Kostěji

Po letech odmlky, před dalšími léty ....

Možná, že kdybychom se neptali PROČ, bylo by všechno jednodušší a pro nás snad i jasnější. Možná bychom se měli ptát JAK. A možná, bychom se neměli ptát vůbec.

A přitom je vše tak jednoduché a jasné. Dva cizinci, kteří se možná náhodně potkali poprvé. Ale podruhé? Dva cizinci kráčející svým směrem zranění až do morku kostí. Dva cizinci se zraněními tak rozdílnými, že je to činí neschopnými promlouvat.

V záplavě šílenství, které je velice často nepochopitelné stejně pro okolí jako pro šílence samotného, pokud má to štěstí se z poblouznění dostat, jsem byla ochotna snést cokoli. Někde uvnitř jsem věděla, že z našeho setkání a z našich dalších setkání, nevzejde nic dobrého. Nic dobrého? Nakonec ani nic zlého to nepřineslo. Zasranej relativismus. Šílenství čehosi mi odkrylo oči a podpořilo mě v myšlence a touze vytrvat.

A přesto v tom nebyl žár. Popravdě, polibek byl mrtvý. Možná ještě před započetím. Navzdory horkosti, která se rozprostírala skrze naše těla při pouhé blízkosti. Ta neschopnost spánku. Teplo bylo všude kolem, srdce chtělo vyskočit z hrudi, únava, nashromážděná za týdny nervového vypětí, najednou zmizela a do místnosti vstoupila probděná noc. Ruku v ruce jsme střídavě bděli, střídavě spali a ani jeden z nás se neodvážil prolomit bariéru, která byla mezi námi. V noci sice byla trošku nalomena, ale ve dne narostla o další patra. Padla-li tma, víno zašplouchalo ve sklenicích a slova přišla sama. Nejprve byla opatrná, jakobychom se oťukávali, co si můžeme jeden k druhému dovolit, co jak říct a co neříkat. Utíkali jsme k tématům, která nás chránila před jakoukoliv konfrontací. Vzpomínám na den, kdy jsem s tebou nemusela poprvé přemýšlet a dělat rozhodnutí. Prostě jsem jen byla v závěsu a málem sama nepřešla ani ulici. Byl jsi dost překvapený z mého chování a mé podřízenosti. Dočasné. Snažila jsem se to vysvětlit. Snad se povedlo. Anebo možná ne.

A kde je moje hranice? Má hranice jsou tři třinácky. Piva dělají divy. Mimo jiné bourají zábrany. V řeči, samozřejmě. Výměna názorů na naše zranění byla tvrdá. Tři třinácky, to je přesně ta hranice. Přesto si stojím za vším, co jsem ti řekla. Že žiješ v minulosti, že se zlobíš, a že je na čase udělat krok vpřed NAVZDORY TOMU, ŽE JSI ŠEST TISÍC EÓNŮ PŘEDE MNOU!!!! Jak mě položila takhle věta. Na co si to, do hajzlu, hraješ? Řekla jsem jen já a ty a žádný hry. A tys přijal. Když jsi tolik eónů přede mnou, jak to, že tě dokázala zničit tak ničivá situace, která tě potkala???? Že zničí normálního smrtelníka je pochopitelné, ale když jsi tak dobrej, jak to, že tebe??? Jak to? Hrozně jsi mě naštval. Tak moc, že se vztekám do dneška. Pro religionistu jsi zajimavým objektem ke zkoumání, ale já jsem byla sama za sebe. S tebou. A bůh ví, jak se to ve mně mlelo. Ale školy a práce mám dost ve škole, v práci a nechci to mít i doma víc než je nutné. Velice upřímná diskuse, dá-li se zvýšeným hlasům říkat diskuse. Čas odvívá znění vět a nechává jen útržky a pocity. „Podsouváš mi něco, co jsem neřekl... měl bys odejít z bytu... nemohla jsem...“ Můj poslední pokus o poslední polibek. Tři třinácky. Padl vedle. Vzdala jsem to. Motal se mi svět. Cesta na cizí chatu byla tmavá. Lesem, polem, asfaltkou. Drželi jsme se za ruce a bylo to nemístné. Nějak to mezi nás přestalo patřit. Motal se mi svět. V naprosté tmě jsme se svlékli, ulehli do postele a ve vzájemném obětí usnuli. Skoro. Najednou jsi mě odmrštil se slovy: TOHLE NEMÁ CENU. Zmatení. Byla jsem tak zmatená, motal se mi svět a nemohla jsem přijít na to, co se stalo, kde jsem a proč je tu tma. TOHLE NEMÁ CENU se mi zarylo do paměti. Mít u sebe všechny věci, sbalím se jdu pryč. Hned. Světlo přineslo ještě větší bariéru než kdy předtím. Šílenství ustávalo. Cestou pro snídani jsme potkali člověka bez domova. Rozdělil ses s ním o svou obvyklou placačku vodky po ránu a on řekl: Mějte se rádi. Paradox. Bolela mě hlava, byla jsem podrážděná. Tak hrozně mě třeštila hlava. Dala jsem si sprchu a šla spát. Sekal jsi zahradu. Konečně jsem se vyspala. Dvě hodiny bezvědomí.

