Klub milovníků houpaček

   Pach acetonových barev. Na to si asi nikdy nezvyknu. Člověk by si myslel, že když je Vilém už asi čtvrtý malíř, se kterým žiju, že by mi ten štiplavý odér měl vonět. Třeba jako inkoust, ibiškový čaj, záclony, nasáklé tabákem, nebo ohmatané stránky knih z antikvariátu. Že když projdu kolem čerstvě rozdělaného plátna, měla bych se opájet tímhle podivným parfémem. Není to tak. Slzí mi z toho oči a občas se mi trochu zvedá žaludek. I přesto, že je Vilém už čtvrtý malíř, se kterým žiju, vím toho o malířích poměrně málo.

Jsou to muži, kteří nárazově milují život. Milují ho ve chvílích, když se jim pod rukama rodí dílo, které má potenciál přinutit třeba jen jednoho člověka z tisíce k tichému pokývání hlavou.

Jsou to muži, kteří nárazově nenávidí život. Nenávidí ho, když hodiny civí do prázdného plátna a to řve touhou po dotyku jejich talentu a zároveň mlčí tak bolestně, že má nebohý malíř chuť si zhluboka zavdat ředidla, prolisovat se mřížemi ve sklepním okně a utíkat do nejbližší hospody, kde mu nalejí na dluh.

Jejich láska zaplňuje každý prázdný kout, hraje na pavučiny, stéká do zrezlé výlevky a voní v pomačkaném povlečení. Jejich nenávist zalézá pod nehty, cuchá vlasy a brní z ní prsty u nohou.   

Mohlo by se zdát, že malíře vlastně nemám moc v lásce. Ve skutečnosti jsem s nimi smířená. Vím totiž lépe, než kdo jiný, že s umělci všeobecně se nežije snadno. Že věřit se dá jen starému slepému loutkáři, který už dávno nemyslí na ženy. Mě to k nim ale přesto táhne a nakonec zase skončím s fotografem, sochařem, nebo básníkem. Jsem jako dítě, které si pořád dokola škrábe vyrážku, i když za to už mnohokrát dostalo přes prsty. A že jednou dostalo pořádně.

Ovšem to je jiný příběh. Příběh o mladém spisovateli s psíma očima a kloboukem po pradědečkovi. O jediném muži, kterého jsem ještě spícího každé ráno líbala do dlaní. Měl na nich rýhy jako brázdy na čerstvě vysetých polích a konečky prstů vždycky trochu špinavé od tabáku. Jeho písmo jsem zkoumala jako starodávné hieroglyfy, byt mu voněl čajem a knihovna sahala až do stropu. „Věnováno Ženě, co může za to, že píšu tyhle řádky.“ stálo na první straně jeho poslední knihy. Nikdo před ním mi nevěnoval žádné ze svých děl.

Teď ale žiju s Vilémem. Jak popsat Viléma? Když má inspiraci, hvízdá si šansony od Vysockého, žongluje s kostkami cukru a našlapuje svými dětsky jemnými chodidly zlehka, tanečním krokem, po špičkách jako kolombína a pierot v jedné osobě. V jeho modře bledých očích se objeví žluté skvrnky, jako když se v chladné mořské hladině odrazí první ranní paprsky slunce, a to pak ty rozšířené zorničky neodpáře od plátna, dokud mu únavou nepadá štětec z ruky.

V takových chvílích sedím v proutěném křesle, schoulená do staré, ale teplé deky, dívám se mu na zátylek, na kterém se mu leskne pár kapiček potu, a přemýšlím, jestli ho miluju. Znám ho možná líp než sama sebe, ačkoli mi o sobě vlastně nikdy nic neřekl. Pak se usměje, legračním hlasem s přehnanými sykavkami řekne „Tak dneska šlus mistře!“, zabrnká pár akordů na ukulele a vyrazí slavit do ulic.

