Dvojmo

Dvojmo

Paní Komárkovou znaly celé ulice. Denně procházela zákoutími Starého města a tichým hlasem, okořeněným letitým dehtem z cigaret, udržovala tichou rozpravu se společníkem po své levici. A jindy, to naopak na jiného přes celou ulici křičela, jako když ji na nože bere!

„Jéminé, ty couro, Tebe moc dobře znám! Tys mi včera s podvečerem ukradla peněženku!“

Všechen vztek z paní Komárkové brzy vyprchal a už druhý den ráno se procházela se svou láskou a šuškala jí cosi tak potutelně, až měl kolemjdoucí choutky se přiklonit a podělit se s touto postarší dámou o kus jejího tajemného příběhu.
 

Všichni známí, přátelé a snad i příbuzní paní Komárkové měli jednu jedinou společnou vlastnost – byli a to bez výjimek neviditelní. Paní Komárková pouštěla s veškerou úctou ony bytosti, kterým se jedni smáli a kterých se jiní obávali, v tramvaji sednout. Vysedávala s nimi na lavičkách, chválila jemu či jí vkusné kalhoty, nový účes pečlivě sčesaný do drdolku, laškovala s nimi a pánům, neviditelným pánům šeptala svá nejdůvěryhodnější tajemství.

Jednoho dne paní Komárková zmizela – dodnes se nikdo z oné ulice nedozvěděl, co se s ní stalo. Prostě zmizela jak suchá větévka shozená z mostu do hluboké řeky, kamsi se ponořila, snad jednou dvakrát se ještě podívala na slunce a pak se navždy vytratila. Postupem času pražané na ten bosý přízrak v roztrhané zástěře zapomněli.

Proč Ti o tom všem vyprávím,  drahý příteli. Včera s večerem procházím předjařím – to u nás na Petřinách, kde pracuji, právě rozkvetly tulipány.  Pupeny javorů se nalily k prasknutí a díky zhasnutým lampách nebylo vidět na cestu. V této tíživé situaci, kterou  jistě také znáš, jsem potřeboval nalézt klíče od auta. Klíče zapadnuté na dně mého ohromného batohu napěchovaného rohlíky, pomeranči a všelijakým drobným nákupem. Skrze domnělé psinky v trávě jsem se obával položit batoh na zem, postával jsem na jedné noze a na té druhé – skrčené, se snažil opatrně nevyhodit z batohu potraviny do té tmy pod sebou. V této nelehké chvíli pátrání po klíčích začal zvonit v mé náprsní kapse mobilní telefon. Neměl jsem další volnou paži, proto jsem využil gumových sluchátek na šňůrkách, zapnul malíčkem hovor a snažil se celé zavazadlo na chvíli odložit zpět na záda.

Hovořil jsem se sluchátky v uších a mobilním telefonem v kapse s představou své ženy do tmy a v tom cítím za zády jakési teplo. Určitě znáš ten podivný teplý průvan, kdy víš, že za Tebou někdo stojí, aniž by se Tě dotkl pohybem ruky.

„Pane, je Vám něco?“ Uslyšel jsem kdesi za sebou.Ten hlas jsem slyšel v pozadí svého hovoru už několikrát, ale nevěnoval jsem mu dostatečnou pozornost.

„Počkej, někdo po mne asi něco chce,“ povídám ženě  a uvolňuji z levého ucha polštářek od sluchátka.

„Prosím, co si přejete,“ otočil jsem se a spatřil siluetu postaršího muže, měl v levé ruce igelitovou tašku, na hlavě čepici – takovou tu špičatou baretku, která se nosívala před lety.

"Ne,  nic Vám nechci, promiňte, bavím se se ženou," odpověděl jsem a jak ten člověk neviděl telefon, pomyslel si, že jsem duševně nemocný, Pokýval hlavou a nabídl se:

„Jdu za Vámi přes ulici, neboť jsem si myslel, že mi něco chcete, něco jste na mne volal a nedávalo mi to moc smysl,“ vysvětlil důvod svých obav onen muž.

"Není Vám skutečně špatně, je noc a mohu Vás odvést na tramvaj."

Byl to určitě nějaký místní dobromil.

„Mluvím se ženou,“ usmál jsem se.

"Se ženou?" Odpověděl nevěříce svým očím. Proč ne, rozprávějte se dál," Navázal ihned s takovým tím pochopením, které míváme pokaždé,když někomu nechceme říci smutnou pravdu do očí.

"Jistě", pokýval pak ještě jednou omluvně hlavou ten muž a odešel. Viděl jsem, jak se silueta v té tmě ještě několikrát otočila. V tom jsem si vzpomněl na paní Komárkovou. Žila v dobách bez mobilních telefonů, kdy se lidé na setkání domlouvali i na několik dnů dopředu. Možná uměla už tenkrát komusi na dálku zatelefonovat, kdo ví. Větévka jejího života se prostě ponořila pod hladinu řeky zapomenutí i se svou záhadou.