Žádné ozvěny slov a myšlenek. Pak jsem vzala hrábě a začala hrabat trávu. Co už taky. Nebylo slov. Chodili jsme kolem sebe jako lvi v kleci a já se tak opravdu cítila. Nemohla jsem se sbalit a odejít. Půlku věci tady, půlku u tebe doma. Čtyři stěny s mříží uprostřed divoké přírody. Prolomila jsem půlku zdi a se psem od sousedů, který mi dělal společnost, jsem utekla ke kostelu. Na hřbitově byly čerstvé květiny. Právě někoho pohřbili. Sedla jsem si na schody u křížové cesty a volala. Potřebovala jsem s někým mluvit. Už mě to mlčení ničilo. Potřebovala jsem slyšet lidský hlas. Potřebovala jsem někomu říct o svém vězení, o dalším zranění. Květiny voněly. A já se musela vrátit. A začala jsem být nepříjemná. Byla jsem vzteklá. Nedokázala jsem se smát. Usmát. Odpovědět. Sakra, celý den ticho a najednou tohle? Co si myslíš? Nemá to cenu, nemá to cenu, nemá to cenu. Víš vůbec, co jsi udělal??? Kde máš hranice? Tři třinácky. Chci domů. Chtěl ses jít projít a já tě donutila vzít baťoh. Už se sem nechci vracet. Chci vzít půlku věcí tady, druhou půlku u tebe doma a jet pryč. Co nejdál. Cesta do vesnice probíhala...jak jinak než mlčky. Hrášek, klas, hrášek, klas, hrášek, klas, hrášek... alespoň jsem slyšela, jak mi to vrže mezi zubama. A nebyla jsem vůbec šťastná. Viděla jsem se ve vlaku cestou domů. Moje myšlenky se upíraly tím směrem. Tdm, tdm, tdm...znělo mi unaveně v hlavě. Autobus nám ujel před nosem. Placačka vodky, pak hospoda. Fuj, už vím, proč nepiju lacinej chlast. Tma ještě nezačala padat, ale našli jsme slova. Po alkoholu. Nechci pít, abych se s tebou mohla bavit. Abych se s tebou někdy mohla smát. Moc jsme se spolu nenasmáli. Kdy se budeme koukat po hvězdách, když ne teď? Tohle nemá cenu. Rozhovor se rozproudil a mě začalo být poprvé dneska dobře. Přestala mě bolet hlava. Dřív než pojedu, naskočím do vlaku, potřebuju vložky. Vrčivost mě opouštěla. Tohle bude průšvih. Padla tma a já v autobuse usnula. Věčný boj mezi mužem a ženou – tvá slova. A pak jsem spala. Byla jsem tak unavená. Najednou ses zase změnil. Pojď, koupíme víno na noc. A já neměla sílu ti říct, že odjíždím. Koupíme něco k snídani? Okurky a vajíčka? Padla na mě únava. Zase jsem byla unavená. Koupíme. Proč ne. Běžela jsem na vlakáč, abych se z podunavených víček ujistila, že mi v noci jede vlak. Málem mě porazilo auto. Ta hrozná únava. Galantně jsi mě pustil do sprchy a já si byla téměř jistá, že neodjedu. V opačném případě usnu a probudím se v Hamburku. Tak ráno. Víno bylo výtečné, slova uvolňující. Každý na své straně postele jsme usnuli. Ráno jsi mi uvařil kafe. A stále jsem byla šílená, protože jsem ho vypila. Miluju kafe. Miluju dobrý kafe. Raději žádný, než dobrý. Nenutila jsem tě vařit kafe. Prostě jsem požádala. Nemusel jsi to dělat. Kafe jedno z témat u třech třináctek. Vypila jsem ho, hodila jsem baťoh na záda a odešla. Překvapilo tě to. Snažil ses zamaskovat zmatek v tváři. Jenže já už nemohla jinak. Nebavilo mě narážet do zdi mezi náma znova a znova. Bolelo to. Mě to bolelo. A když jsem naskočila do tramvaje a chtěla ti říct alespoň ahoj, zacházel jsi do domu. Tohle jsem nezvládla. Jenže jak jinak se rozloučit, když nás za bílého dne poutala neschopnost komunikace? Ale říct ahoj, to jsem mohla. Nevládla jsem to. Čekala jsem na vlak vedle historického vlaku, který popouštěl páru, a po tváři mi tekla slza. Jedna. Velký holky nepláčou. Chci brečet, chci křičet, ale jsem tvrdá. Především k sobě. Co už. Stalo se. Jsem tvrdá, nepláču, ale za hlavu to hodit neumím. Chci ti zavolat, napsat, zakřičet. Sakra, proč? Jak? Nebo se neptat... bylo by to jednodušší. Tak jo, tlačila jsem na pilu. Chtěla jsem něco, co tam nebylo. Chci být s tebou, ale nechci nikoho suplovat. Chci být s tebou, chci a chci a chci. Spíš si to přeju. Jsem jak malé dítě věřící na zázraky, které se nekonají. Ale konají. Dnes a denně. Jen tenhle se hold nekoná. Co už. Ani jedna slza. Teda jedna. A večer ještě jedna. Ale víc ni ťuk. Jen ty šílené sny. Aspoň do snů mi nelez. Dělej si svý láryfáry a mé sny mi nech.