Když nemá inspiraci, tak mlčí. A mlčí tak nahlas, až se strachy třesou ručičky na starých nádražních hodinách, které kdysi vyhrál nad nějakým opilým ajznboňákem v kartách.  Bubnuje prsty do stolu, mne si bledé oči do červena a prsty špinavými od barev si z vlasů, z toho blonďatého chmýří, dělá na hlavě směšné kreace. A když už to trvá dlouho, tak ztěžka oddychuje, pochoduje sem a tam, občas něco shodí, nebo převrhne a pak zaleze oblečený pod peřinu, odkud se ozývá další vyčítavé ticho.

V takových chvílích si jdu sednout na terasu. Visí tam zvonkohra, která se i slabým vánkem rozezpívá a když je takové to letní, dusné bezvětří, stačí jen udělat rukama trochu průvan a je po tichu. Z té terasy je vidět na stromy, na vysoké kaštany ve vnitrobloku, po kterých lezou toulavé kočky a sedají na ně unavení ptáci. Na jednom z kaštanů je pověšená stará, trochu ztrouchnivělá houpačka, kterou ale už nikdo nepoužívá, protože tady letos postavili nové, barevné a moderní dětské hřiště. Nikdo, až na jednoho malého kluka. Ten si na ní vždycky vyleze a zatím co se ostatní děti vozí po naleštěných skluzavkách, komíhají se na delfínech a slonech s pružinami místo nohou a zdolávají umělohmotné hory a plastové pralesy, on zavře oči a jemným pohybem těla, který snad každý člověk umí, aniž by si pamatoval, kdy přesně se ho naučil, houpačku probudí k životu.

A pak lítá sem a tam, zpomaluje a zrychluje, nechává si větrem nafukovat tváře, směje se a zaklání hlavu. A svět kolem je jen jedna velká skvrna z rozpitých vodovek. Potom ho maminka zavolá k obědu, on seskočí z houpačky a udělá pár nesmělých kroků, protože se mu ještě země trochu vlní pod nohama. Za chvilku ale získá jistotu a utíká na švestkové knedlíky s mákem, svíčkovou, nebo šunknfleky. Ještě před tím mi ale zamává. Nikdy nezapomene. Je to náš tajný rituál, znamení čestných členů klubu milovníků houpaček.

Vilém dnes mlčí tak dlouho, že ani zvonkohra nepomáhá. Sedí zkroucený nad skicákem a neostříhanými nehty bubnuje do plastového prostírání. Jeho přerývaný dech je hlučnější než houkání sanitky z ulice a v celém bytě, nikde mezi těmi čtyřmi holými zažloutlými stěnami, byste nenašli skulinku, která by se nezalykala jeho teatrální beznadějí.

„Proč, proč to nejde, proč to sakra nejde“ šeptá si do dlaně a pak se koutkem úst pousměje: „protože seš na hovno, proto“.

A já mu stojím za zády.  „Půjdu se projít.“

Místo odpovědi mu hlava bezvládně klesla na stůl. Vypadal teď jako hadrová panenka, nebo opuštěná marioneta, které se opil loutkovodič.  Pomalu jsem se naklonila nad jeho bezvládnou skořápku, rty přiblížila téměř na dotek k jeho krku, ale tam jsem se zastavila. Nemohla jsem ani o milimetr blíž. Musel to cítit, ale nepohnul se.

Když jsem brala za kliku vchodových dveří, proletěla kolem mě          koh-i-noorka s měkkou tuhou. Její hrot se mi otřel o sukni a rozdrtil se o kovový botník. 

„Stejně jsi k ničemu!“ Vyšla jsem do pondělního odpoledne, jeho chladný dech mi drze zalézal za límec a já věděla, že Viléma nemiluju. V takových chvílích si hrdinky francouzských černobílých filmů zapalují cigaretu.

……..

