Splynutí

„Chci s tebou spát,“ řekl rozechvěle, drže její tělo v náručí, svíraje ji, jako by prožíval poslední den v životě. „Nic víc, nic míň.“

Plácla ho otevřenou dlaní. Pohled plný zděšení. Oba moc dobře věděli, že si každý přeje něco jiného, že ve skutečnosti nikdo nikomu nemůže dát to, co by si ten druhý nejvíce přál. Že očekávání žádného z nich nebudou nikdy naplněna zcela. Touha po souznění, ve svém principu nedokonalá v nezměrném předpokladu ultimátní lásky. Lásky, která počítá s dokonalostí toho druhého, bere ji jako samozřejmost, přetváří jeho osobnost k obrazu svému. Dokonalý cit dvou nedokonalých lidí.

Dusno rozpálené místnosti narušil závan větru, jen vánek, co rozechvěl bělost záclon (jako by ji pozorovali duchové minulosti, přítomnosti a budoucnosti) a osušil krůpěj potu na dívčině spánku. Proč jsem jej brala s sebou? Proč je sakra tady? Proč ji jeho přítomnost najednou zraňuje, ničí ji? Lituje.

Poznala jej náhle, oslovil ji sám. Ten večer se oddávala dusivým představám, trýznění své duše smutkem i nenaplněnou životní touhou. A hlavně samotě, která se zdála být jediným možným osudem člověčenství. Predestinována k samotě. Svět ji opustil. Sebetyranie jako vyšitá. Ve své mysli se semkla, objala a pokusila se přijmout sebe samu, tu nedokonalost, kterou nenáviděla ze všeho nejvíc. Musí být člověk opravdu ve všem tak sám? Jsme opuštění, bolestiví, teskliví, nevšímaní, na vše sami? Máme právo žádat jiné lidi, aby byli s námi? Máme je nechat své vlastní samotě?

Nevšímala si ho, přesto ji oslovil, vstoupil do její reality, kterou se snažila vytěsnit a zrušit. Bylo horko k zalknutí, přestože měsíc stál již vysoko nad hlavou. Protiklad k chladu její duše.

Oslovil ji, rozehřál ji. Naslouchala jeho hlasu, nechala se okouzlovat, rozněcoval její touhu po blízkosti i strach z ní. Smáli se hlouposti světa, lidstva. Rozjímali nad zbytečností bytí. Pro tuto noc byli spojeni, byli jeden, jedna osoba ve dvou tělech. Věděli to oba. Budou se muset rozloučit. Tohle je i není navždy. Šeptal sladké nesmysly.

Tančili. Nohy se jim bořily do písku, co lechtal mezi prsty, dráždil každičký nerv. Dusno vášnivých představ, těžký dech. Dusno z rozpáleného křemenového poprašku. Dusný vzduch, žádný vítr. Vzala ho dovnitř, zpřístupnila mu své bydlení, svou duši i myšlenky. Odkryla se ve své bezbrannosti. Souznění jednoho večera. Chtěl i její tělo a ona věděla, že pak už nikdy nebude stejná.

„Neblbni, ty víš, že to oba chceme,“ zasyčel. Iluze dokonalé lásky večera se rozplynula. Sen zmizel. Člověk přece jen zůstává sám, sám proti světu. „Chci s tebou splynout,“ řekl. „ Neboj, bude to dokonalé. Nezkaz nám večer, ženská hloupá.“

Zatáhl ji za vlasy silněji, než by kdy komukoli jinému dovolila. Přitiskl se k jejím ústům, kousal ji do rtů, až krvácely. Každý výkřik pohltily vzrušené polibky. Bolestivě svíral její zápěstí. Nemohla se vymanit. Místo splynutí čirá hrůza. Místo lásky spalující touha toho, jenž ji nedovedl ovládnout. Chce ji snad trestat za její nedokonalosti? Jsem jen hloupá ženská, musím se mu poddat. Splynutí bolí. Láska děsí. Touha ubližuje. Strhal z ní šaty.

„Jsi krásná,“ dusivý hlas zaplavoval místnost. Už se jí nelíbil, a přesto ji vzrušoval a rozechvíval. Chtěla utéct i poddat se zároveň. Protože je hloupá Nechce být sama, raději ublížená někým, než ublížená samotou. Šeptal věci tak sprosté, že je autorka nechce a nemůže zapsat. Ten krásný hlas se změnil k nepoznání. Dříve hladivý a něžný, teď ostrý a rozkazovačný.

Na chvíli ustal. Jeho oči ji pohltily, stisk povolil. Neutíkala, nebránila se, věděla, že je to zbytečné. A snad ani nechtěla. Oddala se představě, že mu může zcela patřit. Se zděšením zjistila, že netouží po ničem jiném. Jen poslouchat to, co on žádá.

Opět ji stiskl. Zavřela oči. Nechala jej zmocnit se jí celé. Mizel v ní, ona mizela v něm. Hrůza, čiré vzrušení. Část její duše, o které nikdy netušila. Bolest ustala, jeho váha zmizela, vítr, její druhý milenec, ji objal. Opět prohlédla. Místnost byla prázdná, ale ona věděla, že není sama. V ničem, protože on byl v ní. Vždy tam byl. Její tajemství. Její temnota. Její strach. Vše co nemohla nikdy přijmout. Znásilnit se mohla jedině sama.