Smrtelná kulka

Další díl :))) 

Špatný úhel pohledu

 

Ráno jí probudil silný pach.Spíš smrad. Shodila deku na zem a rychle na sebe natáhla jeansy a  fialový top, co našla v batohu. Hodila na sebe ještě džínovou bundičku a do kapsy u kalhot si zastrčila mobil. Otevřela dveře. Vešla na chodbu a naklonila se přes zábradlí,aby zjistila co je to za  zápach, což jak zjistila nebyl dobrý nápad. Dřevo zapraskalo,a už už  se viděla jak letí dolu. Ale zezadu jí ještě stačila zachytit něčí ruka. Zatáhla jí zpátky a dál od zábradlí. Jen co popadla dech a balanc, podívala se na toho kdo jí zachránil život. Tak to snad né!  Dívala se do očí tomu neznámému muži,klukovy, který jí včera pozoroval. Je mu to zjevně taky došlo,protože se začal usmívat. „Neznáme se odněkud?“ Byla naprosto vyvedená z míry. „Ehh..“. Bylo jediné co z ní vypadlo.  Její rozpaky ho ještě víc rozesmáli. Znovu se usmál a teprve teď si Anikka uvědomila ,že jí stále drží za ruku. Vymanila se mu a nervózně se usmála. No,spíš to vypadalo jako nepovedený škleb.

„Nechtěl by ste“, v tom jí přerušil,“ by si. Lukas.“ Znovu se tak nádherně usmál, a Anikka měla pocit,že se jí snad podlomí kolena. „Dobře , nechtěl by si se semnou na snídat??“ Významně se na něj přes řasy podívala a čekala co odpoví. Prosím ať řekne ano.Do háje proč mi na tom tak záleží?? Modlila se v duchu. Podrbal se na hlavě. Ale ať udělal cokoli ,bylo to neskutečně sexy. „No čas mám,ale … no tak jo. Rád.“ Sestupoval dolu a přitom se rozhlížel roztržitě kolem. Jako kdyby něco hledal…Anikka se za ním pomalu šourala. Jen co byly dole, zapadla za barový pult a pustila se do práce,kterou jí ,jak zjistila zajistil vyhazov té tlusťoučké dámy co tu včera cupitala. Popadla utěrku a začala leštit sklenice.

Uběhlo pět minut a stále nepadlo ani jediné slovo. Cítila jak jí provrtává pohledem. Cítila jeho oči na svém těle. Když najednou promluvil, vyděsila se. „Já ,hele .. no ,nechtěla by jsi si zítra vzít volno? Ukázal bych ti Paříž , v celé své kráse.“ Položil ruku těsně vedle její. Projel jí krásný elektrický výboj tepla. „Možná ,když mi dá šéf volno.Tak bych šla ráda.“ Chystal se odejít. Pohledem spočinul na její ruce. Chtěl jí snad vzít do svojí dlaně? Tak moc po tom toužím?? Já se nepoznávám. V břiše cítila motýlky. Nervózně se usmála. „Tak dobře,zastavím se tu v poledne. Když nebudeš moct,domluvíme se na později.Jo?“ Sebral z věšáku bundu a když se za ním zavírali dveře, ještě se za ní ohlídl.

 No nic.Práce čeká a šéf taky. Za rohem vykoukla jeho mastná kštice.Její šéf byl obtloustlý,postarší muž.Tak kolem 45 let.Vlasy měl černé a smradlavé od neustálého kouření. Nikdy nebyl na nikoho milý. To, jak říká její kolegyně,taky barmanka,by se k jeho image nehodilo.Aniž by si to uvědomila,mluvil na ní právě šéf. A nevypadal zrovna nadšeně.