Po tichých hádkách bez pointy je procházka dokonalým útěkem z reality.  Už to první nadechnutí cizího vzduchu, který není dusný a ohmataný, a ve kterém nevisí nevyřčené myšlenky jak mucholapky ze zaprášeného lustru, je osvěžující. Dělávala jsem to vždycky a se všemi a berte to jako zbabělost jestli chcete. Ale jakmile se moje oči dotkly první posprejované fasády některého z letenských činžáků, bylo mi o něco lépe. A ještě lepší to bylo, když jsem pak hladila v knihovně hřbety stokrát půjčených a vrácených tlustých románů a uzounkých básnických sbírek.

A když jsem konečně jako lovecký pes vystopovala zvuk kytarových strun, který sílil s každým krokem a byl jasnější za každým nárožím, vrátila se mi do tváří barva.  Pak jsem i hodinu fascinovaně poslouchala mladé, ale zkušené muzikantské ruce kluka, choulícího se pod viaduktem v Karlíně. Kdyby ale ten kluk zvednul oči od špinavé dlažby a podíval se mým směrem, kouzlo by bylo pryč. A já s ním. Jedna z věcí, ze kterých mi naskakuje husí kůže, je oční kontakt. Bojím se, co bych v těch očích mohla uvidět.

Vzpomínám si, jak jsem před pár dny, snad včera, seděla na terase, zvonkohra tiše zpívala a chladné podzimní slunce kreslilo na okenní tabule dětsky naivní obrázky. Dvůr byl prázdný, vlhké listí se lepilo se na podrážky a ve vzduchu byla poprvé cítit zima. Maminky uvařili doma dětem čaj, posadili je k televizi, zatáhly žaluzie a stará houpačka opuštěně tančila ve větru.

Když už jsem spočítala všechny listy, které zbyly v koruně největšího z kaštanů, když slunce spadlo za rezavou střechu protějšího domu, když už začalo být opravdu lezavo a já chtěla vzdát svůj exil v naději, že z koupelny zaslechnu Viléma hvízdat Baladu o květinách, vrzli dole na dvoře dveře.

Chlapec si ale na houpačku nevylezl. Klekl si ke kořenům kaštanu a pod jeden z kamenů něco schoval. Potom začal nožíkem cosi vyrývat do stromové kůry. To už se ale k němu hnala maminka v puntíkované sukni a bílých plastových pantoflích a hubovala: „Honzíku, jsi normální, vždyť je mráz. Nastydneš a kdo pak s tebou jako bude doma? Okamžitě do tepla.“

Honzík kvapně schoval nožík do kapsy a ještě než ho maminka stačila odvléct zpátky do domu, zvednul hlavu, usmál se na mě a zamával jako vždycky. Tentokrát ale k mojí terase zvedla oči i jeho máma a já nestačila ucuknout. Do teď ze mě nevyprchal ten pocit z jejího pohledu. Nejdřív se v něm objevil záblesk údivu, který rychle vystřídalo nepochopení, dochucené špetkou zmatku. Nejhorší ze všeho byla ale poslední emoce, kterou jsem v jejích očích zahlédla, ještě než se otočila a odpochodovala k domovu.  Zasekla se mi v hlavě jako tříska. Bylo to typické, povýšené a ironické pobavení dospělého člověka nad malicherností dětských her. Pohled, který jako by říkal „Na takové věci já nemám čas“.

Nikdy před tím mi moje existence nepřipadala tak absurdní. Ve společnosti rozervaných intelektuálů a introvertů posedlých svou vlastní vizí jsem byla před takovými uvědomělými pohledy v bezpečí. Jejich zahleděnost do sebe sama byla pro mě jako bunkr z prostěradel, do kterého si zalezete, když Vás pálí i světlo stolní lampičky. Svět okolo, ten reálný a uspěchaný mumraj, který jsem občas při mých procházkách zahlédla v ulicích, tady neexistoval. Tady šlo jen o to, jestli co kouřit, jestli je v dózičce s obrázkem Jamese Deana, nebo Mickey Mause dost kafe a jestli je v hlavě dost nápadů. Pro tenhle těkavý klid jsem byla ochotná vydržet všechny odstíny jejich nálad.