První pohled na tebe po několika letech. Děs. Kdo to je? Ve světlém a přesto temný. Druhý pohled na peróně. Děs. Co tu dělám?  A přesto mě prostoupilo šílenství. Žár. Jen na nesprávném místě. Co si to dělám?

Bylo mi dobře. S tebou mohlo mi bejt líp. Nám. Vem to šajtan.

Připomněl jsi mi, že mám jít dál. Naučil jsi mě, že jsou věci, které se nahlas neříkají.

Jenže tohle nebyl závod v tom, kdo koho co naučí, kdo je „dál“. Pro mě ne.

Jednou ti přestanu psát. Třeba hned zítra. Jednou tě přestanu volat. V myšlenkách. Třeba hned teď. Nebo zítra.

Jsi chytrý... ale to jsem ti už řekla.

Už ti nebudu psát. Už tě nebudu volat.

Už nepíšu. Už nevolám.

I když si přeju, abys přišel a řekl, že to byl omyl, že to zkusíme ještě jednou. Že spolu tu bariéru zboříme. Že se spolu budeme smát. Kdy jindy se máme dívat na hvězdy, když ne na začátku? Tohle nemá cenu. Nakonec tři třinácky měly pravdu. Tohle nemá cenu.

S tebou mohlo mi bejt líp.

Jednou ti přestanu psát.

(srpen, 2011)

---