„Tak vnímáš mě?! Nebo ti mám pár vlepit!“ Anikka zaskočeně zvedla hlavu,ale hned jí zase sklopila dolů. „Já…omlouvám se. Asi jsem se zamyslela“. Šéf se zašklebil. „Jo,zjevně.A teď koukej makat,za co tě platim?“. Odkráčel po své „práci“.Jak typické.Vynadá a zmizí,nikdo neví kam. Platí? Myslí těch pět eur na tejden? Odevzdaně pokrčila rameny a vrátila se ke své práci. Už se těším,až odtud zítra na chvíli vypadnu. Na tváři se jí objevil úsměv.

 

 

 

*

 

 

Čekala před restaurací a už poněkolikáté kontrolovala čas.Nebyla tu brzo,spíš na čas. To on měl zpoždění. Hodinové. Povzdechla si. Že by na mě zapomněl?? No a vlastně proč né? Na mě zapomínají všichni. Otočila se na podpatku a chystala se vejít do restaurace.V tom kolem ní velkou rychlostí projela motorka a prudce zabrzdila. „Ahoj“. Tak přece přijel. „Ahoj“. Odpověděla s úsměvem. „Tak jsi přijel“. Neodpověděl jí, jen jí podal ruku s přilbou. Brala to jako nabídku aby nasedla. Pomohl jí nadat přilbu.Tak tohle bude bomba! Chytla se ho kolem pasu a poslouchala naskakující motor. Jen co nastartoval vjel plnou rychlostí do ulic Paříže.

  Nemohla se vynadívat. Všude kolem plno lidí,kteří nakupovaly, jedly a držely se za ruce…. Bylo to nepopsatelné. „Tak vítej v Paříži!!!“ Zaslechla Lukasův hlas.

 Byla si jistá ,že tohle je určitě ráj na konci světa. Miluju tě Francie!

Řítili se vysokou rychlostí. Míjeli stánky s jídlem,suvenýry, s oblečením a přitom jí Lukas ukazoval památky. „Támhle“,ukázal prstem,“je katedrála Noter Dame“. Podíval se tím směrem a musela žasnout. Katedrála se majestátně tyčila nad řekou Seinou. Všude kolem ní poletovali spousty holubů. Sedali si na věžičky a okapy,tvořili dlouhé,bělošedé řady,které  ten tam vyletěli. „A támhle je to,co bych ti chtěl ukázat“. Znovu se zaměřila na jeho prst. „Eiffelovka“. Vzdychla. Usmál se. „ Ano je to ona.Drž se ,pojedeme blíž“.

   Když zastavili stáli přímo před Eiffelovou věží. „Týjo!“ Vyjekla. „Je obrovská,maxi , XXXL,,bomba vysoká,obří!“ Najednou se zarazila. „ÉÉÉ… no já jsem se nechala unést“. Lukas vyprskl smíchy. Snažil se uklidnit,ale jen co se podíval na Anikku,znova se rozesmál. Anikka sesedla z motorky popuzeně si dala ruce v bok. „Připadám ti snad vtipná“. Patric se zarazil a horlivě se omlouval. „Né!“,zašklebila se,“ teda jo! Seš milá a vtipná,jen prostě, jsi“, polkl,“úžasná“.  Ruce jí klesly dolů. Vlasy jí spadly do obličeje. Nervózně si je zastrčila za ucho.Zahleděla se mu do očí. Snažila se tam sebevíc najít jednu jedinou lživou myšlenku..Nenašla. „Hele..já“-přitáhl si jí blíž k sobě a zadíval se na ní.“ Mě je jedno,že si utekla a že si vlastně zločinec.“ Zacukaly mu koutky. Uhranul jí nebylo cesty zpět. A to ani neměla v plánu. „Polib mě“.