Mým životem prošlo hodně takových mužů. Známosti, které trvaly krátce, nebo jen o trochu déle. A já vždycky s jistotou věděla, kdy jsme se přiblížili konci našeho příběhu. Ten pocit byl jako mlha, nebo závoj z pavučin a houstl každým dnem, až jsem skrz něj sotva viděla. To pak byl čas jít. Nebolelo to, alespoň mě ne. Prostě jsme se navzájem vyčerpali, vypili až do dna. Každý z těch mužů má ale v mé hlavě speciální přihrádku a v té přihrádce jsou zdánlivé maličkosti. Skladatel měl na pianu léta zaseknutý metronom a na něm pověšený náramek, který našel v prachu poutní cesty do Santiaga. Sochař si vodu na zvlhčování hlíny lil do plastového medvídka, ve kterém byl před tím včelí med. Režisér si rozviklaný stůl podložil gramodeskou Karla Kryla a dostal kvůli tomu od svého kamaráda textaře pěstí do oka. Jeho kamarád textař měl rohožku s nápisem „On The Road“ a jeho nejlepším přítelem byl fíkus Jaques, kterého si o adventu zdobil jako Vánoční stromeček. Kameraman měl sbírku vláčků, a když se nádraží Bubny zahalilo do smolně černého dýmu a z dálky se ozvalo staré známé houkání Šlechtičny, jeho kamera vrněla blahem. Všichni měli něco do sebe a nedokážu si vzpomenout na jméno jediného z nich. Na iniciály J.K. ale nikdy nezapomenu.

Spisovatel, který jako jediný unikal pavučině. Jeho byt neměl terasu, ani malý balkon, jenom matné okno do světlíku. Byl věčně neuklizený a malá předsíňka se dusila pod hromadami oblečení a závějemi popsaných, přeškrtaných a zmuchlaných papírů. Jeho byt byl ztělesněním všech spisovatelských klišé a nikde jsem se necítila tak doma. Kdyby se dny strávené s jedním člověkem daly přirovnat k literární formě, všechno, co jsem před tím zažila, oscilovalo mezi novelou, úvodníkem a stručným, ale výstižným nadpisem, který upoutá vaši pozornost a zbytek Vás pak zklame plytkým obsahem.  

J.K. měl být beletrie. Velké životní dílo.  Ani nevím, kdy a kde jsme se poznali. Prostě jsme najednou byli spolu. A všechno co pak následovalo, bylo logickým následkem našeho setkání. Často jsem se zálibou poslouchala jeho telefonní hovory: „ Bez ní bych nic nebyl, kamaráde. Pamatuješ si jak sem ti ještě po maturiťáku v půl sedmý ráno na Pavláku brečel do rukávu, že ze mě nikdy spisovatel nebude? Za měsíc jsem potkal jí a najednou to šlo. Chtěl jsem, aby na mě byla pyšná a inspirace jako by mi najednou sama líbala ruce. Bez ní bych teď dělal někde na poště, to mi věř.“

Beze mě by byl ztracený jako čerstvě narozené kotě. A já jsem s ním chtěla na stará kolena luštit osmisměrky. Přesto jsem teď s Vilémem, který po mě hází tužky.

……..

„Zase se touláš, holčičko?“  Drobná dřevěná loutka se mi uklonila a pak udělala pukrle.

„Toulám, pane Stéblo, ticho mě vyhnalo do ulic.“

„Jistě.“  Loutka si dlaní zakryla dřevěné oči, ve kterých se i tak nedalo nic číst. Pan Stéblo měl oči stejně nečitelné, jako jeho dřevěné společnice. Slepý loutkář se stal pravidelnou zastávkou všech mých městských Odyseí právě proto, že jeho zrak neklouzal po povrchu, ale dokázal se zavrtat hlouběji. Nebyl omezený tím, co mu vnucovaly smysly, očima mu byla jeho fantazie. Jednou mi řekl, že vidí i to, co vidět není, právě proto, že nevidí nic. Neděsil mě, tak jako mě neděsily usměvavé pohledy kluka od houpačky.

