Jsem

Ještě směl jsem se probudit
z této noci a tohoto snu 
snad nejsem sám
kdo ráno ukázal na hvězdy 
jimž nejsou dopřány doteky jako nám
a uviděl, že prostor, kterým měříme 
začíná a končí jen po několik vteřin
jimiž dosahujeme těl času 
a poté beze jmen  
míříme k ohňům shořet zpět 
na svá já 

kolem šumí město 
a ptáci v klínech 
jež znám z žen 
míří přímo do srdcí jako šípy  
zabít touhu a poté kroužit na nebi jak terče
poblíž úplňku

je okamžik být 
kterým milujeme což je jednou ze smrtí 
a klademe sobě hroby na květiny
za divných odpolední a soumraků 
jež přichází z odnikud 
jako my
a tak světlo je jediným, co je bez počátku i konce
stejně jako tma
jejímž stínem jsem