Držel jí pevně v náručí a něžně jí líbal. Rukama mu vjela do vlasů a on si jí přitáhl ještě blíž. Nikdy sem si nemyslela ,že moje první velká láska bude v Paříži a ke všemu,že první naše pusa bude u Eiffelovky. Prstem mu obkroužila lopatku a on jí začal zuřivě líbal. Držel její obličej a silou jí tlačil ke zdi. „Poč“-. Teď celou svou vahou na ní tlačil. „Miluju tě, Ani“- Přidával na intenzitě. Jeho polibky v ní vyvolávaly krásné pocity,ale nebyly zrovna fajn na veřejnosti. „Počkej Lukasi“. Nevnímal. Začínala panikařit,ale nakonec se poddala. Sjela mu po zádech až dolů k pasu…a tam se zarazila. Na ruce jí studil chladný kov. NÉ!  Prudce se od něj odtrhla. „Počkej co se děje,Anikko?“ Díval se na ní naprosto klidně,ale pak uviděl strach,bolest a zuřivost v jejích očích. Pochopil. Přejel si po pase a bylo mu jasné na co narazila. „Vysvětlím ti to.“ Vypadal vážně nešťastně. „Nechci nic vysvětlovat! Ty nosíš za pasem pistoly!  Panebože!“ Zdrceně si sedla na nejbližší lavičku. „ Poslouchej mě chvíli“- . „Nemám proč tě poslouchat lhářům beztak nevěřím“. „Tak to dost! Já nejsem lhář! Nelhal jsem ti ..jen jsem zatajil pravdu“. Pohrdavě si odplivla. „A v tom je rozdíl?? Vždyť je to ,to stejný,Lukasi..jmenuješ se vůbec Lukas?“ Přisedl si k ní. Promnul si oči a vyrovnaně si oddechl. „Jsem Lukas,jen je mi 21, a né 19.Jsem původem Čech,a ne Francouz. Sem jsem přijel kvůli, řekněme práci.“ Viděl jak nevěřícně povytáhla obočí.“ Jo a kvůli tomu máš pistoly , nemáš taky falešnej pas nebo neděláš v nějakým gangu co??“ „Ech..to poslední sedí docela přesně.“ Zděšeně vyskočila z lavičky. Ruce se jí třásly skoro jako,když je vyndáte z ledničky a potom je strčíte pod vařící vodu. „Né..“ Bezbranně zaúpěla. „Já to tak nechtěl,věřmi“.Ale věřmi mu lezlo jen těžce z pusy. Přistoupil k ní,ale Anikka ho polekaně odstrčila. „Nech mě!!!“ Začala šermovat pistolí nad hlavou. „Třeba si mě chtěl zabít co?!? Nebo prodat jako bílí maso?!!:“ „Tak to PŘEHÁNÍŠ,Anikko! Nic takovýho a dej mi tu pistoly, zraníš se! A nedělej tu zbytečný divadlo“. Vztekle mrštila pistolí ,až k třetí lavičce. „Tak si pro ní béž!!! Nechci tě už nikdy vidět!“ Teď už jí po tvářích tekly slzy. Byla celá ruda,ale né on vzteku.

„Fajn.Víš co máš pravdu neuvidíš mě,už nikdy! Jdi do háje!.“ Vztekle sebral pistoli a odešel.

 J e pryč. Jediná myšlenka ,která jí probleskla hlavou po jeho odchodu. Polila jí vlna vzteku,ale tu hned vzápětí nahradilo zoufalství. On mi celou tu dobu lhal a já mu uvěřila! Kdyby tu tak byl Petr… ne to by stejně nic nezměnilo…

Vydal se ulicí podél Eiffelovky. Přešla ulici Alleé Maurice Baumont a vydala se zpět do hospody. Ale něco jí bránilo v tom,aby odešla aniž by se ohlídla. Podívala se přímo na ní. Na tu proklatou věž. Chtěla jí obvinit ze všeho. Z toho,že jí lhal,z toho že mu vůbec uvěřila a v neposlední řadě i z toho, že ho milovala. „Ty mrcho“. Vyprskla směrem k Eiffelovce.