„Dlouho jsi tu nebyla, myslel jsem, že už sis našla stálé angažmá.“ Muž měl šedivé vlasy s akcentem do žluta a chraplavý, ale měkký hlas.

„Měla jsem. Ale teď už zase jen hostuju.“

Bývalý divadelní umělec ocenil mé přirovnání téměř neznatelným úsměvem. „Aha. Co se stalo s tvou beletrií?“

Má beletrie skončila jednou podvečerní procházkou. Přesněji řečeno, návratem z ní. Ještě teď si vybavuji to jediné, ostré, píchnutí pod žebry. Blížila jsem se po chladném, týdny nevytřeném schodišti k jeho bytu, ze kterého se ozýval dvouhlasý smích a nohy se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Když jsem pak mezi papíry v předsíni uviděla černé lodičky s rudou podrážkou, bylo to, jako by někdo vzal lýkový provaz a pevně mi s ním omotal celé tělo.

„Kolikrát, za tu dobu, co jsem byla pryč, sis tady utřel prach?“

Hlas měla jako špatně naladěné housle. V bledém světle úsporné žárovky jsem zahlédla pramen dlouhých zrzavých vlasů a z mých úst vyšel tak nepřirozený zvuk, až mi přeběhl mráz po zádech. Nikdo jiný ho neslyšel, další účastníci příběhu byli zaměstnáni svými vlastními výdechy a nádechy.

„Od tý doby už jsem ho neviděla. Snad se má dobře.“

„A ty, ty se máš dobře?“

„Asi jo. Jen, jenom bych chtěla vědět…“

„Copak?“

„Jak mi to mohl udělat? Mě? Věnoval mi i svojí knížku, věděl jste to? A pak to všechno zahodí jenom kvůli nárazovýmu poblouznění nějakou ohnivou nádherou.“

Loutkář neřekl ani slovo. Jeho loutka ale pokrčila rameny, vzala ho za ruku a dovedla jí k pomačkaným novinám u jeho nohou. On je sebral ze země a podal mi je.

„ Mladý úspěšný spisovatel Jakub Kučera se zasnoubil se svou dlouholetou láskou, která se mu vrátila ze zahraničí. Aneb jak i bohémská duše může být věrná.“ četla jsem nahlas.

……..

Příběh vskutku dojemný. Chlapec chtěl být spisovatelem. Jako malé dítě překypoval fantazií a všude s sebou nosil malý červený blok. A do něj psal veškeré naivní nápady a příběhy, které dospělý člověk sotva vymyslí. Pak chlapec vyrostl a jeho imaginace dostala želízka. Snažil se tvořit, ale spoutaná představivost dokázala z kapes vysypat jen pár banálních nedokončených povídek. Chlapec byl zoufalý a měl pocit, že někde vytrousil svůj osud. A pak přišlo něco mnohem horšího. Začalo mu to být jedno. Začal se smiřovat s tím, že možná neměl být spisovatelem, že to všechno byl jen nějaký dětský výmysl, jako když Vám malý kluk řekne, že chce být kosmonautem. Tak se rozhodl, že po střední škole půjde na ekonomku.

Sice ho občas, většinou v opilosti, přepadl záchvat zoufalství ze ztraceného smyslu života, ale když pominula kocovina, zase si to všechno racionálně zdůvodnil a podal si přihlášku na VŠE. Pak chlapec potkal dívku, krásnou dívku s dlouhými zrzavými vlasy, a hluboce se do ní zamiloval. Protože na ní chtěl zapůsobit, řekl jí, že je spisovatel. A ona si chtěla přečíst jeho povídky, tak začal skutečně psát. Svou vděčnost, že kvůli ní vyburcoval zlenivělý talent, jí teď vyjadřuje palačinkami s borůvkovým džemem a pak něčím, o čem není vhodné do novin psát. Ale aby bylo sentimentu učiněno za dost, věnoval ji svou poslední knihu.

