažen
protíná chladný vzduch
tu hlava bez těla, u jeho kolen
a ve vzduchu smrti puch
plášť zlacený teď krví nasáklý
a proud řeky života neteče
muž u jeho kolen padlý
Kat ťal, v zem se krev sákne
tu protne vzduch křik havraní
tam zavrzání zrezlých vrat
něco ruší města klidné spaní
něco nedá dobrým lidem spát
temná je ulička, křivolaká
ponurá jak staré popraviště
a právě toto místo jeho láká
jeho domovem, smrti přístaviště
kdos tu trmácí se ulicí
z krčmy dlouhou cestu má
tma zkřížila cestu opilci
ten se vyděsí a naposled přežehná
rezavý meč protnul vzduch
a pak nešťastníkovo hrdlo
jeden letmý, tichý vzdech
a tělo bez duše k zemi padlo
a pak opět katův pohled prázdný
jeho duše smrtí prokletá
jemu pocit dobře známý
jen prázdnota a nicota nekonečná
jemu úděl rozsévat smrt
věčně chodit po zemi
děsí se, kdy protne další krk
kdy zas ruce potře si krví
domovem jeho a místem klidu
tichá noční ulička
chvíle, kdy má v sobě kousek míru
než osud zavelí, najít dalšího člověka
duše a mysl černí prohnilé
nepoznaly lásku dosud
a přitom stačí jediné,
nevěřit na osud ..