 

*

 

„Vážně vám teda nic neřekla?“ Policejní komisař se pozorně zadíval na paní Pospíšilovou. „NÉ! Kolikrát to mám ještě opakovat..“ Zlomil se jí hlas. Komisař jen pokrčil rameny a odešel do pokoje pohřešované. Bylo mu tak kolem třicítky. Měl černé vlasy,malý nos a úzké rty. Byl celkem hezký.( na policajta)

 „Já ti říkal,že  máš na ní být milejší! Ty furt jen vřískáš!“. Vložil se do hovoru Aničin otec. „Ty máš co řikat Marku, to určitě, tebe budu tak poslouchat.Ty si jen jezdíš do Egypta,do Austrálie na ty svoje mizerný vykopávky! Proč myslíš ,že jsme se rozvedli? Hm? Z lásky,ani náhodou. Ale tys vůbec neměl čas na svoje děti!“

„Děti? Snad dítě  né?“.

„Spletla  jsem se…“ Vyděšeně se na ní podíval.

„Ty se přece nikdy nepleteš“.

„Eh“.

„A už vůbec nikdy nekoktáš.na to seš až moc velká diplomatka Sabino“.

„Já“-.

V tom je vyrušil komisař s hlasitým kýchnutím. V ruce držel kus papíru. „Co je to?“. Sabina nasadila svůj obvyklý kamenný výraz. „Dopis na rozloučenou“. Prohodil lhostejně. Sabina na něj užasle zírala. Pak si přitiskla ruku na pusu a odběhla na záchod. Marek si promnul čelo. „Takže..co píše?“ „To byste si měl přečíst se svou ženou.“ „Ona už není moje žena“. Komisař je mu podal dopis. „To je jedno. Pro dnešek končíme chlapy.“ Otočil se na  dvacítku chlapů v uniformách. Všichni se sebrali a začali si balit. Věci na otisky prstů,různý štětce na snímání otisků a policejní pásky. Najednou byl pokoj tak jako dřív. Ani stopa potom,že by se tu kdy něco vyšetřovalo. Když všichni odešli zůstal Marek sám. Rozlepil obálku a začal číst….

     Ahoj mami,nebo tati. Asi vás nijak nepřekvapilo, když jsem zmizela. Mohli jste to čekat. Nechce vám nic vyčítat, ale žít s váma je jako bejt na galejích v Černobylu. (což je dost drastický)…

Marek se zdrceně posadil na postel. Po tvářích mu začaly téct slzy.

... Asi byste měli vědět, že se budu mít líp než tady u vás. Sice vám neřeknu kde jsem, ale buďte si jistí,že daleko od vás. Byla bych ráda kdybyste pozdravovali obě sestřičky a babičku s dědou. Mějte se fajn. Vaše (bohužel) dcera.

 

                                                                                 Anikka

 

Na dopis mu spadla poslední slza a rozmazala inkoust. Zvedl se z postele a přejel rukou po polštáři. „Jediný dítě“.. Zašeptal. Utřel si mokrou tvář, a když zavíral dveře,vrazila do něj Sabina.

„Na“. Podal jí dopis. S otázkou v očích si ho vzala. „Měla by ses stydět“. Zasyčel na ní skrz zuby, když scházel dolů ze schodů. Sabina se zadívala na dopis. Ruce se jí začaly třást. A stejně jako její exmanžel začala číst. Ale jen co se dostala k té části kde se píše o „GALEJÍCH V ČERNOBYLU“, zvedl se jí žaludek a musela znovu odběhnout na záchod. Přitom jak se rychle zvedla, shodila dopis na zem a ten se vznesl do vzduchu. Pochvíli se pomalu začal snášet dolů, na postel. Možná to je jen shoda okolností, ale právě v tu chvíli skočila na postel i Anyčina černá kočka.

  Co když to není jen náhoda? Co když to je varování? Co když se chystá něco zlého?

 

V tu chvíli zazněl domem silný výbuch……

 

 

---