……..

„Co je to za lži“? Hlas mi přeskočil a loutkář sklopil hlavu. „Dlouholetá láska? Já jsem s nim byla vzhůru celý noci, když měl tvůrčí krizi a lezly z něj metafory a slovní obraty na úrovni středoškolskejch slohovejch prací. Tu knihu věnoval přece mně!“

Můj přítel mlčel a jeho loutky seděly nehnutě s rukama svěšenýma v klíně.

„Holčičko, dočti si to!“ ale to už jsem běžela po kluzkých kočičích hlavách bůhví kam. Nevím, jak dlouho jsem pak ještě bloudila městem, ale když začal padat soumrak, dosedla jsem unaveně na ztrouchnivělou houpačku. Neměla jsem sílu na myšlenky a tak jsem se jen odrazila špičkami od země, zavřela oči a nechala tělo, ať se klouže ospalým podvečerním vzduchem jako první sněhová vločka.

Když už mě studil nos a prsty u nohou, seskočila jsem z houpačky a otřela si vlhké ruce do sukně. Chtěla jsem odejít za Vilémem, schoulit se tiše do proutěného křesla, dívat se jak žongluje a přestat myslet na všechny lži a spisovatele světa. Najednou jsem si ale všimla čehosi bílého pod špinavým balvanem hned u největšího z kořenů stromu. Byl to papír, který tam schoval ten kluk. Byl to obrázek. Ale ne taková ta typicky dětská malůvka, u které se lámou pastelky a jí se chleba s medem. Byl to obraz. Krásný, věrný, dokonalý portrét mladé dívky, sedící na terase. Můj portrét. V kůře stromu byl vyrytý nedokončený nápis „Pro M.“.

Když jsem přišla domů, bylo tam stále stejné ticho a Vilém se schovával v posteli. Peřinu měl přetaženou přes hlavu a na druhém konci mu koukaly nohy v děravých ponožkách. Věděla jsem, že nespí a bylo mi to jedno. Sedla jsem si ke stolu, odhrnula stranou hromadu nepovedených náčrtů a zabodla oči do protější stěny. Pro M.?

Kromě zmuchlaných papírů, krabičky cigaret rozmáčené od piva a na půl snědené tatranky se na stole válely ještě včerejší noviny. Stejné noviny, které mi ukázal starý loutkář. Docestovala jsem prstem až na poslední odstavec nedočteného článku a rozhodla se uzavřít tu kapitolu jednou pro vždy.

„A proč chcete ukončit svou, tak slibnou, kariéru?“

„Nějak mi došli nápady. Ale to nevadí. Nejdřív jsem psal, aby se do mě Anna zamilovala. Potom, když odjela, psal jsem, abych se z té samoty nezbláznil. Ale teď, když už jí mám doma, psát se mi nechce. Nemám o čem. Naštěstí vím, že mě má ráda nejenom kvůli tomu, že občas napíšu hezký souvětí. Milovala by mě, i kdybych pracoval třeba na poště. A navíc, stejně mě asi opustila moje Můza.“

……..

„Vy jste to věděl?“

Pan Stéblo něžně, s obřadní pečlivostí skládal své loutky do černého, lakovaného futrálu.

„Ne celou dobu.“ Občas viděl i to, co vidět není, právě proto, že neviděl nic.

„A proč jste mi to neřekl?“

„Myslel jsem, že to víš, holčičko. Až včera mi došlo, že nemáš ani nejmenší tušení, že nejsi…teda že jsi…“

Že pro většinu lidí jsem jako celofán, nebo čerstvě vyleštěné okno. Že ani otevřená umělecká mysl nerozezná moje kontury. Že jsem patrná třeba jen pro někoho s dětsky svobodnou obrazotvorností, někoho kdo rád cítí průvan na spáncích, když v rukách svírá provazy trochu ztrouchnivělé houpačky.

Že jsem M, jako Můza.

---